close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

1.kapitola- Tak to začíná

29. srpna 2011 v 14:33 | SandraP |  Povídka HP - Osud vs svobodná vůle
Každej den stejný fráze:
odpovědi bez otázek.


"Holly!
Tak kde ta holka zase vězí?!" Rozzlobený ženský hlas se nesl domem, ale odpovědi se nedočkal. Nevysoká černovlasá žena s nezvykle bledou tváří prudce rozrazila dveře pokoje s úmyslem svou starší dceru pořádně vyplísnit a uštědřit jí třeba i několik důtek. K jejímu nemilému překvapení byl však pokoj prázdný.
Pronikavým ledovým pohledem modrých očí přelétla čistě uklizený menší pokojík s ručně malovanými obrazy magických zvířat a s pohrdlivým odfrknutím se otočila k odchodu. "No, počkej až se vrátíš." zasyčela ještě, zavíraje za sebou a poté byly slyšet už jen vzdalující se rychlé kroky a bouchnutí vchodových dveří.
Ještě několik vteřin se nic nepohnulo, až na šustění čepýřícího se papouška v kleci nad stolem.
Něco zašramotilo v jediné skříni pokoje. Dvířka se s tichým zavrzáním opatrně pootevřela a vyhlédla zpoza nich rozcuchaná hlava dlouhých ořechově hnědých vlnitých vlasů. Za ní následoval i zbytek štíhlého vysokého těla v dlouhých bílých šatech. V jedné ruce pevně svírala pantofle a nevelkou sportovní tašku.

Když se ujistila, že matka skutečně odešla, položila zpola naplněnou kabelu na postel a rychle do ní naskládala zbytek věcí. Nakonec pohlédla na zvědavého papouška. V tu chvíli se jí na tváři objevil smutek z nastávajícího loučení. "Nemůžeš jít se mnou." odpověděla se zármutkem v hlase na jeho písknutí. "Až to bude jenom trochu možné slibuji, že se pro tebe vrátím." špitla, zadržujíc slzy a přitiskla dlaň na mříže klece.

Papoušek na ní upíral své černé korálky očí a ani se nepohnul. "Počkej na mě." vzlykla prosebně a rychle vyběhla z domu.

Letní obloha byla jako vymetená a polední slunce nesnesitelně žhnulo.

Sklopila temně zelené oči k hodinkám.

Zbývalo jí sotva půl hodiny, ale přesto ještě rychle zašátrala v postraní kapse tašky a vytáhla trochu pomačkanou obálku, kterou položila na botník v předsíni.

Úhledným zdobným písmem tam bylo napsáno jméno její nevlastní mladší sestry.

Sice si byla skoro jistá, že nikdo nebude chtít vědět, kam odešla a proč, ale považovala to za nutnost. Byla plnoletá a nevlastní rodiče ani sestra nečekaly, že tady zůstane déle, než bude nutné. Snad měli dojem, že její osobnost je dost potlačená a ustrašená, než aby se dokázala vzepřít.

Naposledy přelétla pohledem veliký bílý dům a pečlivě upravovanou zahradu se sadem za ním.

I když zde prožila spousty let, chtěla odsud odejít. Daleko a pryč od bolesti a nenávisti. Přála si začít znovu, tam kde její život začal. Toužila už přes tři roky nalézt pravdu o tom, kdo skutečně je.

Jakoby někdo s mnohem vyšší mocí věděl o jejím trápení a seslal jí sny a dal jí pomoc v magických předmětech.

Čas jí ovšem nemilosrdně tlačil a bylo riziko, že se matka každou chvíli objeví. Nebyla si jistá, jestli by jí zadržela nebo ne, ale i přesto s nikým už nechtěla mluvit. Vše bylo řečeno minulého večera a nic více k tomu neměla co dodat.

Přetrhla nit rozběhlých vzpomínek, a co nejrychlejším krokem zamířila širokou liduprázdnou ulicí k nádraží.

Dorazila právě včas, aby spatřila červenou lokomotivu, přijíždějící do stanice a neklidnou kamarádku přecházející sem a tam. Ještě zrychlila a zamáváním na sebe Helen upozornila.

Jemné rysy dívčina obličeje se viditelně o něco uvolnil, ale stále zůstávala nezvykle bledá a nervózně si zastrkávala neposlušný pramen zlatých vlasů zpět za ucho.

Obě dívky se pozdravily pouze pokývnutím hlavy a bezeslova nastoupily do vlaku, kde se usadily do volného kupé. Jedna druhé sevřela ruku, aby se povzbudily.

Ostrý hvizd píšťalky započal jejich dlouhou cestu do neznáma, a jak vlak začal zrychlovat, dívčí srdce se stejně splašeně rozbušila napětím a nejistotou jejich osudu.

Holly si nemohla nevšimnout, jak se Helen chvějí ruce a lesknou oči, ale nebyla více schopna svou kamarádku povzbudit, protože ona sama byla vyděšená jako mládě vystrčené do obrovského světa úplně samo bezbranné a bez ochrany. Zesílila stisk na její ruce a povzbudivě se na ní usmála, ač jí samotné se hrdlo úžilo až k zalknutí.

Druhá dívka jí úsměv rozechvěle oplatila, ale rychle otočila pohled zpět k ubíhající krajině, která byla ještě stále oběma důvěrně známá.

"Vrátíme se." zašeptala Holly, ale sama o tom v tu chvíli zapochybovala. "Brzo." Hlas se jí chvěl, ale dokázala se ovládnout natolik, aby se jí ruka, svírající tu kamarádčinu, netřásla. Pro jistotu se opřela do sedadla a pevně zavřela oči. Nic lepšího jsme udělat nemohly. Ujišťovala se stále dokola v duchu a pokoušela se tomu uvěřit.

Nešlo to! Ten svíravý pocit kolem jejího srdce, jako by jí varoval. Jako by říkal: 'Pozor nebezpečí!'

Vlak drkotal po kolejích a míjel další a další vesnice. Několikrát zastavil ve větších městech, ale obě dívky stále tiše seděly na svých místech a bezeslov utěšovala jedna druhou pouze svou přítomností.

"Určitě to bude v pořádku." prolomila konečně ticho i Helen.

Holly se nepohnula a ani neotevřela oči.

"Cítím, že jsme udělaly správnou věc."

Ani tentokrát hnědovláska nereagovala pohybem nebo slovem. Jen dech se jí zrychlil a srdce bolestivě poskočilo v hrudi.

Helen na okamžik ztichla, ale dlouho to nevydržela. Snad jí to pomáhalo udržet chladnou hlavu. "Tam nás určitě čeká lepší život."

"Určitě." Přikývla Holly. S několika lybrami a nějakými neurčitými indiciemi z astrálu určitě. Ušklíbla se v duchu, ale nedala na sobě nic znát, jen se na kamarádku povzbudivě usmála.

Život jak na horský dráze,
za svůj osud neprosázej!

Dvouhodinová cesta vlakem Holly ukolébala k spánku. K spánku, ale ne k odpočinku! Výjevy ve snu z jejího života jí opět zaplavily a nechtěly jí pustit ze svého dusivého sevření. Jakoby cítily její předešlé pochybnosti a chtěly jí dokázat svou skutečnou podstatu a moc nad ní.

Byla v bílém setmělém domě. Pomalu kráčela beze strachu dlouhou chodbou za světlem, vycházejícím z protějšího pokoje, odkud se ozýval smích a veselé hlasy. Opatrně nahlédla pootevřenými dveřmi do obývacího pokoje se slavnostní výzdobou, kde u velikého stolu seděla několikačlenná šťastná rodina při Štědrovečerní večeři…Příjemný pocit bezpečí se vytratil! Na okamžik vše ztemnělo a ona mohla pouze slyšet nářek, prosby, pláč a křik plný bolesti… Světla blikala jako na diskotéce všemi možnými barvami, ale nic neozařovaly…Prchala! Utíkala bezdechu lesem. Cítila, že jí pronásledují, ale nikoho neviděla.

…Sen se změnil.

Nový lidé, nový život…Škola bez přátel…Postupně se projevující nenávist macechy…Tresty, rány, útěky,…Křik a prosby…

Zděšeně vykřikla a prudce se vymrštila ze sedačky.

"Jsi v pořádku?

Co se stalo?" Helen si jí ustaraně prohlížela.

Cítila, jak jí po spáncích stéká ledový pot a v ústech měla nepříjemné sucho. Rozechvěle si olízla rozpraskané rty a upravila záhyby na šatech. "Jsem v pořádku." Odstrčila jemně kamarádčinu ruku a sáhla po tašce, kde měla vodu a do úst si vložila několik soust toustového chleba. Ruce se jí při tom nekontrolovatelně třásly, ale to co viděla ve snu, si v žádném případě nemohla vybavit v celku! Jen nesouvislé útržky, doplňované vzpomínkami na bolestivé políčky nevlastní matky. A než se mohla úplně vzpamatovat, brzdy vlaku zaskřípěly a souprava s trhnutím zastavila na konečné stanici.

Cestující se rychle snažili. co nejdříve vystoupit a na nástupišti se tlačili a strkali jeden do druhého ve zmatečném rytmu.

Holly vyhlédla z okénka na nádraží přecpané lidmi k prasknutí. Konečně byly tady, ale ona najednou nevěděla, jestli se má radovat a vydechnout úlevou nebo se bát co bude dál. S pochmurnými myšlenkami si přehodila brašnu přes rameno a následovala Helen na nástupiště a poté dál davem, až před nádraží na prostornou hlavní ulici.

Plavovláska se zastavila a ohlédla se na Holly s tázavým pohledem. "Kam teď?"

Dívka se zhluboka nadechla a poté vyrazila doprava a další postraní ulicí doleva.

"Jsi si jistá, že jdeme správně?" zeptala se po chvíli s pochybností v hlase a upřela na ní své pomněnkově modré oči.

Právě odbočily do úzké postraní uličky mezi temné oprýskané domy.

"Ne." připustila popravdě, ale kráčela dál.

"Děláš si ze mě legraci?!" zvýšila o oktávu hlas Helen.

"Byl to tvůj nápad sem jet a sledovat nějakou pochybnou stopu o mém původu, vzpomínáš?" odpověděla sarkasticky a ještě zrychlila.

Helen mlčela, ale Holly najednou začínala mít neodbytný pocit, že její kamarádka měla pravdu!

Všechny ty sny, všemožné výklady budoucnosti, věštkyně,…všechno to zapadalo. A ve chvíli, kdy se před nimi zničehonic otevřelo malé prostranství jakéhosi zapadlého náměstíčka, málem se jí podlomila kolena. "Promiň, že jsem ti nevěřila." špitla Holly a jako uhranutá hleděla na otřískaný vývěsní štít s velikými zlatými písmeny, hlásající "Děravý kotel".

Obě dívky vyrazily nejistým krokem přes ulici k oprýskaným dveřím a stejně omšelé budově.

Holly vztáhla ruku ke klice, ale přítelkyně jí zadržela.

"Jsi si jistá, že to chceš udělat?" zeptala se se strachem v očích.

"A ty?" odpověděla jí otázkou. "Možná, že za těmihle dveřmi je naše minulost. Nejsi ani trochu zvědavá na náš skutečný domov?"

"Jenže…" namítla nejistě Helen. "Co ty sny o zlu? A ta varovná znamení? Můžeme obětovat svou minulost a životy za…osud?"

Holly se ušklíbla. "Tam, kde jsme vyrůstaly, nebyl žádný život a… na osud nevěřím. Věřím jen v Boží prozřetelnost a vlastní vůli změnit svou cestu. Tak nás to páter Georgius učil."

Helen si povzdechla, pustila Hollyinu ruku a krátce přikývla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miroslav Miroslav | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 23:35 | Reagovat

Pravdu díš....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama