Po dlouhé době jsem se rozhodla. Velebte mě a mou múzu!
11. kapitola Noční útok
Utekl celý den, než jim lé-kouzelnice podlehla a přislíbila, že je zítra propustí.
Profesor Snape zatím neopustil Ošetřovnu ani na pět minut a bedlivě sledoval každého návštěvníka.
U Leny a Mimi se vystřídal kromě celého famfrpálového týmu i dalších několik přátel ze Zmijozelu a samozřejmě i Leny strýc.
I když se vehementně dožadoval soukromý, profesor Snape nedovalil, aby zůstala Lena sama a tak návštěva proběhla v tom nejformálnějším stylu, jaký si lze představit.
"Dobré odpoledne." pozdravila první Lena a profesor nemohl přehlédnout křečovitě sevřené prsty kolem lemu přikrývky.
"Dobrý den." odpověděl pan Black škrobeně a posadil se do vyčarovaného křesla vedle její postele. "Můžete nás nechat o samotě?" dotázal se směrem ke Snapovi, který se neměl k odchodu od Lenina lůžka.
"To nebude možné." řekl jen, posadil se zpět na židli a výstižně se vrátil ke své rozečtené knize.
Lena sledovala, jak strýci výhružně zacukal knír a o odstín zbledl ve tváři. "Snad bych se o svou neteř dokázal postarat sám! Nebo tím snad něco chcete naznačit, pane?" otázal se ostře.
Snape jen zvedl oči od knihy a tvrdě pohlédl do vodnatých šedavých očí pana Blacka.
Dívka si nemohla nevšimnout, že v těch několika vteřinách, kdy na sebe mlčky hleděli, sevřel strýc pevně svou zdobenou hůl a nervózně se ošil. Takové chování si pamatovala, když u něho byli s rodiči kdysi na návštěvě a rozzlobil otce, který neměl daleko vyzvat strýce na souboj.
"To bych si nikdy nedovolil, pane." odpověděl mrazivě profesor a vrátil se ke knize.
Black se zhluboka nadechl a pak se posadil do vyčarovaného křesla. Pak teprve pohlédl na dívku. "Jak se cítíte?"
"Je mi mnohem lépe, děkuji?" odpověděla automaticky Lena.
Strýc odešel během dvaceti minut.
Po většinu času protokoly nenáviděla, ale nyní byla vlastně vděčná právě těmto ustanovení za krátkou nevítanou návštěvu.
Chvíli po jeho odchodu přinesla na noční stolek madam Pomreyová dívkám lektvary a zase odešla, věnovat se několika zraněným studentům.
Lena sledovala, jak Mimi poslušně hned vypila své lektvary, zachumlala se do přikrývek a s dlouhým zívnutím se propadá do snů. Pohlédla i na své lektvary, ale ještě něco chtěla dořešit, než usne. Možná, že by pak už neměla příležitost. Otočila mírně hlavu směrem ke svému kolejnímu řediteli, který se právě probíral nějakými pergameny, které mu donesl jeden ze skřítků. V tu chvíli jí všechna odvaha opustila a raději se natáhla po svém poháru a na jeden doušek ho vyprázdnila. Když vyprázdnila i zbývající dva, začaly jí těžknout ruce i hlava a ona se pomalu sesula do polštářů. Přesto ještě s posledními zbytky vědomí tiše, ale zřetelně zašeptala: "Děkuji, že tu jste, pane profesore." A usnula.
Neviděla už, jak překvapeně zamrkal a následně neznatelně zavrtěl nechápavě hlavou.
***
Po pěti hodinách naprostého klidu a ticha, odložil pergameny a s povzdechem zamířil do kanceláře madam Pomreyové pro povzbuzující lektvar.
Sotva však přiložil pohárek ke rtům, rozezněl se poplašný alarm rozmístěný kolem Leniny postele.
Sklo společně se zářivě červenou tekutinou se rozplizlo po podlaze, ale to už byl v kanceláři jen cíp jeho vlajícího černého hábitu!
S tasenou hůlkou vrazil na Ošetřovnu a hnal se k zataženým postelím. Jediným prudkým švihnutím nechal závěsy zmizet a odhalil tak dvě nehybně spící dívky.
Jakoby na první pohled nedošlo k ničemu nepatřičnému, po útočníkovi nebylo nikde ani stopy, ale při druhém pozornějším pohledu z větší blízkosti spatřil kolem Lenina krku stahující se smrtící smyčku z očarovaného dívčina hábitu.
Lena se ani nepohnula, ani nevzdechla, pod stále trvajícími účinky uspávacího a tišícího lektvaru.
Dalším kouzlem rozmetal očarovaným hábit na cáry, které vzápětí nechal zmizet, protože i ty kousky látky sebou stále cukaly a snažily se dostat se zpět k Leně.