Myšlenky bloudily, kde mohly, aby nalezly odpovědi na mé otázky, ale má mysl tyhle informace očividně neobsahovala. Cítila jsem se najednou tak zranitelně a osaměle. Nikdo, kdo nebyl vzdálen dva roky a tisíc kilometrů od domova to nemůže chápat. Snad, ale stačí i pár metrů a nevíte co si počít. Já nejenže nevěděla, co mám dělat s vlastním životem, ale najednou jsem měla rozhodovat i o životě někoho jiného. Někoho na kom mi záleželo více než na mě samé. A tomu se říká problém!
Oživovat fantasii a přetvořit jí ve skutečnost, byla záležitost Nekonečného příběhu a já kruci neměla žádný zlatý amulet, který by mi splnil každé přání!
Dokonce mě to dohnalo, tak daleko, že jsem se chtěla jít vyzpovídat samotnému Santa Clausovi, ale opět jsem se dostala místo do ředitelny k učebně jasnovidectví. A snad více než radu od blázna mi mohlo pomoci soustředění nad kartami nebo křišťálovou koulí.
Naštěstí Sybila neměla hodinu a ochotně mi půjčila své karty, jedny z těch zvláštních, které očividně nikdy nepoužila. Posadila jsem se k jednomu ze stolečků a nechala čarodějku, aby zapálila kolem mě kruh bílých svící a mávnutím hůlky naplnila místnost šalvějí.
Poté se s chřestěním posadila do svého křesla a sama se začala věnovat svému výkladu, který samozřejmě bude obsahovat přinejmenším jedno úmrtí nebo zmrzačení.
S mou přítomností to ale bylo dost pravděpodobné, ať byla Sybila sebehorší věštkyně!
Položila jsem balíček karet před sebe a zlehka na ně položila konečky prstů. Se zavřenýma očima jsem se zhluboka nadechla, a v mysli jsem si představovala, jak se přes nejvyšší čakru spojuji s Vesmírem, a magické světlo proudí skrze mě přes prsty ke kartám. Prosím Andělé pomozte mi! Ukažte mi, co mám dělat! Prosím, jak mám změnit minulost?
Prsty a poté i dlaně mě začaly mírně brnět a tak jsem pomalu krouživým pohybem začala proti směru hodinové ručičky karty míchat. Zlehka jsem se každé dotýkala a v duchu žádala andělský svět o pomoc.
Nevnímala jsem nic za kruhem hořících svic. Žádný hlomoz, kroky nebo hlasy. Ničí fyzickou přítomnost.
Pomalu jsem karty shrnula na hromádku a stále se zavřenýma očima jsem dvakrát natřikrát sejmula pravou rukou a rozložila jediným pohybem karty do vějíře před sebe a jako by náhodně vytáhla sedm z nich.
Pomalu jsem otevřela oči a pohlédla na rub sedmi karet.
Za kruhem planoucích svící byla naprostá temnota.
Otočila jsem první kartu a poté i šest dalších. "Božské načasování- jak se mohlo všechno stát, tak jak mělo?! Nová láska- tak to je myslí naprosto jasné, Pomocníci a obrácená karta Partnera duše, Přátelství a Zdraví- to znamená, že nebudu sama, ale v něčem je tady chyba. Obrácené karty znamenají překážku nebo problém a očividně se vztahují k několika mě blízkým lidem.
No to mi zase jednou něco řekli!" Natáhla jsem se po poslední sedmé kartě, ale něčí ruka mě zastavila. Překvapeně jsem vzhlédla.
Sybilina tvář byla mrtvolně bledá a její oči bez brýlí rozšířené, až stěží byly vidět zelené duhovky. Stisk její ruky byl až neuvěřitelně silný a cítila jsem silné vibrace, které ke mně proudily!
Stále jsem se nacházela v meditačním stavu naprostého uvolnění a otevření Třetího oka, když se mě dotkla.
Jen její ruka přesahovala kruh svic! Při pohledu do jejích očí mi bylo jasné, že je v transu! A má to souvislost se mnou!
"Uroboros se zakousl do svého ocasu tak, že mu vyklouzává z čelistí! Osud, který se pokoušíš změnit je na okraji Propasti, kde nebezpečně balancuješ! Jediný chybný krok a spadneš! Skončíš v Nicotě, která po tobě touží stejně jako Démoni Pekel! Zachráníš-li ty co mají zemřít, musíš sama obětovat vše!" zachroptěl z úst čarodějky nadpozemský hlas, až mi naskočila husí kůže!
Věděla jsem, že tohle nebyl žádný trik! Prudce jsem se vytrhla ze sevření a rychle jsem otočila poslední kartu!
Nepatřila do karet, které jsem použila!
"Viselec!" polkla jsem zděšeně a pohlédla na zmatenou Sybilu, která byla zase při smyslech a zmateně hleděla ze mě na karty.
"Nechápu, jak se tam mohla dostat." vypravila ze sebe už normálním hlasem vyděšeně a o krok couvla, jako by se toho pohledu bála.
Nebyla to obyčejná tarotová karta, protože Viselcova tvář byla nečitelná pouze z části a až hrůzostrašně připomínala Severuse!
"Asi…asi bych už měla jít." Polkla jsem a rozechvěle jsem vstala. Musela jsem se ale rychle zachytit o okraj stolu, protože se mi zatmělo před očima a nebezpečně jsem zavrávorala.
Spojení s Astrálními světy se nepřerušilo! "Né!" vykřikla jsem zděšeně, když čarodějka v dobrém úmyslu mávla hůlkou, aby vše vrátila na své místo a zhasla svíčky.
Pozdě!
Zrak se mi znovu zatemnil a v uších mi začalo hvízdat jako vichřice v děravé střeše! Ten nesnesitelný zvuk se změnil v ječení trpících duší uvězněných mezi světy. Přitiskla jsem si ruce k uším a vykřikla jsem, ale nepomohlo to! Najednou jsem v tom Mezisvětě byla také a tváře trpících se kolem mě míhaly jako splašené hejno vran! Jejich křik byl nesnesitelný! Tolik bolesti a utrpení!
Zděšeně jsem vykřikla a zavrávorala.
Pokusila jsem se utéci, ale jejich ruce zbrocené krví se po mě prosebně natahovaly o pomoc. Žadonily a zapřísahaly mě, abych jim pomohla! Abych se smilovala!
Byly to duše těch, kteří zemřeli pro marnou lásku! Pro milovaného člověka, který zradil!
Zachraň nás! Zachraň nás! Spas nás! Zbav nás utrpení! Křičeli jeden přes druhého a šátrali po mě zakrvácenýma rukama z rozervaných srdcí.
"Ne! Ne! Nemůžu! Nevím jak! Prosím nechte mě! Ne!" Pokoušela jsem se je odehnat a utéci před nimi.
Najednou mi něco zezadu rozervalo ostrými drápy hábit až na kůži. Vykřikla jsem a otočila se.
Stála jsem na hranici Temnoty, kde hlídali na jejích hranicích Démoni Bojovníci, a stahovali neopatrné duše do Pekel, kde je rvali na kusy! Nechceš jim pomoci, tak pojď k nám! Zaskřehotal útočící démon, který mě zranil, a oči mu rudě zaplály.
"Né!" Zakryla jsem si rukama tvář a cítila jsem, jak ztrácím rovnováhu a padám.
Bolest mě vrátila zpět do fyzického světa a do sluncem prozářené věžní místnosti! Nade mnou se skláněla Sally a někde opodál jsem rozeznala Sybilin, Severusův a ředitelův hlas.
"Nebojte se, už vám neublíží." chlácholila mě skřítka, držela mě za ruku a konejšivě mě hladila po vlasech. "Sem na nás nemůžou."
Nebyla jsem schopná slova. Rychle jsem dýchala a volnou ruku jsem si tiskla k srdci, naplněné strašlivou bolestí. "Zranil mě démon." zašeptala jsem slabě.
Než mohla Sally něco říci, už u mě byl Severus.
Pohlédla jsem znovu na Sally, která se teď tvářila nadmíru vyděšeně. "Bojovník…byl to Bojovník." vzlykla jsem a celá jsem se roztřásla.
Očividně i ona věděla, co to znamená!
Moje duše byla zraněná a naplněná smrtelným jedem, který umožňoval nějakému slabšímu démonovy posednout moje tělo. Byla jsem si jistá, že bych se před nimi ubránila, ale i když bych nebyla posedlá, tak moje duše nemůže dlouho přebývat na tomhle světě a bude stahována do Propasti Nicoty!
"To bude dobré." zavzlykala skřítka. "Půjde to vyléčit." Beznaděj jejího hlasu však mluvila za vše.
Nikdo kromě Sybily netušil, o čem to mluvíme a ani ona neznala vše.
Cítila jsem, jak začínám opět vnímat celé své fyzické tělo a duševní bolest jsem byla schopna potlačit. Nadzvedla jsem se na loktech a za Severusovi pomoci jsem se postavila. "Tak mi najdi někoho, kdo ví jak otevřít Bránu a dokáže mi pomoct propustit duše těch, kteří trpí za lásku." řekla jsem s trpkou ironií a přejela jsem všechny přítomné pohledem.
Chtěla jsem nějak potrestat Sybilu za chybu, kvůli které jsem skončila tam, kde jsem teď byla, ale při pohledu na její zděšenou tvář a oči naplněné slzami jsem si to rozmyslela. Poté jsem se podívala Severusovi do očí a naplnila mě při tom pohledu beznaděj, že nevím, jak mu můžu pomoci, když právě kvůli tomu si pro mě přišel a zároveň síla v tom, že mě skutečně miluje a nemůžu skončit s rozervaným srdcem. Slabě jsem se usmála. "Asi sis nevybral tu pravou." prohlásila jsem a zmizela v padacích dveřích, nechávajíc je v naprostém zmatku.
Jen drobná domácí skřítka věděla vše a marně si utírala stékající slzy a neúspěšně zadržovala vzlyky.
"Co to má znamenat Sally?" zaslechla jsem ještě ředitelův hlas.
Nebyla jsem si jistá, jestli ten starostlivý tón náhodou nezpůsobila vzdálenost a zvuk tlumený silnými kamennými stěnami, ale docela mě to zahřálo u srdce a měla jsem i pocit, že rána způsobená démonem se nepatrně scelila.
