close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

42. PdK

12. června 2011 v 13:00 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Čekáte dobrý nebo špatný konec? Byl to jen sen nebo skutečnost a čas si jen bere daň za své zneužití?

***************
Sestra měla pravdu- neuměla jsem řídit.
Navíc byla tma, tak černá jako mé myšlenky.
Pouliční lampy svým nedostatečným světlem sotva ozářily chodník pod sebou a reflektory auta se nedaly srovnávat se sluncem, na které jsem byla zvyklá při svých skrovných hodinách autojízdy.
I přesto jsem se řítila po prázdné ulici mezi rodinnými domy na okraji města. Oči napůl zaslepené slzami, které ne a ne přestat téci. Neodvažovala jsem se je však setřít. Naopak jsme křečovitě svírala volant auta, tak usilovně, až mi námahou zbělely klouby na prstech.
Motor řval zběsile, jak otáčky převyšovaly normu.
Zařadila jsme vyšší rychlost.
Zaskřípalo to v převodovce, ale přes hlasitou hudbu v rádiu jsem to stěží zaregistrovala.
Nevnímala jsem nic víc než silnici před sebou, ostře ohraničenou zářivými reflektory.
Bolest v mém hrudníku rostla a hrozila, že mi srdce rozerve na miliony kousíčků.
Na volantu jsem zmáčkla tlačítko hlasitosti, až reproduktory vibrovaly.
Chtělo se mi křičet zoufalstvím a bolestí.
Pryč byla síla, v nedohlednu se ztratil smích a radost. Lásku dusil strach a hrůza ze skutečnosti, která na mě tlačila ze všech stran.
Proletěla jsem ostrou zatáčkou, věštící blížící se klesání v serpentinách.
Sophie musí vědět! Potvrdí mi to! Najdeme Severuse a Siriuse! Nebo oni najdou nás! Marně jsem se přesvědčovala.
Ručička tachometru pomalu ale jistě dosahovala devadesátky.
Z reproduktorů zaznělo vyzvánění telefonu.
Ztlumila jsem zvuk a přijala hovor.
"Hope!"
"Sophie!"
"Kde si? Volala mi Lucy!"
"Jedu za tebou!"
"Ne neblázni!
"Řekni, že je to pravda!" dožadovala jsem se.
"Co- Sophie, okamžitě zastav to auto!"
"Ne! Musím vědět, že to nebyl sen! Řekni mi, že jsme byly v Bradavicích a-" drmolila jsem rychle.
V tom mě oslepilo zářivé světlo, které vyletělo přímo přede mnou ze zatáčky, a já jsem reflexivně zavřela oči.
Ozvala se ohlušující kovová rána a Sophiin křik mi dozníval v uších, ještě dlouho poté.
Silný náraz mě zarazil do sedadla, které mě jako pružina mrštilo na volant. Uhodila jsem se do hlavy a pak se najednou auto převrátilo a já si s hrůzou uvědomila, že serpentiny, do kterých jsem právě vjela, vedou po prudkém srázu k jezeru.
Pásy a erbegy mě pevně přikurtovaly, ale i přesto se kroutící se plechy dvířek a střechy útočily na mé tělo.
Rozbité sklo bočního okýnka mi pořezalo obličej.
Hluk mi duněl ve zraněné hlavě.
Zdálo se mi, že jsem vykřikla, ale můj hlas byl přidušený a tichý.
A pak, když jsem myslela, že padám snad celou věčnost, se vůz s hlasitým cáknutím zastavil na střeše o hladinu jezera.
Byla jsem omámená, hlava se mi točila a zvedal se mi žaludek. Nedokázala jsem zaostřit. Po tváři mi stékala horká tekutina.
A pak jsem s ledovou hrůzou ucítila chlad jezerní vody, která se začala valit dovnitř rozbitými okny.
Pokusila jsem se vyprostit, ale pásy mě věznily pevně, stejně tak jako erbeg a pokroucené plechy dvířek a střechy.
Zaječela jsem a nepřestávala bojovat.
Nesmí to takhle skončit! Problesklo mi hlavou krátce, než se má hlava ocitla zcela pod vodní hladinou.
Otevřela jsem oči, a tak jako v jezeře v Bradavicích jsem čekala pomoc, která ovšem nepřicházela.
Z úst mi vyšlo několik bublin, které zmizely někde u mých nohou.
Nemohla jsem se pohnout.
Cítila jsem, jak se mé plíce napínají k prasknutí. Pokusila jsem se o poslední chabý pokus o osvobození. Marný však!
Sophie! Severusi!…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama