Tak jsem se rozhodla pro další kapitolu, ale 9. Vám skutečně nemůžu slíbit, protože jsem objevila jednu skvělou povídku, kterou jsem kdysi napsala, takže jí chci trošičku upravit a zveřejnit- to bude samá legrace!
Ale pokud by jste to nemohli vydržet bez pokračování, tak pište pište komenty a já třeba nebudu zase tak neoblomná
********************
Neřízený pád se po chvíli stal letem a pak ucítila, jak je strhl větrný proud tunelu a unáší je ohromnou rychlostí podzemními šachtami. Co nejsilněji objímala Severuse a pevně držela semknutá víčka.
Každý další tlukot jeho srdce byl pomalejší a s větším intervalem mezi jednotlivými údery, jako by se srdce rozmýšlelo jestli se má zastavit nebo pokračovat.
"Ascendio!" Mávla hůlkou.
Jejich těly to škublo a pak skrz zavřená víčka ucítila jasnou zář.
"Imobilus! Sponglefoune!" křikla rychle a pak ucítila, jak měkce dopadli na zem. Zamrkala a rychle zrušila všechna kouzla. Jen krátce zamžourala kolem sebe, jestli jim nehrozí nebezpečí a pak vytáhla z tašky lektvar na zástavu krvácení a dokrvovací lektvar. Nejdřív kouzlem vyčistila ránu, pak na ní vylila několik kapek hojivého lektvaru a nakonec rudě zbarvený dokrvovací lektvar donutila Snapa vypít. Detekčními kouzly pak zjistila, že kouzlo zasáhlo slezinu. "Sansindec!" Vyslala kouzlo do rány, kterou obklopilo jasně zelené světlo. Posadila se vedle něho a rozhlížela se kolem. Zamračila se. "Salvio hexia!" Rozprostřela kolem nich neviditelnou ochranou bariéru.
Víčka se mu nepatrně zachvěla.
Rychle k němu přiklekla a dotkla se jeho tváře právě v okamžiku, kdy se pohnul a otevřel oči. Pomalu ruku stáhla a rozpačitě přerušila jejich oční kontakt a pohlédla na zranění.
Rána už byla skoro zahojená, pouze se tam rýsovala narudlá jizva, u které si byla jistá, že za pár desítek minut zmizí také.
Dala mu napít ještě jeden doušek dokrvovacího a posilujícího lektvaru a nechala ho, se posadit. Dokonce nic nenamítala, ani když se pomalu a malátně postavil. Uklidila s největší pečlivostí zbylé lektvary zpátky do tašky, vrhla na něho jen letmý pohled a vykročila. "Finite." Jen ledabylým máchnutím hůlky zrušila ochranou bariéru a pomalu zamířila mezi nejbližší stromy.
Dlouho mlčky kráčeli po pěšině klikatící se zmateně mezi hustými keři a dalším podrostem, kterou očividně viděla jen Susan.
"Proč jste zůstal?" zeptala se velice tichým hlasem a natočila hlavu, tak aby ho lépe slyšela.
"Měl jsem vás nechat udělat nějakou další šílenou hloupost?" zeptal se s úšklebkem.
Zamračila se, ale neodpověděla. "Jsme v Zapovězeném lese." zašeptala v odpověď na nevyslovenou otázku. "V jeho srdci." Pozorně se rozhlížela a naslouchala každému nepatrnému zvuku. Po několika dalších krocích ticha mu naznačila rukou, aby zůstal stát. "Fulgur vestis." Nechala vyletět ze své hůlky k obloze modrý blesk.
Za několik vteřin se lesem rozlehl zvuk rohu a dusot kopyt.
Susan se usmála, když se na stezce objevili vpředu i za nimi čtyři kentauři s napjatými luky a kopími. "Buďte zdrávi Sophos*." Sklonila hlavu až na prsa a hůlku rychle ukryla v kapse.
"To tys poslala do vesnice čaroděje a tři mláďata?!" obořil se na ní prudce jeden z kentaurů.
"Ano." Nevysvětlovala.
"Proč?"
"Ten mladík je pod mou ochranou, chce ho zabít Voldemort a ty tři děti jsou Aktivátory." vysvětlovala stále tím tichým hlasem a nezvedla ani hlavu, ani oči.
"Vaše hůlky!" přikázal a Susan bez zaváhání podala hůlku dalšímu kentaurovi.
Severus nebyl tak ochotný, ale když na něho žena vrhla varovný pohled, uposlechl.
"Bez průvodce nesmíš vstupovat na naše území!" upozornil jí znovu kentaur.
"Byla jsem v nejvyšší nouzi, prolomili obranu Rajské zahrady, a když nečekal u Jeskyně, chtěla jsem dát nejdřív vědět Vám."
"Zavolej ho!" přikázal.
Polkla. Kdyby na tom závisel jen její život, tak by tady takhle rozhodně nestála a neklepaly by se jí ruce, ale stačí jediný náznak a bez mrknutí oka zabijí Severuse a pak i Draca a děti!
Byla to příliš zlá doba.
