…
Záře se vrátila, i když tentokrát jsem zde byla jako člověk, jako umírající duše, rodící se zpět do své podoby lásky.
Nebolelo to. Necítila jsem už ani strach, ani stesk. Byl to takový klid, vyrovnanost, láska, která objímá a hladí, konejší a tiší.
Světlo se kolem mě převalovalo jako mlhovina snů. Barvy přetékaly jedna přes druhou v naprosto přirozeném a pravidelném rytmu.
"Vítej." Promluvil v mém srdci známý hlas a přede mnou se zhmotnila bytost světla, příliš povědomá, než aby to bylo naše první setkání. Usmívala se.
I já se usmívala.
Aniž by pohnula rty nebo porušila posvátné ticho světla, prostoupil její hlas mou bytostí. "Hope je mrtvá." řekla mi bez obalu.
Možná, kdyby to bylo na jiném místě a s někým jiným, zasmála bych se. Necítila jsem zmatek ani bolest. Její uklidňující dotek na mé ruce sebral vše negativní. A přece bylo tady něco podivného, něco nepatřičného, co zasahovalo z hmotného světa až do končin Bytí.
Zvedla mou ruku a mírně zatáhla, aby mě rozpohybovala kupředu. "Pojď."
A já udělal první krok vpřed.
Něco nebylo v pořádku. Uvědomovala jsem si věci, které do tohoto prostoru nepatřily.
Druhý krok.
Cítila jsem vůni stromů a borovou pryskyřici, čerstvě posečenou trávu, rybniční bahno, rozmarýnový kouř, slyšela jsem svištící vítr, dunění valící se vody v kaskádách vodopádu, praskání ohně.
Všechny tyto vjemy byly však příliš vzdálené a oddělené od tohoto světla, od andělské ruky.
Třetí krok.
Zvuky živlů se promísily s křikem ptáků, dusotem stovek kopyt, řevu koček, vytím psů a dalšími zvířecími hlasy.
Bylo to silnější, ale přesto vzdálené volání.
Čtvrtý o něco váhavější krok.
Můj andělský průvodce se otočil.
Kolem mě se ozýval šepot a hlahol lidí. Nejprve jsem je vnímala jen jako nesrozumitelný šum, ale s dalším krokem sílily a ostřily se. Rozeznávala jsem najednou neskutečně jasně Sophiin soprán.
Zastavila jsem úplně a zaposlouchala se.
Plakala a volala mě.
A v zápětí se k jejímu vzlykotu přidal další zřetelný hlas.
Otočila jsem se a pohlédla pod své nohy skrze vířící světlo do hlubin hmotného světa.
Tam na břehu jezera v temnotě noci stálo několik postav, ozářených světlem z hůlek. Někteří stály, jiní klečely a tam uprostřed jejich kruhu jsem spatřila své vlastní tělo. Nebo tělo Hope. Voda se mísila s krví. Ruce i nohy zkroucené do prapodivných úhlů v nesprávných místech, obličej pořezaný na několika místech hlubokými ranami. Bylo neuvěřitelné, jaké detaily jsem byla najednou schopna z takové dálky rozeznat.
Z jedné strany u těla klečela Sophie, potlučenou a pořezanou hlavu měla ve svém klíně. Nízko skloněná k neslyšícímu uchu, prosila mě, ať otevřu oči, ať jí neopouštím.
"Hope, prosím! Probuď se. Konec žertů, prosím…"
Najednou jsem si všimla dívky objímající křečovitě mou kamarádku. Celé štíhlé a drobné tělo se otřásalo vzlyky- Lucy.
Viděla jsem tváře svých dvou nejbližších osob na tomhle světě, které provázely celý můj život, ale necítila jsem bolest ani nic podobného lítosti nebo smutku. Uvědomovala jsem si jen lásku, kterou k těm dvěma cítím a vděčnost, že jsem s nimi mohla být a poznat je.
A přesto bylo něco špatně. Něco nepatřičného stále útočilo nejen na mě ale i na mysl mého průvodce.
Zaměřila jsem se na ostatní lidi, kteří byli zahaleni dlouhými plášti- hábity!
Nemohla jsem uvěřit.
Kouzelníci stáli kolem těla mrtvé Hope.
Chtělo se mi zakroutit hlavou nad absurdností celého tohohle divadla.
Hope byla mrtvá a já znala pravdu, která mi byla naprosto k ničemu, když oni dole truchlili a já mířila na věčnost.
Uslyšela jsem, jak někdo volá: "Kde jsou ti lé-kouzelníci?!" A druhý hlas mu odpovídá: "Už jdou!"
Zaraženě jsem se podívala na anděla a i v jeho tváři se zračil náhlý zmatek nad událostmi dole. "Můžou mě ještě oživit?" zeptala jsem se.
Pokrčil rameny a stejně jako já sledoval dění v hmotném světě.
Kouzelníci v bílých hábitech se prodraly skrze dav a Sirius se Severusem odtáhli Sophii s Lucy z cesty léčitelům, kteří hůlkami a lektvary začaly křísit mé tělo.
