Úvaha o lidské podstatě novověku a moderní doby.
************************************************************************
Zkusili jste se někdy ráno zastavit, když jdete do práce nebo do školy, v čase kdy je největší provoz a davy lidí se přelévají jako zrnka písku v hodinách? Zůstat naokamžik na místě, zpomalit, zastavit a rozhlédnout se kolem? Až když jsem se ocitla v Praze a byla vlivem událostí a několika osobami vehnána do proudu spotřebytelské společnosti těch nejnižších vibračních vrstev, jsem se zastavila a rozhlédla se po lidech tady. Už po několika týdnech se na mě začal život ve městě podepisovat, jak na mém těle, tak i duchu.
Všichni po ránu někam spěchají, utápěni ve svých splašených myšlenkách, nevnímají okolní svět a bytosti v něm a jejich středobodem života jsou oni sami.
Mluví se o stresu, o stresovaných lidech, o pracujících managerech, ředitelých, asistentkách, učetních, bankovnících, prodavačích, servírkách... a dalších.
Jenže co je stres? Jen uměle vytvořené slovo, pouhé synonymum pro strach. Ano strach. Mučivý, sžírající, ochromující, spoutávající a naprosto bezvýhradně ovlivňující život.
Když jsem se rozhlédla, spatřila jsem tváře lidí plné obav, napětí a pochyb o sobě samých.
Strachují se jestli nezklamou na své pozici, jestli neudělají chybu a nepřijdou o místo, potřebují stihnout práci, kterou nedodělali předchozí den, touží splnit očekávání - ať své nebo jiných a především nechtějí klesnout na žebříčku soudobé společnosti.
Na prvním místě tohoto života je být úspěšný v očích ostatních, dosáhnout takové úrovně, která by přesahovala standardy.
Všimněte si, že je to čistě svět dospělých. Děti neznají stres - pouze strach, který je ale odlišný, naprosto jiný, je to surový strach, který je možno udolat správným přístupem k dítěti. Ale strach Stres dospělých takhle snadno zničit nejde, je vyspělý heboučký a kluzký. Skoro sametově hedvábný, obalí srdce i tělo dospělého, splyne s ním, hluboce prokoření jeho srdce.
A je tolik lidí, kteří neumí bojovat proti Stresu.
Jak by asi v takovém prostředí jednalo dítě?
Při dlouhodobém vystavení Stresu od dospělých se začne projevovat fyzickou nemocí - převážně chronickými, ale také alergiemi nebo v horší míře psychickými poruchami, jako je dislexie, či disgrafie atp. nebo i poruchami osobnosti.
Strach je nemoc. Velice zákeřná a závažná. Hlavně protože nemůžeme jít k lékaři a říci, ať nás vyléčí. On vám dokonce není ani schopen Stres diagnostikovat, místo toho vám bude léčit nemoc způsobenou Stresem. Ale i když jí vyléčí, pokud tedy ještě není chronická, objeví se jiná.
A dále se podívejme ještě hlouběji.
Ženy v práci. Ženy na vysokých pozicích.
Pokud se některé zeptáte na děti, odpoví: "Na to je času dost." Co to ale ve skutečnosti znamená? Emancipování žen vede přímou linkou prudce dolů s porodností. Další věcí je dítě v takové domácnosti - vlivy Stresu budou patrné od početí.
Nelze zakázat ženám pracovat a povyšovat v pracovním postupu, ale každá z vás by se měla zamyslet nad životem.
Životem, zdravím svým, svého okolí, hodnotami a tím, jestli chcete po sobě něco zanechat. Protože na vaše pracovní úspěchy se zapomene, překryjí se dalšími, ve firmě nebo instituci po vás zbyde tak maličko a navíc firma jednou zanikne. Ale předáváním svých znalostí a své genetické informace do potomků, je v duševním otisku nesmazatelně zapsané v Akašinských záznamech navždy a předáváno dál z generace na generaci.
Jak se tedy vymanit z pout strachu Stres, když je tak strašlivě těžké ho léčit?
Jako v celém svém lidském životě máme několik cest a tedy i v tomto případě se nám naskytne několik možností.
První je taková, že si budeme dál žít svým životem bez ohledu na předchozí text.
Druhá varianta je zamýšlet se nad svým jednáním a pokusit se postupně vymanit z náručí Stresu tím, že si člověk zpočátku minimálně 1x měsíčně nalezne činnost, při které je schopen se naprosto uvolnit, zbavit se strachu, přestat myslet na všední věci alespoň na pár hodin. A postupně navyšovat čas, který trávíme uvolněním (četbou, sledováním filmů, sportem, tancem, procházkou,...).
Třetí stupeň je aktivní uvolňování a zbavování se stresu.
Doporučuji začít 1x za 2 týdny nebo 1x týdně hodinu až dvě hodiny strávit meditačním cvičením pod vedením zkušeného lektora, pozměnit chod dne od vstávání, stravování až po spánek.
A poslední čtvrtý stupeň léčby je vyhledat odbornou pomoc léčitele, který je schopen vás vyléčit a obrnit i váš organismus před dalšími útoky Stresu.
Naše společnost je velice nemocná, plná strachu. Zamysleme se nad tím, že kromě toho, že ubližujeme sobě, tak i milovaným lidem ve svém okolí, od rodičů, prarodičů, partnerů, přátel, dětí, až po naše zvířata a rostliny. Šíříme tak smrtelně nebezpečnou nemoc, která je schopna zničit celý tento svět.
Má cenu a smysl se alespoň zamyslet a přemýšlet o tom.

Kolik z těch lidí z "nejnižších vibračních vrstev" jsou třeba matky-samoživitelky, kterým každý měsíc po zaplacení bydlení zbyde 10.000 Kč pro ně a 2 děti? Nebo muž, s manželkou na mateřské, který žije s neustálou připomínkou toho, že je 1 nesplacená splátka hypotéky dělý od ztráty střechy nad hlavou? Spousta lidí neřeší "mám málo", ale existenční minimum pro sebe i ty, kteří na nich závisí. To těžko pochopí člověk, který to nezažil. Jaké to je hledat práci rok nebo víc. A stres neplyne jen z materiálních stránek, co rodič, sledující jak se jeho dítě ničí drogami? Pokud by dítě bylo vystaveno tomuto typu stresu, tak to jeho psychika nejspíš vůbec nezvládne.
"Tenhle svět vyžaduje alespoň průměrnou inteligenci. Nechcete-li si v něm nabít hubu, musíte být inteligentní nadprůměrně" Nevím, kde jsem tohle četl, ale střetávám se s lidmi, kteří tenhle svět nezvládají. Neorientují se v něm, nechápou souvislosti reality kolem, samotná existence je pro ně zdrojem stresu ...
Ad emancipace, problémem dle mě není žena, která nemá děti, ale žena, která je má, když po nich netouží. Obecně, většina problémů světa je v lidech, kterým se jako dětem nedostalo toho, čeho se jim mělo dostat. Lásky, péče, vedení ... Snad nikdo není bez nějaké "jizvy", kterou si sebou vlečeme. V tom lepším případě se s ní snažíme něco dělat. Proč ze VŠECH žen dělat inkubátory a upírat jim právo na to, že mohou dělat práci, která je nade vše baví? Nebo si uspořádat svůj život, jak chtějí ony? Pokud do něj dítě patří, porodí ho. A pokud ten pocit nemají, kdo jim má právo přikazovat, co mají cítit? Ne každý totiž pracuje kvůli společenskému popstavení nebo penězům, spousta lidí pracuje, protože je to naplňuje.
Doufám, že tento text reflektuje tvůj osobní vývoj v posledních letech. Je to něco přes dva roky, co jsi mi řekla "Chci, abys dělal kariéru. Abys byl někdo. Chci se tebou chlubit!" Vzpomínáš, co jsem ti odpověděl? "Co kdybych ti řekl, že tahle práce, kterou dělám, je to o čem jsem vždycky snil a že jí hodlám dělat i za tu podprůměrnou mzdu?" Neřekla jsi na to nic. Jestli tohle má být ten opak emancipace ... tak jsem rád, že je svět takový, jaký je.