Zavřela oči a poklekla na zem, ruce zabořené do měkké lesní půdy. Dlouhé vlasy jí sklouzly a zakryly tvář jak závoj. "Nemohu ho zavolat bez hůlky."
Kentaur si pohrdlivě odfrkl. "Vstaň!"
Poslechla a napřímila se, pak zvedla hlavu a zpříma mu pohlédla do tmavě zelených očí.
Hodil po ní kopí, které obratně zachytila.
"Bojuj a dokaž, že jsi jednou z nás!"
Nepohnula se. Slyšela, jak zadrnčela tětiva, vzduchem zasvištěl šíp. Ve stejnou chvíli se z druhé strany odrazil ke skoku jiný kentaur a jen v periferním vidění mohla sledovat hrot kopí, které na ní namířil. Nepohnula se a stále pohlížela do tvrdých očí černého kentaura. Jen nepatrně zavrtěla odmítavě hlavou a z rukou jí vyklouzlo ratiště oštěpu, při jehož dopadu se stalo hned několik věcí naráz.
Vraný kentaur zdvihl ruku.
V další vteřině do ní zezadu vrazil Severus.
Bojovník s kopím skočil stranou, aby se jim vyhnul a jiný šíp, který vyletěl zezadu, srazil smrtelnou ránu neškodně stranou.
Upadli do trny posetých ostružin, ale v zápětí je zdvihlo hned několik páru silných rukou.
Susan se široce usmívala a jak si vzápětí Severus všiml, usmíval se i černý kentaur.
"Vločka je s dětmi, Chrone?" ubezpečila se.
Vraný kentaur přikývl. "Setkáme se ve vesnici." Dal pokyn svým druhům a v mžiku zmizeli v hloubi lesa.
Susan se otočila k Severusovi. "Omlouvám se, asi jsem vás měla varovat, ale většinou nejedná, tak prudce. Myslím, že vás pokládal za Smrtijeda."
Pozvedl obočí.
"Nesobecky jste mě zachránil." Udělala několik nejistých kroků k němu. "Pro něho je to důkaz, že jste dobrý a že vám může věřit, pokud jsem byla ochotna vložit svůj život do vašich rukou já." Smutně sklopila oči. "Mě o vás Albus povídal stále, ale vy o mě nevíte vůbec nic."
Zdálo se mu to, nebo z jejího hlasu zaznívala hořkost a lítost?
Když neodpověděl, znovu k němu vzhlédla. "Asi to tak vůbec nevypadá, ale nejsem právě z těch lidí, kteří věří každému, kdo jim polomrtvý vpadne do domu uprostřed noci." Nevesele se pousmála. "Vy jste věřil jen Albusovi, já ale ani jemu ne. Nebyl neomylný a nebyl ani všemocný. Možná si myslíte, že mě ovlivňují všechny ty řeči, kterými mě častoval a neříkám, že měl právo mi všechno tohle říkat ale-" odmlčela se, jako by ztratila nit. "Moc mluvím." Zavrtěla nad sebou hlavou, otočila se a zamířila stezkou k vesnici.
Beze slova jí následoval. Neznamenalo to však, že by nad jejími slovy nepřemýšlel. Bylo toho hodně, co chtěl změnit a udělat lépe. Nebyl si ale jistý, jestli v odkladu smrti dokáže takový převrat v jeho životě stihnout. Anebo to bylo jinak? Mohl se chtít změnit a šlo to se změnit? Celý život se musel přizpůsobovat situacím a pánům, chtěl to dělat tak i nyní, v natahovaném čase svého života? Tok jeho myšlenek přerušil radostný výkřik. Zvedl oči a pohlédl na trojici dětí, které se vrhly Susan kolem krku, div ji neporazily. Pak překvapeně zamrkal, protože kentauří vesnice přetékala příliš známými tvářemi kouzelníků a čarodějek!
Když se zbavila trojích rukou a mohla se konečně nadechnout, překvapeně se rozhlížela po změněné vesnici plné všemožných bytostí kouzelného světa, nevyjímaje čaroděje.
Chron stojící kousek před ní, se se zájmem díval na jejího společníka.
Ohlédla se po Severusovi, který dost nejistě hleděl na ten mumraj. "Nepodceňujte mě, pane." Usmála se na něho povzbudivě a vzala ho za ruku.
"Jsem rád, že ses vrátila." pověděl jí kentaur. "Mnozí si mysleli, že jsi utekla." řekl pochmurně.
Susan vzhlédla. "A tys jim uvěřil!" Byla v tom, ale jen drobná výčitka.
Pokrčil neurčitě rameny. "Tvé osudy jsou zmatené, každou chvíli je něco jinak. Je těžké číst."
Povzdechla si. "Já sama jsem zmatená, Chrone." Úkosem pohlédla na Severuse a doufala, že si toho nevšiml.
"Máte co vysvětlovat." upozornil je kentaur a rukou ukázal k velkému přístřešku, pod nímž stál stůl a odkud je sledoval početný zástup kouzelníků.
Nemohla si nevšimnout, že většina z nich drží v ruce připravenou hůlku a míří na ně nebo přesněji na Severuse.
-----------------------------------
* latinsky znamená- moudří