Jak jen já to dělám, že se mi vždycky podaří do něčeho se namočit? A jak jsem pozorovala, s postupem času se jednalo o nebezpečnější a nebezpečnější karamboly. Byl to průšvih, to přiznávám. Nechat se dvakrát po sobě unést Hadím pánem, to je ale vrchol neschopnosti! Především, když to bylo jednou z Bradavic a po druhé ze samotného Ministerstva Kouzel plného Bystrozorů a Fénixovým Řádem k tomu. No není to smůla? A teď záleží, ze kterého pohledu se na to díváte, protože možná to nebyla tak úplně moje chyba.
Tentokrát jsem se však neprobrala v heboučkých nadýchaných peřinkách. Ležela jsem svázaná na ledové kamenné podlaze v černé vlhké a zatuchlé kobce.
Měla jsem sucho v krku a celé tělo mě bolelo, jako by mě přejel parní válec.
Obsluhu asi čekat nemůžu, zase takový optimista a blázen ještě nejsem, opravdu.
Zkusila jsem se pohnout, ale bylo to se mnou tak zlé, že mě bolest uvrhla zpět do bezvědomí!
No mám, co jsem chtěla.
Znovu mě k vědomí přivedl někdo jiný a po pravdě byl synem smrti jen, co se o to pokusil. Bohužel však v jiném světě a ne teď a tady.
Nějakým záhadným způsobem se mu mě podařilo postavit na nohy a přimět je, aby plnily to, k čemu byly stvořeny, a to k chůzi. Neumíte si ani představit, že ač se to v mých letech zdá jako samozřejmost, stalo takřka nadlidským výkonem! A je pravda, že mě spíše vlekl. Byla jsem víc jak napůl mimo a moc jsem toho nevnímala.
Avšak bolest, která najednou projela celým mým tělem, byla na stupnici od jedné do deseti, šedesát osmička! Vím, že jsem nekřičela, protože to samo způsobovalo bolest. Ne bylo to mnohem horší, přesahovalo to samotné slovo bolest. Utrpení, trýzeň, muka, tortura!
A pak to přestalo a celým tělem se mi rozlil uvolňující tišící pocit tepla. Byla jsem natolik uzdravená, že jsem dokonce dokázala otevřít oči a zaostřit na postavy kolem sebe. Bývala bych dala další minutu bolesti, za to, že bych se nepodívala.
Stál tam. (Taky mohl sedět, že jo!) A nebyl sám. Kdyby byl, byla bych ten nejšťastnější člověk na světě, ale z jedné strany daleko za mé zorné pole, se táhla řada dalších čarodějů a z té druhé Nekorunovaný-král-inkvizitorů-mudlovských-šmejdů!
Ano! Severus a Voldík!
(Brr. Jen vidět napsaná tahle dvě jména vedle sebe a už se mi chce zvracet!)
"Tak ty ssiss mysslela, že sse mě jen tak zbavíšš?" otázal se tónem plným zadostiučinění. "Že sse můžeš beztresstně vyssmívat lordu Voldemortovi?!" Začal se smát a věřte, že to bylo děsivější, než jekot Banshee.
Tak kruci, co mě to popadlo, že jsem se musela začít dusit smíchem?!
Představa Voldyho v cárech hábitu s dlouhými vlasy, jak se mění v Banshee, protože jsem mu zlomila srdce!
Šílenec! Možná mi přeskočilo z toho Cruciatu.
A tak jsem se tam na zemi svíjela smíchy, až mě rozbolavělé tělo bolelo ještě víc.
Zato Voldy se smát přestal a zíral na mě, no nevím to přesně, pač jsem měla oči plné slz, ale asi jako vyvoraná myš!
Další výbuch smíchu, při představě, jak zpod pluhu traktoru vyčuhuje hlava Pána Zla.
Tak to už nevydržel a radši mě poslal do bezvědomí, zda z důvodu toho, že se nemohl dívat a poslouchat můj hýkot, nebo protože v mé mysli viděl představy, které ten chechot způsobily, to ví jen on.

