close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

12. kapitola SaČ

5. května 2011 v 21:31 | SandraP |  Povídka HP(SS) - Smrtijed a čarodějka-dokončeno
Tak bylo to dlouho, než se mi podařilo najít ztracenou nit a pokračovat v psaní této povídky. Nicméně se i mně před očima tvoří a dokresluje zbytek příběhu, takže se připravte pomaloučku polehoučku na konec, ale teď...

----------------------------------------------
Severus rázně a neochvějně kráčel tajnou chodbou, ukryt pod neviditelným pláštěm asi tak minutu, pak se náhle zastavil. Bylo to podivné, nesnesitelné, zžíravé a svíralo mu to srdce až k zalknutí! Strach. A nebylo to nic, co by v nedávné době zakusil, tak vzdálený byl ten čas, to místo, když jeho duši rvalo na kusy pomyšlení na smrt milované osoby! Prudce se otočil a rozeběhl se chodbou zpět. Při průchodu přes tajný průlez srazil k zemi dva Smrtijedy, kteří nestačili ani vykřiknout, natož pozvednout hůlky.
Susan ani zbytek přeživších Smrtijedů, která je přepadla, tam však nebyla.
Bylo jen jedno místo, kde by jí měl hledat.
Rozeběhl se, až za ním neviditelný plášť divoce vlál a jeho kroky se rozléhaly podzemím hradu.
Dveře do Velké síně byly otevřené dokořán a k nepoznání změněný sál byl přeplněn Smrtijedy.
I přesto Severus měl volnou cestu k Voldemortovi, Naginy, trůnu a Susan ležící před ním. "Nehýbej se!" vykřikl v duchu myšlenku k ženě, která se zvedla na rukou a pohlédla do hadových nelítostných očí.
Poslechla. Nepohnula se. Zato Voldemort náhle zasyčel a had couvl.
Severus s připravenou hůlkou v pohotovosti, míříce na Pána Zla, vyrazil uličkou mezi Smrtijedy, nikým nepostřehnut.
"Crucio!"
A nesnesitelný křik naplnil jeho duši!
"Crucio!"
Tělo na zemi se neovladatelně třáslo v křeči.
Náhlé ticho.
A v tom tichu na okamžik přerušené kletby se její rty otevřely.
"Mi-"
Voldemort se ušklíbl. "Pross!"
"Miluji tě…" vydechla.
Ta dvě slova, tak tichá, sotva zašeptání. Slyšitelná jen díky naprostému klidu, v němž bylo očekáváno doprošování o život.
Co dokážou čtyři slabiky- měnit dráhy hvězd.
Severusovi kroky se zastavily v polovině cesty k trůnu, stejně tak jeho srdce. Jakoby klopýtlo a náhle se rozeběhlo jako o závod. Zamrkání, nádech.
"Avada Kedavra!"
Tvář zkřivená nejvyšším možným zhnusením a zuřivostí, vztekem a záští!
Obličej sinalý, oči zúžené do úzkých nelítostných štěrbin, plných odhodlání, nenávisti a pomsty, zadostiučinění a nezměrné nekonečné bolesti!
Avada Kedavra- kletba, která se nepromíjí, smrtící kouzlo, které zabíjí. Před kterou ochrání jen Relikvie Smrti.
***
Hradní brány povolily pod náporem kouzel a hrubé síly.
Tak mocnou vlnu nemohl ustát ani nelítostný krvelačný zástup vraždících bestií, přes který se přehnala jako uragán a plynule postupovala dál pozemky, mezi skleníky, po cestách, nádvořích a do nitra hradu. Jedna za druhou klesaly Smrtijedské hlídky i přibíhající posily.
Vstupní síň se změnila v tratoliště krve a nepřehlednou změť těl.
Duhové záře a spršky jisker, jako by vrhaly celou scénu do prapodivného snu. Jen jakési myšlenky šíleného maniaka, pouhý výplod chorobné mysli.
Bolestný křik a nářek umírajících však byl příliš skutečný.
***
Do svistu smrtících paprsků se pozemky Bradavic nesl hlomoz armády dobra!
Nikdo ze Smrtijedů už nevěnoval pozornost scéně u trůnu, ale hromadně se vrhli s větším, či menším zpožděním do Vstupní síně.
Vlna panikařících přítomných na okamžik zatarasila Severusovi cestu a strhla ho sebou.
Několik bolestných nekonečných minut si razil cestu skrz dav zpět do Velké síně, než se mu opět podařilo spatřit trůn.
Ticho naplnilo jeho nitro. Ticho před bouří.
Vrhl se bezhlavě vpřed s modlitbou na rtech.
Na zemi ležela dvě těla, kterých si nikdo nevšímal.
Poklekl a tak opatrně, jak jen byl schopen, vzal její hlavu do svých rukou. Znal ten pocit, výraz tváře, bezvládnost a absolutní poddajnost těla, prázdnotu očí.
Zuřivé zasyčení naplnilo jeho uši.
Pohlédl do nelítostných hadích očí. Už podruhé cítil jeho dech smrti, po které najednou vztahoval ruce.
Ale had znovu zasyčel, tentokrát však byl jeho sykot naplněn bolestí. Obřími smyčkami jeho těla to zaškubalo a pak se bezvládně zhroutil k zemi.
Zpoza trůnu vyšel černovlasý mladík a se zvláštním výrazem shlížel na svého nenáviděného profesora lektvarů. Po jeho boku stáli oba jeho nejlepší přátelé. Na okamžik černé a zelené oči nevyzařovaly zášť, nenávist ani pohrdání, snad to byla bolest a tiché souznění, porozumění nebo pochopení. Nebyla v tom vděčnost ani lítost. Bylo to zvláštní!
Sklopil hlavu ke svým dlaním, v nichž spočívala klidná uvolněná Susan.
Na tváři jí zůstal náznak úsměvu. V očích však bylo prázdno! Tak strašlivá temnota a nic než černo a chlad!
Ruce se mu nepatrně zachvěly a z očí mu vyklouzly slzy. Jen silou vůle se přinutil pevně stisknout víčka. Prsty pevně sevřel dlouhé hedvábné kadeře.
"-Neviditelný plášť a v jeho kapse je Kámen života…"
"Harry Pottere! Plášť, zlatonku-"
Její hlas mu rezonoval v hlavě zas a znova, než mu jedna z rukou konečně zajela do kapsy neviditelného pláště a nahmatala malou kuličku. Musel několikrát zamrkat, aby na Zlatonku konečně pořádně zaostřil. "Otevři se!" namířil na ní Nejmocnější hůlkou.
Zlatý kov se však nepřestával třpytit stejně chladně a nezúčastněně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama