close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

6.PdK

14. března 2011 v 13:00 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Dlouho jsme si se Sybilou povídaly, dokud sluneční paprsky nepronikly i do nejvyšších věžních komnat a nezalily svým zářivým světlem naše tváře.
Čajová konvice už byla vyprázdněná a stejně tak z poloviny i druhá láhev sherry.
Někde hluboko v mé nepatrně zfetlé a mírně podnapilé mysli se připomněl jistý starostlivý hlásek, který pisklavě ječel jisté jméno, které jsem pro omámenou mysl nedokázala s přesností určit.

Profesorka jasnovidectví se teď probírala výkladem svých právě probíhajících snů a hlasitě je komentovala.
Nechtěla jsem jí vyrušovat a tak jsem se co nejtišeji zvedla, ale stolek se hlupák rozkřičel jako na poplach. "Pššš!" sykla jsem na něho rozzlobeně a zamířila nejistým krokem k otevřenému poklopu.
Akrobatický sestup po žebříku a po schodišti zpět do Velké síně, odkud jsem jako zázrakem našla už napodruhé správnou cestu do sklepení, kdy ta první byla moc přecpaná úklidovým nářadím, že se nedalo projít, jsem asi tak po kratší hodince nebo dvou "tichounce" zaklepala na dveře Severusových pokojů. Opřela jsem se ramenem o rám dveří, protože se chodba nějak vlnila a houpala. Ti čarodějové jsou šílení! Jak jen mohou chodit, když se všechno houpe?
Najednou se dveře otevřely a já ztratila rovnováhu! Naštěstí pro mě, tam ale někdo stál. Vzhlédla jsem a trochu jsem nakrčila čelo, jak jsem se snažila vybavit osobu, která na mě shlížela. "Ty?!" Zabodla jsem mu obviňujíc ukazovák do hrudi. "Ty máš být mrtvý!" vyčetla jsem mu rozhořčeně. "Jak to, že neposloucháš Sybilu?! Když říká, že máš umřít, tak jí máš poslechnout, ne?!"
Až teď se konečně probral z překvapení, že mě vidí v tomhle stavu. Nakrčil nos a zamračil se. "Jste opilá."
"Né!" Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a rozhodila rukama, až jsem málem skončila na zemi, kdyby mě nezachytil. "Měla jsem čaj."
S útrpným povzdechem mě chytil a vtáhl mě dovnitř, kde mě posadil do nejbližšího křesla.
Pohodlně jsem se opřela a skrčila nohy pod sebe. Hlavu opřenou o podpěrku, sledovala jsem, jak přistoupil ke skříni a chvíli něco hledá.
Poté se ke mně vrátil se zářivě červenou lahvičkou.
Podezíravě jsem si ho změřila zespodu pohledem. "Není to náhodou nápoj lásky?"
"Ten přeci nepotřebujete." namítl s ironickým úšklebkem a sledoval, jak si tekutinu uvnitř prohlížím, než jsem jí vypila.
"To máte pravdu." Přikývla jsem a stočila jsem se do klubíčka s očima stále upřenýma na něho. "Já jsem žádný nepotřebovala. Stačilo, když jsem vás měla v kartách." Šibalsky jsem se na něho usmála a natáhla k němu ruku.
Váhavě jí chytil a přistoupil blíž.
Stáhla jsem ho k sobě.
"Vy jste mě políbila?" Možná, že to bylo spíše konstatování, než otázka.
Znovu jsem se usmála, ale bylo v tom už jen málo z mé opilé mysli. "Chcete mi snad ten polibek vrátit?"
Přiblížil se ještě o kousek. "A kdyby ano?"
Než jsem však stačila odpovědět, zrušil těch zbývajících pár centimetrů a spojil naše rty.
"Tak ho nepřijmu." Odtáhla jsem se trochu, abych mohla odpovědět. Vjela jsem mu jednou rukou do vlasů a znovu jsem si ho přitáhla zpět k sobě.
Malátnost se někam vytratila.
Najednou jsem vnímala desetinásobně zostřenými smysly, i když logické uvažování jsem zatlačila nekompromisně někam do pozadí. Jakoby moje tělo reagovala předem na myšlenky, které ještě nepřišly.
Cítila jsem jeho hebké rty a polibky, které prozkoumávaly má ústa.
Nenasytně jsem mu oplácela stejným dílem a ani nevím, kdy se jeho hábit svezl k zemi. Naprosto zaujatě jsem dlaněmi přejížděla přes jeho tváře, krk, hruď, záda a zpět, pokoušejíc se prozkoumat každičký záhyb jeho těla.
Jednou rukou mě vysvobodil z mého vlastního hábitu, který jsem měla ledabyle přehozený přes noční košili, a druhou rukou mě objal. Horkými rty mi přejel po krku a na okamžik zůstal prozkoumávat mou šíji.
Z pootevřených úst se mi vydral slabounký vzdech.
Neuvažovala jsem, jak dlouho to ještě vydržím a sklouzla jsem k němu na koberec a dostala ho na záda.
Naše rty se na okamžik oddělily od těla toho druhého a já si až teď všimla, že jeho oči nejsou zdaleka tak černé, ale mají barvu hořké čokolády, kterou jsem nadevšechno zbožňovala! Sehnula jsem se a zlehka ho políbila.
Rukama mi odhrnul vlasy dozadu a jediným rychlým pohybem mě přetočil na záda.
Cítila jsem žár ohně vedle nás a spalující horkost jeho těla.
Vášnivě mě políbil a sjel rukama níž.
Chtěla jsem nás zbaviti zbytku oblečení, ale chytil mě za ruce, a co nejjemněji mě políbil. Nechápavě jsem na něho pohlédla.
"Jsi opilá." zašeptal a položil se vedle mě, stále mě držíc v náručí.
Chtěla jsem něco namítat, ale položil mi dva prsty na ústa. Druhou rukou sáhl po hůlce a mávnutím nás oba přikryl dekou. Znovu mě políbil, abych se uklidnila a položil mou hlavu na svou hruď.
Zavřela jsem oči a nepokoušela se ani trošku přemýšlet.
Políbil mě do vlasů a něžně mě k sobě přivinul.
Až nyní jsem klidně a skoro okamžitě usnula!
Přeci jen jedna myšlenka mi ale na mysl vytanula: Jeho náruč, v níž jsem spočívala, byla přesně to, co mi říkaly karty- Nový začátek! Nebyl to zločinec a grázl jako ti ostatní. Byl…byl to…Byl to…
***
Probudila jsem se asi někdy kolem poledne a sama v posteli. Ač jsem nevěděla, jak jsem se tam dostala, moc mě to nezajímalo. Spíše jsem chtěla vědět, kde je Severus.
Na nočním stolku stála červená lahvička s dopisem.
Jsem na hodině. Připravil jsem ti ještě jeden lektvar.
Severus
"No aspoň, že neutekl." Odložila jsem vzkaz na stolek a vstala. S péčí o mou kocovinu to přehnal, protože mi absolutně nic nebylo. Jinak jsem však předpokládala, že na tom bude Sybala a tak jsem přivolala Sally a požádala jí, jestli by ten lektvar proti kocovině profesorce jasnovidectví neodnesla.
Sama jsem si pak napustila vanu, tentokrát s jahodovou esencí a tak na hodinku jsem se rozhodla o všem pořádně v klidu popřemýšlet.
Sally mi donesla pomerančový džus, celozrnné sušenky s čokoládovou polevou a nějaké ovoce.
Byla jsem za ní vděčná. Úžasnější domácí skřítku jsem si opravdu neuměla představit. "Sally myslíš, že bych tady měla zůstat?" zeptala jsem se skřítky sedící na okraji bazénku a cákající si nohy ve vodě. "Nepatřím do jeho světa."
"Já myslím, že více než mnoho jiných čarodějů." namítla skřítka.
Tázavě jsem se na ní podívala. "Jak to myslíš?"
"No, ono se to totiž ještě nestalo." odpověděla nejistě. Když viděla, že stále nechápu, pokračovala. "Jste v minulosti. Jestli mi nevěříte, podívejte se na datum." Přivolala kalendář ze Severusova stolu a podala mi ho.
"První listopad. To souhlasí. A ani nevím, jak by se to stalo." Oddychla jsem si. Předčasně! Zrak mi totiž sklouzl na rok v pravém dolním rohu. "To je vtip?!" Pohlédla jsem na skřítku, která vrtěla hlavou. "Ale jak je to možné? A jak to víš?" Nechápala jsem.
"No to je tak. Duchové jsou jen odrazy duší dávno zemřelých a neplatí pro ně normální zákony jako čas a prostor.
V noci jste potkala Krvavého barona a on o tom mluvil s profesorem Brumbálem. Je jedno jak to poznal, ale důležité je jak jste se sem dostala a jak se zase vrátit."
Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že správná otázka je- proč jsem tady.
Jak jsem se sem dostala, myslím vím." V hlavě mi šrotovaly kolečka tak rychle, že se mi snad muselo kouřit ze všech tělních otvorů, ale v té páře to jen nebylo vidět. "Myslím, že už vím, co se stalo." řekla jsem a vylezla z vany.
Sally mi podala osušku a nespouštěla ze mě zvědavé velké kočičí oči.
"Tu noc, co se Severus objevil před naším domem, jsem se sice učila, ale pořád jsem myslela na jednu knížku o čarodějích. Konkrétně na určitou postavu z té knížky. V duchu jsem si musela přát, abych mohla něco změnit na tom, aby nezemřel!
Dává to smysl?" Otočila jsem se na skřítku.
"Jenže to by on musel myslet na vás, když se přemisťoval." namítla skřítka stejně zamyšleně.
"Možná nemusel myslet na mě konkrétně, ale na někoho, kdo mu pomůže, když prchal před bystrozory a ono se to splnilo. Jen v jiném čase a na jiném místě než jsme oba pravděpodobně zamýšleli.
Když jsem se s ním potom přemisťovala z toho motelu, tak to byl takový zvláštní pocit. Neumím to přesně popsat, ale než kdybych byla protahována trubkou, tak to bylo spíše jako zavírající se bránou nebo škvírou ve dveřích a smršťujícím se tunelem a taky to trvalo strašně dlouho.
A svítily tam hvězdy!"
Sally si mě zaujatě prohlížela. "Jenže když jste něco chtěla změnit, tak byste to asi měla udělat."
"Problém je ale, že nemám ani páru jak."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama