close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

2.kapitola- Kouzelný svět se otevírá

29. srpna 2011 v 14:34 | SandraP |  Povídka HP - Osud vs svobodná vůle
Tak to jde, den co den-
Tajný adresát,
posílá mi účty z mých nálezů a ztrát.


Dveře se s hlasitým skřípěním otevřely a obě dívky vklouzly do potemnělé zaprášené a špinavé místnosti. Okna byla matná a zakrývaly je jen špinavé cáry něčeho, co dříve mohlo být závěsem. Naproti dveřím byl bar a kolem stálo několik dřevěných židlí a stolů.

Nikdo uvnitř nebyl.

"Asi jsme se spletly." šeptla stísněným hlasem Helen a chtěla se otočit k odchodu, když se dveře s prásknutím zavřely a dívky slyšely jak zámek dvakrát hlasitě cvakl.

Šero hospody prosvětlilo jen matné světlo několika svící, ale i to stačilo, aby Holly na druhém konci místnosti rozeznala shrbenou siluetu postaršího muže, který na ně ukazoval dlouhou tyčkou.

Cítila jak Helen bezděky o krok ucouvla.

"Kdo ste a co tu chcete?!" zaskřehotal mužský hlas a shrbená postava postoupila o několik kroků k nim.

"Nechceme vám ublížit." odpověděla až neskutečně pevným a mírným hlasem Helen a vykročila k muži. "Někoho hledáme."

"Ani se nehni mudlo nebo tě prokleju!" Pozvedl výhrožně podlouhlí předmět výš a jediným nepatrným pohybem z něho vyšlehlo oslňující světlo, až si obě musely zakrýt tvář.

"Prosím hledáme jen pomoc." řekla naléhavě Helen.

Muž přikulhal pomalu až k nim. "Jak jste se sem dostaly?!

Kdo jste?!" Trochu sklopil zářící předmět.

Holly svěsila pomalu ruce a Helen udělala totéž. "Nechceme tady krást. Musíme-" Zbytek věty jí uvázl v hrdle, když se mužova tvář zkřivila děsem, tlumeně vykřikl, upustil zářící tyčku, která okamžitě zhasla a padl na kolena v neskonalé bázni.

Helen k němu rychle poklekla. "Jste v pořádku?"

Muž se ale třásl a třeštil na dívky své krví podlité oči. "Vy…vy…vy jste…to není možné!" drmolil zajíkavě a těkal mezi nimi očima.

"Co není možné?" Stiskla mu naléhavě rameno Holly.

Ještě s větší hrůzou sklouzl pohledem na její ruku, jako by nevěřil, že je skutečná.

"No tak! Co je?!" Sklonila se níž k němu.

Obrátil oči k ní, ale okamžitě mu sjely ke stříbrnému přívěsku na krku, který vyklouzl zpod šatů a teď se volně pohupoval na dlouhém řetízku. Zaječel, protočil oči v sloup a omdlel.

Obě dívky byly zděšené!

Holly tady dál ale nehodlala čekat, až se objeví někdo další. Sebrala ze země zhaslý předmět, který muž upustil, vytáhla Helen na nohy a vedla jí rychle za bar k jedněm ze dveří, které vedly na malý zadní dvorek s otlučenou cihlovou zdí, před kterou se obě bezradně zastavily.

Helen na ní zděšeně pohlédla a poté sklouzla dolů na stříbrný přívěsek ve tvaru lebky s hadem. "Co to mělo znamenat?!

Vypadalo to, jako by nás poznal a tohle," Ukázala prstem na řetízek. "Ho vyděsilo skoro až k smrti!"

"Nemám tušení." přiznala Holly stejně pobledlá jako její přítelkyně, i když jakési neblahé domněnky jí začaly vířit hlavou.

"A co chceš dělat s tímhle?" zeptala se zvědavě s nakrabatělým obočím. "Není to něco jako hůlka?"

"Myslím, že ano." Převrátila jí několikrát v prstech Holly.

Hůlka byla přes pět palců dlouhá, ze světlého, pravděpodobně lipového dřeva.

Helen si jí zamyšleně vzala do rukou a přistoupila k neskutečně chatrné zdi, že bylo napodiv, že ještě stojí. Napřáhla hůlku před sebe a dotkla se několika cihel kolem jedné z větších děr.

Obě poplašeně vykřikly a uskočily dozadu, když se zeď pohnula a cihly se sami začaly přeskupovat, až utvořily jakýsi průchod na ulici. Na nic nečekaly a vyběhly ven, když si ale ke své hrůze v další chvíli uvědomily, že nejsou zpět v přecpaném a horkem sužovaném Londýně, ale na jakési kameny dlážděné ulici, obložené prapodivnými obchody s mírně se pohupujícími vývěsními štíty.

Ty se však zdály povětšinou zavřené a opuštěné, stejně jako hospoda za nimi.

Chtěly se otočit, ale mohly už jen bezmocně sledovat, jak se poslední cihla vrací na své původní místo.

"Co budeme dělat?" Otočila se bezmocně zpět Holly.

"Půjdeme dál. Třeba narazíme na někoho, kdo nám bude moci pomoct."

"Ovšem jestli dřív neomdlí, neuteče anebo co hůř- nezabije nás." Ušklíbla se Holly, ale vyrazila vpřed společně s Helen. "Jak si věděla, co máš udělat?" promluvila konečně, sledujíc však dál pozorně ulici.

Chvíli bylo zase ticho, než Helen odpověděla. "Já jsem to prostě věděla. Zničehonic. Nevím, co to bylo."

"Myslíš, že na nás někdo seslal kouzlo, abychom tohle všechno našly?" Pohlédla trochu nejistě na kamarádku.

"O tom pochybuji." Zavrtěla nesouhlasně hlavou Holly.

"Takže je to osud."

Holly jí zpražila útrpným pohledem. "Ještě jednou řekneš něco o osudu, tak tě kousnu."

Helen se ušklíbla.

Šly takhle sotva několik minut, když obě v úžasu zůstaly stát s pohledem přišpendleným k bílé několikapatrové budově se zlatým nápisem "Gringottova banka". Došly až k zamčenému vchodu a Helen se pokusila projít skleněnými dveřmi.

Ani se nehnuly.

"Půjdeme dál, třeba na někoho narazíme." Sešla pomalu schody a zamířila dál ulicí, ale když si všimla, že jí Holly nenásleduje, otočila se a zmateně na ní pohlédla.

Holly něco zastavilo a přinutilo se pozorně zahledět na dveře a potom na svůj prapodivný přívěsek ve tvaru lebky. Něco jí říkalo, že by to měla zkusit ona a že to tentokrát vyjde! "Počkej. Zkusím to já." Vystoupila dva schody zpět a s hlubokým nádechem se dotkla chladného skla. K jejímu překvapení se dveře skoro sami otočily a odhalily tak dlouhou zářivou síň s červeným kobercem, křišťálovými lustry a spoustou přepážek, za kterými seděli malí škaredí tvorové a přepočítávali zlaté mince nebo něco horlivě zapisovali dlouhými brky. Kolem sem tam ve spěchu přebíhali jejich druhové v livrejích a přenášeli zlato a šperky na první pohled v absolutním zmatku a chaosu.

Účty z mých nálad.
Účty z mých ztrát.

Těch několik prapodivných stvoření, která byla za přepážkami, zvedla malá třpytivá očka a ostatní se zastavili a s neskrývaným úžasem hleděli na obě dívky.

"Asi sis měla ten řetízek sundat." zašeptala jí do ucha Helen.

Na opačné straně sálu bouchly veliké zlaté dveře a vstříc oběma dívkám vyšel jeden z malých mužíčků ve drahém černém obleku s šosy až na zem. Na špičatém nose měl zlatý cvikr, posázený drahými kameny, následován dalšími dvěma společníky. Rychle došel na svých krátkých nohou až před dívky, zpytavě je obě přejel pohledem, poté si odkašlal a pohled upřel na Holly. "Takže jste se vrátila." Jeho hlas byl jako skřípání zrezavělých pantů, až se jí zježily vlasy v zátylku.

Neurčitě pokrčila rameny a nejistě se rozhlédla po ostatních mužíčcích, kteří je bedlivě sledovali.

"Předpokládám, že přicházíte pro něco určitého." pokračovalo dál stvoření před ní.

"Ehm. No…víte já…kde to jsme?"

Jakoby z poloviny její reakci předvídal, přimhouřil oči, sjel jí opět nepříjemně pronikavým pohledem a pak pokýval svou velkou olysalou hlavou. "Vypadá, že zřejmě někde došlo k chybě."

Tato poznámka vyvolala v Holly pocit nejistoty a strachu. Co to všechno má znamenat?! Musí vědět, kdo skutečně jsem! Než se však stačila zeptat, pokračoval.

"Vypadá to," pohlédl na Helen. "Že jste tady společně."

Obě současně přikývly a vyměnily si pohledy.

Mírně pokýval hlavou a poté se rozmáchle otočil a rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout celou síň. "Tohle všechno," Otočil se zpět k nim. "Patří skřetům. Pod touto budovou jsou kilometry hluboké chodby s nedobytnými trezory hlídané kouzly, o nichž se vám ani nesnilo."

Popravdě se mi nikdy nezdál, ani tak přihlouplý sen jako je celá tahle skutečnost. Pomyslela si s ironickým úšklebkem Holly. "Moc tomu nerozumím. Očividně nás znáte, ale já si nevzpomínám, že bych vás někdy viděla." podotkla s jen těžko skrývaným sarkasmem. Cítila jak se Helen vedle ní ošila.

"Ani já vás neviděl." připustil klidně skřet. "Ale netrpělivě vás očekáváme už několik měsíců."

"Jak to?" ozvala se konečně i Helen. "Byla tu snad nějaké věštba nebo něco takového? Co se zde děje?" Neubránila se otázce k zmatku v bance a absolutnímu vylidnění venkovního světa za zdí.

Skřet na ní zamyšleně pohlédl, jako by zvažoval, zda jim může odpovědět. "Na čí straně stojíte?" zeptal se nakonec.

Obě dívky se na sebe dost překvapeně podívaly.

"Na straně Dobra." řekla rozvážně Sandra s náznakem, že jí urazil.

Skřet očividně spokojen s její odpovědí jen přikývl a pokynul jim, aby ho následovaly.

Trojice vešla do jedněch vzdálených dveří, které ústily v temné kamenné chodbě s kolejemi, na nichž stál připravený malý hranatý vozík s dalším skřetem.

Obě nejistě nastoupily před hlavním skřetem a stěží potlačily zděšené výkřiky, když se vozík rozjel nečekanou rychlostí do hlubin země!

Zhluboka si oddychly, když mohly vystoupit.

"To bylo horší než horská dráha v Prátru!" vydechla Helen a opřela se ramenem o kmennou zeď vedle dveří trezoru, u něhož stály.

Holly se strašlivě klepala kolena, že bylo napodiv, že je schopná stát a na odpověď neměla sílu.

Skřet zatím přistoupil ke dveřím s nesčetnými zámky, zamumlal několik slov, poté vytáhl neuvěřitelně objemný svazek klíčů a začal jedním po druhém odemykat.

Dívky nemohly pochopit, jak může vědět, který klíč kam patří a v jakém systému vůbec ty zámky odemyká.

Nakonec se ale přeci jenom otevřela malá skulinka, do níž strčil ruku s rubínovým prstenem, a dveře se otevřely úplně. "Váš majetek slečno." Ustoupil o krok zpět, aby Holly mohla vejít.

To co tam spatřila, jí z úst vzalo veškerá slova. Vypadalo to, jako by někdo vyloupil přepychové vybavení nějakého honosného sídla králů.

Trezor byl neskutečně obrovský! Jeho stěny a strop v nedohledné výšce byly nabíleny a pokryty nesčetnými pohyblivými obrazy, gobelíny z toho nejjemnějšího hedvábí s neskutečnými motivy rytířů, princezen, draků, obrů, jednorožců a dalších neuvěřitelných stvoření. Od stropu vysely zářivé křišťálové lustry a zlaté a stříbrné svícny. Země pod jejíma nohama byla měkká jako načechraná pokrývka. Několik koberců bylo stočeno u stěn, ale převážná část byla rozprostřena na podlaze trezoru. Kamkoli se podívala, stály přeplněné police, knihovny, skříňky, stolky nebo truhlice z toho nejkrásnějšího dřeva, vykládané perletí a zdobené řezbami magických zvířat.

Chvíli jen tak stála uhranuta tou krásou ve dveřích, ale poté se otočila zpět na skřeta. "To nemůže být moje." Zavrtěla odmítavě hlavou. "Nejsem-"

Zadržel jí zvednutím ruky. "Tak se alespoň podívejte dovnitř." navrhl rádoby lhostejně a než jí Helen stačila varovat před dalšími kouzly, vešla dovnitř a přítelkyně vběhla okamžitě za ní.

Všechny lustry a svícny zaplály magickým světlem a spící obrazy obrátily své rozespalé zraky k nově příchozím.

Helen se otočila a viděla, jak skřet zadržel dech a když se Holly dotkla několika předmětů, oči mu zaplály neskrývanou radostí. "Paní!" vykřikl a hluboce se jim uklonil.

"Co to má znamenat?" zamračila se spíše nechápavě, než rozzlobeně Holly a přistoupila až ke skřetovi.

Ten stěží pozvedl plešatou hlavu a v uctivé bázni k ní vzhlédl, avšak nebyl schopen slova.

"Jste poslední z dědiců nejmocnějšího magického rodu." promluvil jeden z obrazů čarokrásné paní v úžasných bílých šatech s perletí a hnědými kadeřemi vlasů, splývajících jí v lokýnkách na ramena.

Ani jedna z dívek si nemohly nevšimnout té podoby mezi Holly a obrazem.

"A kdo jste vy?" zeptala se nejistě.

Paní se zářivě usmála. "Jsem tvá babička Claudie.

Náš dům byl dlouho opuštěn a je načase se vrátit ke starým zvykům." chtěla pokračovat, ale sousední obraz jí taktně upozornil na Helen, stojící kousek za přítelkyní. Její pohled se znatelně rozzářil ještě víc. "Přicházíte v poslední chvíli mé drahé vnučky."

Obě dívky se na sebe podívaly jako by se snažily najít jedna ve druhé náznak něčeho, co by jim řeklo, že to tak není a pouze sní s otevřenýma očima.

Marně!
"To nemůžete myslet vážně." namítla chabě Holly, ale v hloubi duše si byla jistá, že to tak je. Zbývala jen otázkam co mají udělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama