Každej den stejnej mač.
Koukám do zrcadla co sem zač?!
"Vše je hotovo a zpět na svém místě." Uklonila se mírně domácí skřítka v bílých háčkovaných šatech, které jí zakrývaly neskutečně veliká a ploská chodidla s perleťovou stužkou za špičatým uchem.
Hnědovláska se nejistě usmála a kývnutím poděkovala. Mírně sebou cukla, když skřítka s tichým lupnutím zmizela.
"Na tohle si asi nikdy nezvyknu." postěžovala si plavovláska v druhém čalouněném křesílku a krátce zvedla modré oči od veliké v kůži vázané knihy.
S dalším lupnutím se na stolku před nimi objevily šálky s horkou čokoládou a sušenky.
"Tak na tohle si já zvyknu velice ráda." Usmála se první. "A co to vůbec čteš? Pořád ty dějiny magie?"
Helen s plnou pusou máslových sušenek přikývla. "Hledám nějaká dost silná kouzla, která by nám mohla pomoci."
"A jak si daleko?"
Sestřenka pokrčila neurčitě rameny. "Těžko říct.
Už si našla data našeho narození? Je to důležité!"
"Já přeci vím." Holly se postavila a přešla k jednomu z pracovních stolků, kde po chvíli ve změti pergamenů našla dva rodné listy. "Tady to je." Vrátila se do křesla. "Laura Penelopa Helen Klarisa Brumbálová, dcera Kasandry Neli Krylové a Laurencena Albuse Brumbála, syna Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála narozena 23. listopadu…" Zarazila se a nedůvěřivě hleděla na listinu ve svých rukou. Potom se podívala do druhé a zase zpět na první pergamen a zase zpět.
"Co se děje?" nechápala Helen a položila knihu na kolena.
"Tomu nerozumím." Vrtěla užasle hlavou Holly a podala sestřenici pergameny. "Je tam rok narození 1967."
"To není přeci možné!" Vzala si rychle rodné listy k sobě a nahlédla do nich. "To by nám potom ale muselo být…"
"43 let přesně." Přikývla Holly.
"A jak chceš vysvětlit náš vzhled? Mimo jiné."
"Musí v tom být kouzlo.
Schválně se podívej do mého rodného listu." vybídla jí Holly a opřela se v křesle, upíjeje zamyšleně z květinového šálku čokoládu.
"Klaudie Sarah Izabela Raddlová, dcera Laury Lissandry Brumbálové a Thomase Rajvolda Raddla, syna Meropy Gauntové, narozena 24. listopadu 1967.
Rozdíl od našeho narození je několik hodin." podotkla překvapeně.
"Řekla bych spíš několik minut Lauro." A dala si záležet, aby Helenino první jméno zdůraznila.
"Stejně jsem si to myslela Klaudie. Stačilo by, abych vypočítala naše ascendenty."
"A to znamená co?"
"To znamená, že tvoje magie je určena přesným časem tvého narození. Podle toho v jakém nebeském znamení jsi se narodila." vysvětlila Helen a dopila zbytek čokolády.
"Chtěla bych se podívat, jak se ty dva rody propojují." navrhla Holly.
Helen souhlasně přikývla.
"Tinky." zavolala a v další chvíli se u nich s prásknutím objevila skřítka. "Kam jste pověsily gobelín s rodokmenem?" zeptala se.
"Do hlavního přijímacího salonu." Mírně sklonila hlavu a následována oběma dívkami je zavedla do spodního patra.
Holly musela uznat, že domácí skřítkové s tím zámečkem udělali opravdový zázrak. Metry koberců se táhly chodbami i po schodištích s vyleštěným mramorem, ozařovaným ohněm bílých a zelených svící v křišťálových lustrech a svícnech ze stříbra. Na stěnách se na ně usmívaly portréty jejich příbuzných a jejich známých a přátel. Veliký vyšívaný gobelín visel až od stropu. Hnědé barvy kmene a větví se leskly zlatem a stříbrem a zelenou korunu zdobila zvláštní nit ze smaragdů. Úplně u kořenů dubu-lípy byla ozdobně vyšita temně zelenou a bílou nití jména dvou mocných čarodějů. Od obou se oddělovaly dvě větve rodu a zvláštně se v určitých dobách splétaly. Nakonec končily jejím a sestřenčiným jménem a u každé k jejich rozčílení byla přiřazena jména jejich budoucích manželů.
"To snad není pravda!" vykřikla rozčíleně Holly. "Mám se řídit nějakým stromem, který mi vybírá manžela?! Nějakým kouzlem a možná dost pochybným?!"
"Třeba to nebude tak horké." pokusila se jí uklidnit Helen, jíž představa na nějakého předurčeného muže zrovna dvakrát lákavá také nepřipadala.
"Jméno, které určí Strom Života je závazné." promluvil obraz jejich babičky mírně káravě.
"Tak na to rychle zapomeňte! Nevezmu si nikoho, pokud sama nebudu chtít!" vykřikla vzpurně Holly, s tím se otočila a vyběhla do svého pokoje.
Obraz Penelopy zadržel druhou dívku, která se chtěla za sestřenicí rozeběhnout. "Nechej jí. Sama pochopí, že tahle magie je mnohem silnější než její vůle.
Já sama jsem se o tom přesvědčila." Usmála se na pochybovačně se tvářící Helen a zmizela z rámu jednorožce.
Helen se ještě jednou podívala na dvě mužská jména vedle těch svých a potom se otočila a pohlédla do velikého zrcadla na protější stěně. Vlasy jí nějakým kouzlem během několika dní ještě více zesvětlaly a byly nyní o hodný kus delší. Jemná tvář s výraznými rty a očima se zdála stále pobledlá, ale rozhodně jí nepřipadala jako tvář čtyřicetileté ženy.
***
Nahoře ve druhém patře seděla Holly za svým toaletním stolkem a upírala své zelenohnědé oči do benátského zrcadla. I její vlasy změnily o odstín barvu a zdály se mnohem tmavší jako dubové dřevo její postele. V opálené tváři však stále viděla své sedmnáctileté já.
A rozhodně to ani jedna z nich nehodlala měnit!
Vítězím i prohrávám.
Dostávám, když rozdávám.
Noc se přikradla dost nečekaně a magické svíce v pokojích i na chodbách vzplály neskutečným jasem.
Helen ještě dlouho listovala v obrovské knize a vypisovala důležitá kouzla a informace, o nichž předpokládala, že budou za potřebí se naučit.
Když se za okny spustil déšť a slunce předčasně zakryly mraky, rozhodla se zajít za Holly. Musela kamarádku přesvědčit o správnosti jejich počínání a přinutit spolupracovat. Nějaký hloupý sňatek jim přeci nemohl teď zabírat důležitý čas, který potřebovaly na přípravu a výuku. Rozlámaně se protáhla a pomalu se vydala se štosem hustě popsaných pergamenů k druhému dívčímu pokoji. "Holly?" Tiše zaklepala. "Můžu dál?"
Po chvíli se zevnitř ozval tlumený souhlas.
Druhá dívka seděla za sekretářem, před sebou otevřenou nějakou knihu a stejně jako před chvílí Helen, něco horlivě vypisovala. Když ale dívka vešla, odložila brk do kalamáře a otočila se.
"Něco si našla?" zeptala se zvědavě sestřenky a rychle došla až k ní, aby nahlédla do knihy.
"Možná." Pokrčila rameny. "Ty už jsi skončila?"
"Dneska už ano." Ukázala Holly pergameny.
"Myslím, že bysme měly přestat hledat nové věci a od zítřka začít dělat něco užitečnějšího." navrhla naoko neutrálně.
"Co jsi našla?" zajímala se Helen a než jí mohla sestřenice zadržet, vzala si knihu a pohlédla na desky. Byla to poměrně malá kniha, psaná ručně a vázána v zelených deskách, na nichž byl stříbrným magickým inkoustem nakreslen vzpínající se jednorožec a sova pálená. "To je denník." vydechla překvapeně a káravě pohlédla na hnědovlásku naproti sobě.
"Babiččin denník." upřesnila. "Řekla mi, abych si ho přečetla." namítla rychle, vidouc sestřenčin pohled. "Nevěřila bys, co se všechno dělo!" vydechla a společně se posadily na velikou postel s nebesy. "Vidíš ty zvířata na denníku?" Ukázala na sovu a jednorožce. "To jsou znaky naší rodiny."
"Myslím, že jen jedné linie." Přikývla zamyšleně Helen.
"Předpokládám, že ty zvířata nejsou jen symboly."
"Něco jako průvodci?" navrhla Helen.
Holly přikývla.
"Takže by každá z nás měla mít své dva průvodce?" Potom se ale zamračila. "Měla by být rovnováha."
"A co?" nechápala druhá.
"No přeci rovnováha mezi Dobrem a Zlem, Magií a Hmotou, Světlem a Tmou,…není to divné, že jsme dvě? Nic nesedí přesně."
"Ne? Proč?"
"Podívej se." Strčila k ní knihu. "Ty zvířata jsou dvojí!"
Když se ale Holly stále tvářila nechápavě, pokračovala. "Jednorožec je zvíře magie. Jenže zároveň je taky spojen se zemí a s vodou. Tohle," Poklepala prstem na sovu, která poletovala neklidně z rohu do rohu desek. "Je sova pálená. Její živel je vzduch, ale taky oheň a patří do světa hmoty."
"Jenže to nemusí přeci znamenat, že musíme být proti sobě." namítla Holly nejistě. "Možná, že právě proto jsme dvě, abychom byly silnější, a kdyby jedna z nás zemřela, pořád máme padesáti procentní šanci na vítězství." Usmála se uličnicky.
"Vždyť ani nevíme, proti komu bojujeme."
Holly si trpitelsky povzdechla. "Ty pořád ve všem vidíš problém.
Vsadím se, že tvoje zvíře je ptakopysk!"
V tu chvíli obě vyprskly smíchy a Helen po Holly hodila polštář. "A to jako proč?" zatvářila se uraženě.
"Ty neznáš tu pohádku o kuřátku, kterému se pořád na sobě něco nezdálo a chtělo hned to a hned zase ono jako jiné zvíře?" zeptala se naoko nechápavě a stěží zadržovala smích.
"Ty-" praštila jí znovu Helen druhým polštářem a začaly se se smíchem prát. "Tak v tom případě si vtíravá kočka!"
Rozverný dívčí křik a smích naplnil dům, jako vánoční atmosféra zaplavuje celou zemi.
Když po několika minutách unaveně zůstaly ležet vedle sebe a rychle dýchaly, objevil se naproti nim babiččin portrét. "Už jste se uklidnily?" zeptala se přísným hlasem.
Obě dívky se trochu zahanbeně posadily a trochu si upravily rozcuchané vlasy a šaty. Když se ale jejich pohledy jako by náhodou setkaly, jen stěží nevyprskly smíchy.
Za to si vysloužily další pokárání. "Tak můžeme konečně mluvit?" zeptala se netrpělivě.
Dívky přikývly.
"Dobrá. Doneslo se mi, že jste nechaly skřítkům tohoto domu svobodu a stejně tak jste propustily všechny poštovní sovy a zbytek zvěřince."
"Říkala jsem ti, že z toho bude malér." špitla Helen, ale Holly pokrčila rameny.
"Jak jste sama řekla, babičko, tak jsme nyní majitelkami tohoto domu a tedy i všeho co k němu patří my. To znamená, že si můžeme dělat, co chceme."
"Holly!" okřikla jí polohlasně Helen.
"Ne, Lauro." zadržela její výtky babička. "Tvá sestřenice má pravdu.
A jsem ráda, že jste to udělaly.
Teď nalistujte zápis v denníku ze dne Lauřina narození."