5. Famfrpálový trénink
Profesor Snape přecházel učebnou lektvarů a méně, než kdykoli jindy, strhával body a za celý den nikomu neuložil jediný školní trest, což ovšem drtivá většina jeho studentů brala jako zlé znamení. Pohlédl na hodiny.
První trénink jeho famfrpálového týmu začal už před půl hodinou a do konce vyučování mu zbývala necelá čtvrt hodina.
Zamračil se a prudce se otočil a rázně se vrátil ke katedře. "Všechny vzorky vašich lektvarů chci mít do pěti minut na svém stole a do příští hodiny vypracovanou esej o použití tohoto lektvaru v rozsahu pěti stran."
Všichni bez výjimky ani na vteřinu nezaváhali a co nejrychleji ukončili svou práci a snažili se zmizet dřív, než by si to profesor náhodou rozmyslel.
Za chvíli už jeho plášť vlál chodbami za svým majitelem, který velice spěšně kráčel Bradavickými chodbami.
"Á Severusi!" Ozval se ze dveří Velké síně neuvěřitelně nadšený hlas ředitele školy a kroky profesora lektvarů se zastavily asi v polovině Vstupní síně.
Zhluboka se nadechl, a když se pomalu otočil k Brumbálovi, byla již jeho tvář naprosto nečitelná. "Ano, pane řediteli?" otázal se neutrálním tonem, i když uvnitř něho to vřelo.
"Jdeš ven?" zeptal se na zcela očividné.
"Potřeboval jste něco, pane řediteli?"
Ředitel pomalu došel až k němu. "Dnes je velice krásný den. Nádherný den na procházku, co říkáš?"
"Mé kolejní mužstvo má dnes první trénink." řekl dost neochotně a doufal, že ho ředitel konečně propustí.
"Báječné!" zaradoval se Brumbál. "Vskutku báječné!" opakoval, chytil profesora Snapa pod loktem a vedl ho ven. "Jsem zvědav na naší primusku." Usmál se a mrkl na Snapa. "Je velice okouzlující. Co říkáš?"
Profesor Snape však zarytě mlčel.
------------
Mezitím na famfrpálovém hřišti:
"Edmonde! Ztratil jsi mušku za ty dva měsíce?! Koukej, kam míříš!" zařvala už asi po dvacáté šesté rozzlobeně Lena, když se opět jen o vlásek vyhnula potlouku a při tom jí vypadl camrál z ruky.
Janet byla naštěstí dost pohotová, že se za ním vrhla a obratně vstřelila další branku.
"Walle!" zasténala už zoufale primuska.
Mohutný a ramenatý brankář se ještě více podmračil, pokud to jeho huňaté černé obočí ještě vůbec dovolovalo. "Místo toho, abys nás pořád peskovala, bys taky třeba mohla začít hrát." zavolal přes celé hřiště.
"A jak, když na mě pořád Ed s Louisem střílejí potlouky?!" Vrátila mu zpět ještě vztekleji, než dosud a znovu byla nucena prudce klesnout o několik sáhů.
"Ty potlouky létají-"
"Tak a už toho-"
Ani jedna z dívek nedořekla, protože do toho zaječela panicky Mimi, která stále kroužila nad nimi a sledovala jejich hru, při tom se občas vrhla za Zlatonkou, ale teď její pozornost upoutal druhý z potlouků, který málem srazil Lenu z koštěte.
Janet se jako šíp rozletěla ke kamarádce, stejně jako oba odrážeči.
"Vy idioti!" cedila skrz zaťaté zuby. "Vy vypatlaní trollové!"
"Bacha!" zařval Edmund a jen tak-tak odpálil potlouk z jejich blízkosti, ale v zápětí se k nim vrhl další. "Co-to-k-sa-kru-je?!
Leť pryč!" křikl na Lenu.
Ta samozřejmě nepotřebovala jeho radu, protože pro bolest měla skutečně veliké potíže udržet se na koštěti. Jenže když byla skoro na zemi…
"Nesesedej!" ječela stále s tím stejně hysterickým podtónem Mimi a když se Lena otočila, spatřila ke své hrůze potlouk, který proletěl skrze obranu kluků a který se velice nebezpečně a rychle řítil k ní.
Její zdravá ruka sevřela ještě pevněji násadu koštěte a jako šipka vystřelila vzhůru.
Z tribun se ozval potlesk. "Bravo!"
U merlina tak tenhle mi tady ještě chyběl! Pomyslela si a obletěla ze zadu tribunu. Koutkem oka zahlédla potlouk a za ním Louise, který se ho marně snažil dohonit.
"Dolů!" křikl Louise.
Poslechla a střemhlav se vrhla k zemi. Cítila, jak jí potlouk přeletěl těsně nad hlavou, a uslyšela ránu, jak ho Louis konečně odrazil. Jednou rukou se pokusila vyrovnat střemhlavý let, ale nedokázala koště narovnat, ani zpomalit. Druhou ruku, kterou do teď měla pevně přimknutou k tělu, se tedy pokusila chytit násady, ale z pravděpodobně vykloubeného ramene jí vystřelila strašná bolest. S hrůzou sledovala nebezpečně se přibližující trávník pod sebou.
Slyšela zděšené výkřiky svého týmu a to bylo opravdu to poslední, co slyšela, protože v další vteřině se střetla se zemí.
Na chvíli musela ztratit vědomí, protože když otevřela oči, tak nad ní už klečela Janet.
"Leno! Leno! Prosím řekni něco!" Z jejího hlasu prosakovaly slzy.
"Jsem v pohodě." zasténala skoro neslyšně.
"Profesore!"
Cože? Nechápala několik dlouhých vteřin, než ucítila velice známou vůni učebny lektvarů a jeho kabinetu. Asi mi přeskočilo. To ten náraz! "Nic mi není." zopakovala znovu tak nepřesvědčivě, že by jí neuvěřil snad ani malomocný.
"Samozřejmě." přitakal jízlivý hlas.
A pak ucítila, jak jí kouzlem zvedli a položili na nosítka, která se pomalu vznesla. Zamrkala a pokusila se zaostřit na černou skvrnu před sebou, ale nepodařilo se jí to a místo toho se ta čerň rozplizla a zanikla v bolestném a zmateném nevědomí.