Nevím, jak mě tam našel, ale byla jsem za to ráda.
Přehodil mi přes ramena svůj plášť a objal mě zezadu.
Sevřela jsem jeho ruce ve svých a opřela jsem si hlavu o jeho hruď. Bylo uklidňující cítit tep jeho srdce a pravidelný dech. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy a přitáhla si cíp jeho pláště blíž k tělu, jako by mě mohl ochránit před chladem, který mě sužoval.
Mlčky mě k sobě tisknul a já měla dojem, že ví, na co právě teď myslím. Jakoby čekal, až se odhodlám mluvit sama.
"Na co si myslel, když si se přemisťoval při tom útěku?" zeptala jsem se konečně.
Podzimní vítr na věži nám cuchal vlasy a rudá záře zapadajícího slunce se mi odrážela v očích. Chvíli nad odpovědí váhal. Pohlédl na mě a potom na rudé jezero pod námi. "Myslel jsem, že bych měl raději zemřít, jestli neexistuje nikdo, komu bych mohl věřit a kdo by věřil mně.
Přál jsem si být s tou, která mě miluje."
Kysele jsem se ušklíbla. "Ale chtěl jsi k té druhé, že?" Otočila jsem se k němu čelem.
"Chceš vědět, co jsem řekl Brumbálovi?" zeptal se místo toho, ale nečekal, až odpovím. "Řekl jsem, že jsem se v Lili zmýlil. Že Lili byla omyl."
Rozhodně to na mě neudělalo takový dojem, jak asi čekal. Vzhlédla jsem k němu, ale z mé tváře se nedalo absolutně nic vyčíst. Nebudu zapírat, že jsem očekávala něco úplně jiného. Rozhodně ne, aby mě tady požádal o ruku, ale nemohl si přeci myslet, že když mi skoro doslova řekne, že jsem až ta druhá, skočím mu kolem krku!
Asi jsem moc náročná, no dobře, ale po tom všem!?
Nemám nekonečně natahovací nervy a když vám v jednom dni stihnou po probuzení jen tak mezi řečí oznámit, že jste se čirou náhodou ocitla asi tak o dvacet let zpátky v čase, potom si k vám na čaj zaskočí nějaký duch, aby vám oznámil, že se nemáte v téhle minulosti šťourat nebo neskončíte zrovna dvakrát dobře, omylem vás jedna bláznivá čarodějka pošle do astrálního světa zatracených duší, které vás prosí, abyste jim pomohla, jinak budete patřit mezi ně, zraní vás démon na nehmotném těle a tím pádem vám hrozí posednutí, no a nakonec jste až ta druhá!
To si ze mě asi někdo dělá srandu!
A pak, jako by mi něco v hlavě sepnulo! Nevím, co to přesně bylo a jestli za to náhodou nemohl ten můj několikanásobný otřes mozku nebo přenesení do jiné dimenze, ale ať to bylo, co chtělo, způsobilo to vypuštění následující věty z mých úst. "A nemohla bych se s ní seznámit?" zeptala jsem.
Jeho tvář náhle ztvrdla a v očích se mu mihl temný stín. "Je mrtvá."
Skousla jsem si spodní ret. Pro tohle nebyla omluva.
No tak jsem se trošku sekla, no! "A-"
"To si musíš promluvit s Brumbálem." odpověděl úkosem.
"Brumbál?…Jó…" Rozjasnila se mi tvář pochopením a prstem jsem si zatočila kolem spánku. "Už vím."
Severusovo obočí vyjelo nahoru, ale já ho rozhodně opět nechala v nevědomosti a vyrazila na třetí pokus k ředitelně.
Nebudete tomu asi věřit, ale já k tomu zatracenému kříženci draka s ropuchou trefila! Začínala jsem mít pocit, že jsem musela v tom astrálním světě získat nějaké nové schopnosti orientace a mezihvězdné paměti nebo co!
"Hm…citrónové pralinky." oznámila jsem soše, která se o kousek posunula neochotně stranou a na kamenných jezdících schodech mě vyvezla až před ředitelovy dveře.
S rukou připravenou k zaklepání, jsem na okamžik strnula s pohledem na mosazném klepadle ve tvaru hada. "Uroboros se špatně zakousl…" zašeptala jsem si pro sebe a po vyzvání vstoupila.
Jak neočekávané. Pomyslela jsem si, když jsem nalezla Brumblu sedícího za svým stolem, pojídajícího nějaké citrónové pralinky a ve chvíli, kdy mě spatřil, se zářivě usmál.
"Za co jsem si zasloužil vaši milou přítomnost?" Vstal na uvítanou s rozpřaženou náručí.
Nebudu zapírat, že mě tímto gestem trochu nevyděsil, protože jsem si vzpomněla, nevím proč na vítání kapitána Lasarda s plukovníkem ruské policie. "No, víte, chtěla jsem se zeptat-" zarazila jsem se. To mi už vážně přeskočilo nebo co?! Ne tak docela! Naštěstí. "Měla bych dát vědět domů, že jsem v pořádku."
Lež jako věž, ale prošlo mi to!
"Jistě jistě." Usmál se chápavě Mrazíček. "To není vůbec problém! Vypůjčete si některou ze školních sov."
Když jsem neodpovídala, příliš konsternována Soví poštou, pokračoval nadšeně dál. "Tak a co vy a Severus?"
Trhla jsem sebou.
Za chvíli z něho budu mít tiky!
"Mám vynikající nápad!" Nezastavil se ve svém monologu. "Co kdyby vás Severus o víkendu vzal do Prasinek. Co vy na to?" Rozzářil se ještě víc.
Stále se držím pouček, že se bláznům nemá odporovat a pokud navíc ten blázen má magické schopnosti, tak tuplem ne! "Ráda.
Ale někdo by se měl pokusit přesvědčit i Seva." řekla jsem o něco méně nadšeně.
"Ano. To bude trochu problém."
Přikývla jsem. Tak to si umím představit.
"Dám na vás." Pokývl mi na rozloučenou a já se snažila, co nejrychleji zmizet, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.
Tak to by bylo! Když už měnit osud, tak ať už to stojí za to že! Seběhla jsem schodiště a konečně jsem se poprvé dostala ven na čerstvý vzduch.
Zima mi rozhodně nehrozila, protože jsem měla kromě svého zeleného hábitu i Severusův černý plášť. Pomalu jsem kráčela po kamenné cestě od hradu směrem k jezeru, které se třpytilo v posledních červáncích.
Bylo toho spoustu, co se mi prohánělo hlavou, protože tím, co jsem potřebovala vědět před několika hodinami a postrádala jsem to, nyní byla má hlava přeplněná a navíc také pocity, myšlenkami a neznámými informacemi, které momentálně nebyly vůbec aktuální. Jen stěží jsem dokázala vyčlenit to důležité!
Takže jsem to chtěla rozebrat znovu pěkně po pořádku. Nejen pro sebe, ale nyní i pro vás, aby vám neunikaly následující souvislosti děje.
Myslím, že to začalo prvními pokusy s černou magií na hřbitově loňského roku o Svátek mrtvých!
Vážně tu Sophii jednou zabiju, až jí najdu a potom i toho jejího satanistu!
To sem ale nepatří!
Tak tedy, pro vaše bližší poznání mě samé, do magie jsem byla zasvěcená už před pěti lety a své schopnosti jsem dokázala dost dobře skrývat i před nejbližšími. Asi tak před dvěma týdny jsem dočetla poslední z edice knih od J. K. R. o nejmenovaném čarodějnickém učni. Při poslední bitvě zemřel čaroděj, do něhož jsem se "zamilovala" a právě ten osudný večer jsem na něho myslela.
Neměla jsem ani páru co se stane, protože, když se tam objevily ti bystrozorové a Severus, už jsem na to ani nevzpomněla! Ty zatracené myšlenky nepřivolaly domnělou mrtvou knižní postavu, ale skutečného čaroděje, který ovšem byl v mém čase mrtvý stejně jako čaroděj v knize anebo ne? Co když R. třeba i nevědomky psala budoucnost?
"Bože co to plácám?!
Severus a ten mrtvý čaroděj z knihy je jeden a ten samý! Proč mi to hned nedošlo?! Nebyl to žádný vymyšlený svět, ale zatracené ztracené dějiny magie!
Mám tady tedy něco změnit? Jenže co? V téhle době se něco zásadního asi stane.
Dobře, uklidni se! Uklidni se! Mysli!
Proč si nemůžu nic z těch knih vybavit, i když je sestra pořád probírala?!" Ani nevím, kdy jsem přešla z pouhých myšlenek do samomluvy. Pomalu jsem v pološeru kráčela podél jezera a z druhé strany se přibližoval temný okraj lesa. "A pak jsme se přenesli zpět sem, ale jaký to má k sakru význam? Co mám dělat?"
"Slečinka si vyšla na procházku?" ozval se zprava čísi hlas.
Vytržena ze svých myšlenek, jsem sebou trhla a pokoušela se prohlédnout lesní temnotu.
"A copak tak sama?" Pokračoval hlas s hranou starostlivostí.
"A proč bych nemohla chodit sama na procházku?" Vyrazila jsem opět pomalejším krokem dál a pozorně poslouchala tiché kroky svého průvodce.
"V tomto čase to není moc bezpečné." řekl.
"Och, já se o sebe umím dobře postarat sama." namítla jsem s varovným tónem.
"Vy se opravdu ani trochu nebojíte?" zeptal se hlas.
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou trochu se smíchem.
"Ani Smrtijedů?"
"Ne."
"Ani bystrozorů?"
"Proč bych se bála bystrozorů, vždyť to jsou neschopní idioti!" přerušila jsem ho sarkasticky. "Nemám strach ani z duchů, ani z vlkodlaků, ani z upírů a ani z žádných hloupých zbabělých čarodějů." Ušklíbla jsem se, ale stejně to v té tmě nebylo vidět.
"Ale mě byste se měla bát." řekl po chvíli ticha tajemně a něco hlasitě zašramotilo.
"Já totiž nejsem člověk."
A pak přede mě najednou vyskočil z lesa veliký černý pes.
Polekaně jsem vykřikla a couvla o několik kroků zpět, ale potom jsem se musela rozesmát!
Vůbec nevím, co mi na tom přišlo tak vtipné, ale vidět mluvícího psa bylo více méně směšné. Alespoň pro mě!
A čím více se snažil vypadat rozzuřeněji, tím více jsem se smála, až mi tekly slzy.
V tu chvíli se najednou černý stín psa začal měnit a během několika vteřin přede mnou stál vysoký muž se zářící hůlkou.
"HOPE!" Z druhé strany jezera se nesl výkřik.
"Takže naše tajemná nebojácná jasnovidkyně má i jméno." Ušklíbl se pes a přistoupili ke mně blíž.
"A vy! Máte jméno?"
Na chvíli se zamyslel. "Tichošlápek."
"Pro psa dost originální. To vám dal váš pán?"
Hůlka byla dost blízko mého krku, ale z jeho tváře bylo patrné, že mi rozhodně nic udělat nechce.
Docela mě bavilo ho pokoušet! Škoda jen, že nás vyrušili.
Z druhého okraje jezera k nám doletělo několik paprsků omračujících kouzel.
"Někdo nám tady zase kazí zábavu." posteskl si.
"Asi byste měl zmizet." vybídla jsem ho.
"Uvidím vás ještě?" zeptal se najednou a chytil mě za ruku.
"To si pište." Usmála jsem se tajuplně a ohlédla se přes rameno.
Byli už blízko! Santa má ale kondičku. Napadlo mě.
"Mám to ale pech! Právě, když odmítnu…" Zavrtěl hlavou. "Přijmou takovou krásku. Kdybych to věděl…"
"Kdybyste to věděl, tak tady nejste. A teď jděte nebo vás chytí."
"Slibte mi, že vás uvidím.
Zítra večer." Držel mě za ruku a nechtěl se nechat odbít.
"No dobře, ale jděte už!" S výkřikem jsem padla na kolena, protože jedno z kouzel mě zasáhlo do ramene. Typovala jsem to na toho pidlookého dědulu. Ten ať si mě nepřeje!
Tichošlápek u mě chtěl zůstat, ale když ve svitu hůlek poznal přibíhající dvojici, rychle se proměnil a zmizel v lese.
"Hope!" Padli ke mně oba na kolena a Severus mě podepřel. "Jsi zraněná?"
Jeho starost mi lichotila, ale o tom, že to byl jeden z nich, jsem raději nic neřekla. Hlavně po tom co mě vzal do náruče a nesl mě celou cestu až do hradu. Věřte, když řeknu, že celou cestu skoro utíkal a potom mě sám ošetřoval.
Přeci jim nebudu kazit radost, takže jsem jim samozřejmě musela říct, že jsem nikoho z nich nepoznala a že měli masky a kápě.
Sice si asi mysleli, že mě chtěla unést horda Smrtijedů, ale co? Mě to jejich obskakování dělalo hrozně dobře!
A taky jsem je vlastně chtěla vytrestat!
Jsem to ale sviňa!
