Další kapitolku čekejte po víkendu (pokud se neutopím).
**************
Najednou jsem ucítila, jak mě jakási síla odtrhává od mého andělského průvodce a táhne dolů zpět k mému tělu.
Byl to jen okamžik, jakési pomyslné mrknutí očima.
Ocitla jsem se těsně nad hlavami kouzelníků a nehybnou dost zuboženou tělesnou schránkou Hope.
Jak rychle jsem byla schopná přijmout tohle stanovisko je až neuvěřitelné. Prostě kdosi konstatoval mou smrt a já jí přijala, tak jako mnohokrát předtím. Už jsem si asi zvykla. Ušklíbla jsem se.
Jenže tentokrát to bylo jiné!
Ohlédla jsem se.
Anděl stál těsně za mnou a sledoval zaujatě práci lé-kouzelníků pod námi.
Do všech těch kouzel a zaříkadel se ozýval pláč a srdceryvný vzlykot Sophie a Lucy.
Ještě, že je Voldy pryč. Pomyslela jsem si vděčně, protože právě jeho osoba tady chyběla ze všeho nejméně. Bylo by to ale vcelku už nad rozumově pochopitelnou mez, za kterou bych nerada chodila.
Už jsem měla před očima živoucí obraz křepčícího Voldemorta nad mým tělem, jak vysílá k oblakům jedno Morsmorde za druhým.
Zavrtěla jsem nad tou představou a vlastně i sama nad sebou pomyslně hlavou, co mě to proboha živoucího napadá nad mrtvolou mého posledního těla.
Ovšem protože se nic nedělo a já nehybně spočívala připoutána k tomuhle světu, začala jsem se pomalu ale jistě nudit.
"Bude to trvat ještě dlouho?" otázala jsem se jako by nic, neočekávaje odpověď.
V tu chvíli se oči všech zvedly a kupodivu se zaměřily na mě.
Zarazila jsem se a pro ujištění jsem se otočila na anděla, ale ten už tam nebyl. No bezva! Vrátila jsem se pohledem k lé-kouzelníkům, kteří ustali ve své vehementné činnosti oživovat.
"Duch." ozvalo se několikero hlasů, čímž mě tedy dost namíchli.
Copak já jsme nějaký duch? Sklonila jsem hlavu a skutečně! Moje tělo nabralo poloprůsvitný namodralý nádech. Super! Toto tedy dopracovali! Pohlédla jsem na čtveřici přátel, kteří ještě nepostřehli, co se tady stalo.
Jak jsem v zápětí zpozorovala, jeden z lé-kouzelníků zamířil sdělit tuto skutečnost pozůstalým.
Severus se na něho podíval a pak si i on konečně všiml mého pozměněného složení.
Rozhodila jsem rukama. "No na mě nekoukej! Já za to nemůžu."
Sophie se vytrhla Siriusovi z náruče, když uslyšela můj hlas a vrhla se k mému tělu, ale při druhém kroku se zarazila a zkoprněle na mě zůstala zírat.
"Může někdo něco provést s tím, že mě ti idioti s tituly lé-kouzelníků dostali zpět do hmotného světa?" otázala jsme se nabroušeně. "A navíc jen na poloviční cestu!" dodala jsem kousavě.
Nikdo stále neodpovídal, až na otevírané a zavírané pusy některých z léčitelů, ale vycházelo z nich jen prapodivné huhlání a nesouvislá slovní spojení. Vážně inteligentní, skutečně! Zlobila jsem se.
"Vy jste se nerozhodla dobrovolně?" otázal se vcelku pitomě jeden z nich.
"To tedy skutečně ne!" prskla jsem a přiblížila se k němu s výhružným výrazem ve tváři blíž.
Couvnul.
"Je mi jedno, jak jste to provedli, ale něco jste očividně podělali! Tak to koukejte pěkně rychle napravit nebo si mě nepřejte!"
"Ale-ale-" koktal lé-kouzelník.
"Žádné ale! Buďto okamžitě zrušíte to kouzlo, kterým jste mě připoutaly, nebo to dotáhněte dokonce a oživte mě!"
"To-to-ne-"
Najednou se zalkl v polovině koktavé odpovědi a zachroptěl, lapaje po dechu.
To ho Severus právě sevřel pevně pod krkem a hůlkou mu vyrýval do tváře důlek. Jeho bledý zuřivostí zvrásněný obličej naháněl hrůzu. Oči mu divoce zaplály a jeho tichý výhružný hlas mrazil krev v žilách všem živým víc, jak přítomnost hadího pána. "Co jste udělali?" zeptal se.
Lé-kouzelník jen třeštil oči, div mu nelezly z důlků a naprázdno otevíral ústa.
"Myslím, že kdybys ho pustil, tak ti odpoví daleko lépe." Přenesla jsem se těsně za něho a položila mu ruku na rameno, ale opravdu jen těžko mohl být můj současný dotyk uklidňující.
Asi vteřinu přemýšlel o tom, jestli ho raději nemá uškrtit, ale pak ho od sebe znechuceně odhodil a léčitel bez opory upadl na zem, kde se zalykavě rozkašlal.
Severus udělal krok kupředu, ale předběhla jsem ho a ustálila svou tvář ve výšce té jeho, abych mu mohla hledět do očí, které měl podlité krví.
Něco v tom pohledu mě ujistilo o nastalé skutečnosti. Nebylo to nic převratného. Žádná novinka. Potvrdilo to jen mou děsivou předtuchu, něco co mé vědomí znalo, ale já sama si to nechtěla připustit.
Něco v mé tváři lé-kouzelníka donutilo říci ty čtyři slova. Proklatá slova, která jsem z duše nenáviděla! "Je mi to líto." zachroptěl.
Zavrtěla jsem neznatelně hlavou a odvrátila se od něho.
Asi metr ode mě stál Severus a vpíjel se do mé nehmotné tváře a třpytivých očí, které postrádaly svou někdejší barvu.
Já už nebyla Hope, i když jsem prozatím převzala její podobu a podle ní jsem zformovala svou duši. A nikdy jsme jí už ani být nemohla.
Zalétla jsem pohledem k nehybnému pošramocenému tělu. Bylo snadnější mluvit na ní, než k živým kolem, než hledět do jeho temně hnědých očí naplněných smutkem a zlobou ke krutosti světa, bylo o tolik lehčí než pohlédnout do Sophiiny tváře smáčené slzami, jejíž oči se leskly nadějí.
Mrtvé tělo nemůžete zklamat, nezáleží mu na ničem, necítí bolest. Zato já jí nyní cítila!
