close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

45. PdK

30. června 2011 v 14:13 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Tak o něco později, ale přeci.Mrkající

***************************************
Seděla jsem na břehu jezera a pozorně sledovala blednoucí sametově černou oblohu, na které pomrkávaly hvězdy a tenoulinký srpeček měsíce. Ještě několik desítek minut se mohou drahokamy nebe vzhlížet v zrcadle jezera, než je zastíní jasná záře slunce a čerň se převlékne do blankytu. Naprosto tiše jsem naslouchala zvukům lesa a stromů kolem vodního břehu. Nočnímu tichu s nočními hlasy sov a netopýrů, přecházející do cvrkotu hmyzu a rannímu zpěvu ptáků se šplouchavými výskoky ryb, vítající nový den.
Východní obzor jasněl.
Pozorně a nehybně jsem sledovala přeměnu noci v den a jediné myšlenky byly soustředěné na toto opakující se divadlo. Cítila jsem pohledy, upřené na moje záda, někde na skále, ale úspěšně jsem to ignorovala do chvíle, než se sluneční kotouč úplně přehoupl a ozářil vše kolem. Pak jsem se zvedla a otočila jsem se.
Čekal mě rozhovor, do kterého jsem se vyloženě nutila a bohužel i donutila.
Povzdechla jsem si a zamířila k trojici, trpělivě čekajících na můj verdikt.
Ano. Verdikt. Odsouzení sebe sama.
Sophie drtila Siriusovu ruku a zatínala vehementně čelisti, aby potlačila chvění a slzy deroucí se jí zase z očí.
Sirius se už po několikáté ošil a přešlápl, ale povzbudivě přejížděl zas a znova palcem po hřbetu ryky mé kamarádky. Snad ho to uklidňovalo, ale přesto i jeho tvář vykazovala jasné stopy bolesti a strachu.
Severus stál nehybně jako vytesaná mramorová socha, měl i stejně tak bledou napjatou tvář, sevřené rty tak pevně, že i ony pozbyly svou barvu a jen v mírném vánku povlávající černý hábit a vlasy, vyvracely dojem sochy. To a jeho oči, které se zvláštně vpíjely do mě a tak nějak se zvláštně leskly.
Znovu jsem si povzdechla a pak s trošku nadneseným výrazem ve tváři jsem protočila oči. "Nač ty pohřební výrazy?" Blbý pokus o blbý vtip v blbou chvíli u blbých lidí! Pokrčila jsem ramenem. "Stalo se." Ušklíbla jsem se kysele. "Takže-"
"Vím, co chceš udělat a rovnou říkám ne!" Skočila mi do řeči Sophie a výhružně udělala krok ke mně.
Nadzvedla jsem obočí a chtěla jí odseknout nějakou peprnou poznámkou, ale její oči byly najednou úplně zalité slzami, které přetékaly a smáčely její tvář. A já ji kruci nemohla ani obejmout! Do něčeho bych kopla, ale to bylo v této konzistenci dost obtížné.
Jako duch vzdychám nějak často, nezdá se vám?
"Vyléčili jsme tvoje-" začal Sirius.
Zahřmělo.
Bouřka?
Z jasné oblohy?!
Prudce jsem se otočila a vzhlédla.
Nikde nebyl ani mrak.
"-tělo. Mohla by ses-"
Zadunělo.
Nevypadalo, že by okolí něco zpozorovalo.
Sirius blekotal dál ty nesmysly, Sophie brečela, Severus se ani nepohnul. Slunce zářilo na jasné obloze, voda byla nehybná a temná. Ptáci zpívali, hmyz bzučel.
Přimhouřila jsem oči.
"-vrátit do svého těla. Máme i kouzlo a Sophie-"
Co Sophie, to už jsem se nestihla dozvědět, jelikož se asi tak pět metrů od nás začal zhmotňovat velice temný vír a rozšiřoval se!
Nicota! Blesklo mi hlavou červené výstražné světlo.
"Co to k čertu-?!"
"Nicota!" vykřikla Sophie a pokusila se mě chytit za ruku, ale její dlaň mnou proklouzla jako větrem.
"Kde je Lucy?!"
Její pohled zalétl k silnici.
"Přemístěte se!"
Sirius okamžitě popadl Sophii za ruku a s hlasitým prásknutím se přemístili.
Severus však dál stál na místě, hůlku pevně drtil mezi prsty.
Naše oči se setkaly.
"Zachraň mi sestru!" požádala jsem ho a sama se rozletěla, jak nejrychleji jsem dokázala po svahu pryč od černé díry, která začala pohlcovat vše hmotné ve svém okolí a živila se naším světem.
Sála a požírala. Nenasytná s neuhasitelnou žízní!
Jen vzdáleně ke mně dolehlo několik kouzel a následné přemístění.
Jako bych utíkala proti uragánu! Přesto jsem s tím bojovala! Ne kvůli své duši, ale pokud se mi nepodaří zastavit tu děsivou věc, pak kdo to udělá? Kdo ví, jak se to dělá, než já s pamětí věků a životů?
Zařvala jsem námahou do jekotu zvířat a praskání kmenů lámajících se stromů a keřů.
Andělská křídla zavířila vzduchem. Olbřímý a zářící jako samo Světlo!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama