Nečekaný zvrat!
****************
Stále jsem byla zaslepena tou září a zvláštní melodií, která jí prostupovala a vyplňovala prostor kolem mě.
"Zdravím tě." Uslyšela jsem odnikud hlas. Milý a veselý.
Chtěla jsem odpovědět, ale nevyšel ze mě ani hlásek.
"Jak si se měla?" zeptal se mě ten hlas o něco blíž a já se otočila.
Přede mnou stála Sophie, ale vypadala stejně neskutečně a nelidsky jako já a položila mi ruku na rameno.
Usmála jsem se a chtěla odpovědět, ale najednou se mnou zatřásla, tak silně, že jsem skoro upadla. A pak jsem se uhodila do čela o něco tvrdého.
"Hope!" Smála se vedle mě sestra a rozjařeně mi poklepávala po ruce.
Zmateně jsem se rozhlédla po svém pokoji, kde ostré elektrické světlo z lampy ozařovalo mou sestru v kožené bundě a džínsech, ještě s polo rozcuchanými vlasy od motorkářské helmy. Zamrkala jsem a rukou si bezděky sáhla na čelo a pak mi pohled zalétl k otevřené knize na stole, u kterého mě právě probudila sestra. "Jak jsem se sem dostala?" Otočila jsem se na ní.
Zasmála se a pokrčila rameny. "Co já vím. Asi ses tady chtěla učit a usnula si." Znovu se zasmála a otočila se k odchodu.
Pohlédla jsem na nástěnné hodiny.
Umělecky vykované ručičky ukazovaly neomylně osm minut po jedenácté.
Rozechvěle jsem vstala a dost neohrabaně vyklopýtala do předsíně, kde spali všichni zvířecí miláčkové, zdraví a v naprostém pořádku. Nechápala jsem to. Můj mozek odmítl přijmout tu skutečnost, která se zdála tak jasnou a samozřejmou.
"To není možné! Byla jsem pryč. Severus-"
Sestra právě vyšla z kuchyně, v ruce sklenici s džusem a sendvič. "Zase ten Snape?" zavrtěla odevzdaně hlavou. "Kdy tě to konečně přejde?" zeptala se spíš ze zvyku, než že by doopravdy chtěla znát můj názor.
"Ale mě se to nezdálo!" ohradila jsem se, ale i mě samé zněl ten tón nejistě. Nemohlo! Rozeběhla jsem do garáže. V duchu jsem se modlila za to, aby tam to auto nestálo, aby…
Dveře se rozletěly a s hlasitým nárazem třískly o zeď.
"Kruci, ségra, co to vyvádíš!" zaječela na mě Lucy, a jak se řítila ze schodů zpátky dolů, ve tmě do mě vrazila.
Sklenička jí vyletěla z ruky.
Já ztratila rovnováhu a jak široká tak dlouhá jsem skončila na zadní kapotě vozu.
Sklo se s hlasitou ráno rozletělo po podlaze.
Sestra sprostě zaklela.
Zaryla jsem nehty do laku a zuřivě zařvala.
"Promiň." pípla polekaně Lucy a o krok couvla. "Hele seš v pohodě?" Udělala několik kroků ke mně a dotkla se mého ramene. "Já tě fakt neviděla."
"Ty to nechápeš!" Prudce a nečekaně jsem se vymrštila a otočila jsem se k ní čele. Tvář zkřivenou zlobou a zoufalstvím, zbrocenou slzami.
Překvapeně zamrkala.
"Nesmí to být sen! Nesmí!"
Znělo to tak šíleně doopravdy, nebo se mi to jen zdá?
Než mohla sestra odpovědět, prosmýkla jsem se kolem ní a řítila jsem se domem zpět do svého pokoje.
Někdo mi to nepřál.
Přesně uprostřed předsíně jsem hodila úhlednou a dokonalou šipku a přistála mezi miskami s vodou a granulemi.
Ten křik a hluk probudil psi a pravděpodobně byli zvědaví, proč jejich milované paničky v tuhle hodinu dělají tolik rámusu.
Celá mokrá a špinavá jsem se zvedla na kolena a ohlédla jsem se po příčině svého nedobrovolného letu, ale naprosto bezelstný pohled Bianky mi sebral vítr z plachet. A tak jsem se jen zmohla na to, že jsem se vyškrábala na nohy a dopajdala ke stolu, na kterém ležel můj mobilní telefon.
Zuřivě jsem začala vyhledávat Sophiiono číslo.
Najednou se displej rozzářil o něco intenzivněji a kontakty překrylo okno s jasnou výstrahou.
BATERIA ZCELA VYBITA!
"No to se mi snad zdá?!" vybuchla jsem hněvivě a měla jsem chuť s tím krámem praštit o zeď. S hlubokým nádechem jsem se ale překonala a začala jsem prohrabávat změť kabelů v jedné ze zásuvek.
Všechno bylo tak hala bala a zauzlované, až jsem měla pocit, že to je celé jen pitomý vtip! Se zuřivým zařváním jsem netrpělivě třískla s černým klubkem o zem a popadla konec od nabíječky a zastrčila ho do telefonu, který teď temný a bez života, ležel na posteli a druhý konec zarazila, snad až příliš vehementně, do zástrčky.
Ruce se mi tak třásly, že mi trvalo neuvěřitelně dlouho, než jsem se přes pin dostala zpět do složky kontaktů a nalezla Sophiino jméno.
"Voláte mimo síť-"
"Já vím!"
Pauza.
Nohou jsem podupávala o zem.
"Nemáte dostatečný kredit pro uskutečnění požadovaného hovoru. Váš kredit-"
"Jdi do hajzlu!" Švihla jsem s telefonem od sebe a jen díky kabelům neskončil na několik kousků.
"Hope!" zakřičela na mě Lucy. "Co se děje?!"
Neochotně jsem k ní zvedla rozzlobené oči.
Měla strach!
Bodla mě výčitka a trochu jsem uvolnila obličejové svaly. "Puč mi telefon,… prosím."
Nejistě sáhla do zadní kapsy u džínů a podala mi ho. "Řekneš mi, co se děje?" domáhala se odpovědi a vysvětlení, zatímco jsem vytočila Sophiino číslo.
"Konečně! Soph-"
"Volaný účastník je momentálně nedostupný-"
Už jsem si chtěla vybít vztek i na tomhle nefunkčním aparátu, ale Lucy něco vycítila a bleskově mi svůj telefon vytrhla z ruky. Rozeběhla jsem se zpátky do garáže.
"Co to u všech svatých vyvádíš? Hráblo ti?!" Byla mi v patách sestra a pokusila se mě zastavit, ale vyškubla jsme se jí a zabouchla za sebou dvířka od vozu. "Neblázni! Neumíš řídit!" Pokusila se oběhnout auto ke spolujezdci, ale to už byla garážová vrata otevřená a já sešlápla plyn, až zapískaly gumy.
Musela jsem zjistit pravdu! Musela jsem za Sophií! Mesela jsem- Ach Severusi! Raději ať jsem mrtvá já!
