Ležela jsem promočená a prokřehlá na břehu jezera a u mě klečela Sophie, nad ní jsem rozeznala trochu rozostřenou postavu Siriuse, který nás bránil před útoky několika Smrtijedů. Pokusila jsem se nadzvednout na loktech, ale zatočila se mi hlava a udělalo se mi špatně od žaludku.
Sophie mě zachytila.
Vyzvrátila jsem minimálně čtyři litry jezerní vody.
Hlavou mi běžely obrazy z vidění nebo halucinace, která mě zahalila v jezeře. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a pokoušela se pochopit, co se stalo, co se děje a vydedukovat pokračování tohohle šíleného příběhu.
"Musíte odsud!" křičel přes rameno Tichošlápek na Sophii a urputně nás bránil před dvěma zamaskovanými Smrtijedy.
Pokusila jsem se promluvit, ale z hrdla mi vyšlo jen jakési sípavé zachroptění. K čertu!
A ďábel nebyl daleko.
Zrůda v polo-lidské-polo-zvířecí podobě vrhala jednu kletbu za druhou na dva muže, kteří bok po boku bojovali na život a na smrt. Bestie je oba ale i přes jejich zarputilost a odhodlání nutila krok za krokem ustupovat směrem k jezeru.
V tu chvíli jsem ucítila na srdci záchvěv varování. Zmocnil se mě alarmující pocit a neodbytně mi zvonil v hlavě! A já tušila- ne věděla jsem, že je to past, lest, plán, kterým chtěl oba soupeře zlikvidovat!
A ve chvíli, kdy padnou tito dva, nezbude nikdo, kdo by stál v čele odporu.
Musela jsem něco udělat, i když se moje mysl snažila sebevíc, tělo bylo na odpis!
A tak k čemu vlastně tělo, že?
Po pravdě asi tak jako poprvé ani tentokrát jsem si nebyla schopna vybavit, jak jsem vlastně provedla výstup ze svého těla, ale myslím, že pokud účel světí prostředky, tak je to fuk.
Slyšela jsem srdce rvoucí jekot Sophie, která ječela hystericky na Siriuse, ale to mi teď muselo být jedno. Severus s Harrym už skoro dosáhli břehu a voda za nimi začala vřít utajovaným nebezpečím.
Nemohla jsem je samozřejmě varovat, ale mohla jsem je zachránit a zlikvidovat nebo aspoň zneškodnit Voldyho, který mě momentálně vytáčel na nejvyšší úroveň svým do nebe volajícím počínáním a jak jsem pochopila Mlýnská kola nebes se jen tak nerozhýbou, aby otevřely propast věčnosti, do které by svrhly zlotřilého černokněžníka.
Tak si poradíme sami. Nebo sama.
Povlávala jsem nad dvěma bojujícími a s pekelným soustředěním jsem se zaměřila na vytvoření bubliny energie, která by je ochránila.
Ono po pravdě je to jednodušší, když se to naplánuje a provední- to už je naprosto něco jiného!
Docílila jsem toho, že jsem aktivovala jejich vlastní obranné štíty těla a těsně před jejich aurickými těly se zjevily jejich zvířecí patroni a dalších ochránci, včetně strážných andělů.
Myslím, že byli stejně zmatení jako já, jelikož jejich svěřenci neměli ani tucha, že by je měli povolat do boje.
No nic, takže aspoň něco.
Druhý pokus.
Přesunula jsem se těsně před Pána zla a důrazně jsem mu nařídila, aby přestal a vypadnul a pokoušela jsem se mu vnutit své myšlenky a úmysly, jenže ani tentokrát to nezabralo dle mých představ.
Odrazil jednu ze Severusových kleteb a pak nečekaně obrátil hůlku proti sobě.
Vyjeveně jsem na okamžik ztuhla naprosto vyvedena z koncentrace a neuvědomila si, že tohle je právě to, v čem bych mu měla okamžitě zabránit, nebo se stane něco strašlivého.
Ještě jeho mrtvé a nepoužitelné tělo nedopadlo na zem a jeho znetvořená duše se objevila přede mnou.
Nejdřív jsem si myslela, že ví, co provádím, a pokusí se mě zlikvidovat, jenže on byl stejně vyjevený jako já, že mě vidí těsně před sebou.
Pak jeho oči sklouzly za mě na jezero a já konečně pochopila!
No rodiče byli bohatí a koupili mi dlouhé vedení!
Jako jeden muž (dost přihlouplé a diskriminativní označení!) jsme se vrhli k jezeru a k vířící temné hladině, z níž se právě vynořovalo ohavné démonovo tělo!
