Místností to otřáslo, tak silně, že jsme obě spadly na zem.
Když se vše uklidnilo a my se opět postavily na vlastní nohy, Sophie mě zarazila, když jsem chtěla dveře zase otevřít.
"Víš, co uděláme?"
Pokrčila jsem neurčitě rameny. "Plán vymyslíme za pochodu, ne?!" A s tím jsem vyběhla na chodbu.
Bylo šero.
Šero?
"Kruci Sophi! Jak jsi myslela?! Už jsou někde v Londýně!" okřikla jsem jí rozčíleně, ale tryskem jsem vyrazila chodbou zpátky ke sklepení, které jsem opustila sotva před několika minutami, ale ve skutečnosti tady uplynulo několik měsíců. Bez dechu jsme sbíhaly schodiště a posledních pět nebo šest jsme seskakovaly.
Hrad byl opuštěný, jen několik málo opozdilců nám urychleně uskakovalo z cesty.
Spíše, než otevřela, jsem dveře rozrazila vlastní setrvačností těla, které se nedokázalo přizpůsobit a v čas zareagovat na překážku.
Ozvaly se dvě rány v krátkých intervalech za sebou.
Tu první způsobily dveře, které třískly o zeď a tu druhou stoh knih, které se zřítily na zem.
Absolutně jsem ignorovala osobu, nebo spíše osoby, stojící v místnosti a okamžitě se v patách se Sophií vrhla ke krbu, do kterého jsem vhodila hrst letaxu a vtáhla kamarádku sebou. "Mi-minis-terstvo-ko-uze-l!" zajíkla jsem se a byly jsme v tahu, zanechávajíce trojici čarodějů naprosto konsternovaně opuštěné a bez vysvětlení, proč jsme se přehnaly přes kabinet lektvarů jako uragán.
"Harry!" zařvala Sophie na celé Atrium, ale odpovědí jí byla pouze ozvěna jejího vlastního hlasu.
Viděla jsem, jak se v její tváři zračí strach.
Jen s minimálním zpožděním jsem vyběhla za ní směrem k výtahům, který ukazovaly směrovky.
Výtah se rozjel neskutečně hlemýždím tempem.
Konečně jsem měla možnost se pořádně nadechnout. Posadila jsem se na zem a hlavu položila na kolena, snažíc se vymyslet nějaké kloudné řešení z tohohle zamotaného příběhu.
"Vstávej!" vyhrkla minimálně o dvě stanice dříve, než výtah s trhnutím zastavil a s cinknutím se otevřely dveře.
Jen z dálky k nám už zazníval úřední ženský hlas.
Zase jsme utíkaly.
Tentokrát jsem byla vpředu já, udávajíc směr. Jako bych měla mapu Odboru záhad vtištěnou v paměti, jeho chodby, dveře, místnosti, další chodby a všechny ty neskutečné magicky záhadné předměty.
Obloukový sál však zel prázdnotou.
"Co teď?"
Pokrčila jsem rameny. "Nebudeme tady zmateně pobíhat a vyčerpávat se. Počkáme tady, ne?" A chystala jsem se posadit na podium k oblouku, jenže ani tentokrát mě nikdo nenechal vydechnout! Ty lidi jsou tak neuvěřitelně bezohlední! Zavrčela jsem v duchu.
"Harry!" vykřikla Sophie.
Několik studentů na nás zůstalo ohromeně zírat, ale minimálně tři z nich byli tak duchapřítomní a zvedli hůlky.
"Kde je Sirius?" zeptali se naprosto současně Harry i má kamarádka.
Protočila jsem oči v sloup.
Zatím nikdo kromě mě pravděpodobně nepochopil, že tady není! Šmarjá panno Podsrpenská! Tyhle mi byl čert dlužen. I když se tak zamyslím, nejsem si jistá, že jsem mu něco někdy půjčovala. Ta děravá paměť!
Zase jsem se narovnala z polovičního podřepu a začala stoupat k partě čarodějů. Asi v půlce jsem se zastavila a otočila se po Sophii, která ještě stále stála dole. "Tak jdeš nebo tady počkáš na Soudný den?" zeptala jsem se.
"Ale-" opět dvojhlasně namítla ta samá dvojice.
"Vidíte tady snad někde Siriuse?" otázala jsem se značně netrpělivě, protože jsem měla na řešení taky své milostné příběhy. Jak to je jen od nich sobecké! "Tak se pohněte, ať jsme odsud, než se tady začnou rojit Smrtijedi, nerada bych se zase střetla s Voldym, posledně jsem ho nakrkla tak, že bych to nemusela přežít." A já se mám věru ráda!
No konečně se Sophii rozeběhly závity a současně s nimi reagovala pohybem vzhůru.
"Ale Sirius-" chtěl tentokrát namítnou pouze Harry, ale opět jsem ho nenechala domluvit.
"Jestli jsi to nepoznal do teď, tak je mi ctí ti prozradit, že ses nechal nalákat do perfektní pasti a jestli odsud hned nevypadneme, tak-"
"Tak zemřete!" dokončil místo mě posměšný nepřátelský hlas Luciuse Malfoye.
Hups!
"Blbej plán, Sophie! Fakt blbej plán!"
Všichni jsme se rozeběhli dolů a v patách nám byl celý houf Smrtijedů!
Něco bylo špatně! Fakt dost špatně!
Jenže v další chvíli se těsně v závěsu Smrtijedů objevil celý slavný Fénixův řád v čele s Dědou Vševědou!
A začal boj. Létaly kletby a tak podobně, však vy to už znáte!
"Kde je Sirius?!" zařvala jsem přes ten hřmot na Sophii, která právě smetla rovnou dva naráz z druhé strany podia, než jsem stála já.
Obě jsme se v tu chvíli otočily po známém smíchu a naráz jsme se vrhly k bojujícímu Tichošlápkovi.
A pak se stalo něco naprosto nepředvídatelného, něco co v původním ději nebylo, stejně tak jako my dvě!
Objevilo se tam samotné jeho lordstvo a hádejte po kom šel jako první!
Ne po věštbě!
Ne po Harry Potterovi!
Ne po Brumbálovi!
Ano šel po mně.
Okamžitě jsem smykem zaplula za druhou stranu podia s obloukem, ale stejně mě viděl! "Andělíčku můj strážníčku…"
"…vylez ty děvko!"
"To bylo jako na mě?" otočila jsem se k Sophii, Tichošlápkovi a Harrymu, kteří právě skočili ke mně.
Sophie pokrčila rameny.
"Jestli já jsme děvka! Tak ty seš potom-!" Co drahý/levný Voldemort je nebo není se už bohužel nikdo z přítomných nedozvěděl, pač mi do toho skočil Brumbál a strhl Voldyho pozornost absolutně na sebe!
To je teda sebestředný pako! Vrrr!
Než jsem se však mohla vrhnout do boje, ze zadu mě chytily dvoje ruce a táhly mě někam pryč. Hej!
Sirius se Sophií mě vlekli nahoru k východu skrze kouzla, která na sebe vrhali ti dva pod námi.
A když jsem se konečně přestala bránit a rozhlédla se, tak jsem zjistila, že na úprk se dali i všichni ostatní, včetně Smrtijedů, takže teď bok po boku se draly vzhůru Lucius Malfoy s Alostorem Moodym, Belatrix Lestrangová s Remusem Lupinem a tak dále a tak dále!
Síní to po jednou zatřáslo, jako když vybuchne ruční granát a magicky i historicky cenný artefakt v podobě oblouku se poroučel k zemi.
"Kruci!" zaklela jsem a chytila jsem se obou přátel, kteří mě stále ještě vlekli, abych nespadla zase zpátky dolů.
Ze stropu se kromě prachu začal na naše hlavy sypat i strop a celé kamenné kvádry!
Tak teď už jsem opravdu nepotřebovala pobízet, abych utíkala.
A tak celá naše smíšená skvadra dorazila udýchaně do vstupního sálu Odboru záhad, který se taky třásl.
Všichni se poděšeně rozhlíželi a očividně nevěděli, zda po sobě mají začít metat kletby nebo hledat únikovou cestu ven.
Velice rychle jejich dilema vyřešila další detonace, kdy nejméně polovina popadala na zem, jako zralé švestky při silnějším závanu větříku.
"Kudy?!"
"Tudy!" chytila jsem tentokrát Sophii za ruku já a kopnutím jsem rozrazila dveře, které kupodivu vedly na chodbu k výtahům.
Celá naše supina se dala do pohybu, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že do dvou výtahů, které nám v tuto chvíli byli k dispozici se ani při nejlepší vůli nemůžeme vejít!
Tak teď jsem se spletla!
Co všechno dokáže pud sebezáchovy, to byste věru nevěřili.
Smrtijedi, Fénixův řád i část Brumbálovy armády se tísnila v malém prostoru výtahu a myslím, že místo na boj se všichni modlili, aby se ty zatracené výtahy rozjely rychleji a dovezly nás do Atria.
"Jestli se zřítí celé ministerstvo, tak doufám, že jen jim na hlavu." poznamenala jsem do ticha výtahu.
"Aspoň bysme měly po starostech." přizvukovala Sophie ve stejně neutrálním konverzačním tónu.
"Možná až vyjedeme nahoru, tak bychom tomu mohly pomoct." pokračovala jsem v našem dialogu nevině.
"Hele to není úplně blbej nápad." Ušklíbla se.
V tu chvíli cinkly dveře výtahu a všichni se hrnuli ven a myslím, že spíš co nejdál od nás! Možná nás měli za maniaky. A možná jsme jimi skutečně byly. Snad to byla posedlost a ne láska, množná náš zvrácený smysl pro humor, kdo ví.
Sophie mě vytrhla z úvah žďuchancem do žeber. "Ty nám tady chyběli!" Ukázala na Bystrozory v čele s ministrem.
Mezitím se už většina Smrtijedů, až na pár výjimek, stačila přemístit pryč.
A kdyby záleželo čistě na mně, jako že tedy opravdu nezáleželo, tak bych zmizela taky!
"Voldy vylezl z Odboru záhad." konstatovala Sophie a poťouchlý úšklebek jí z tváře ještě ani nestihl zmizet, když ho následoval i k mé nevoli pan ředitel.
Rychle jsem však chytila oba své přátele za ruce a rozeběhli jsme se ke krbům.
V tu chvíli na Siriuse samozřejmě zaútočili Bystrozorové!
Za každou cenu jsme ho musely dostat do bezpečí!
"Čtyři se do krbu nedostaneme!" křikla jsem na ně a ustoupila.
Sophie chtěla zaprotestovat, ale Harry už upustil Letax pod nohy a vykřikl adresu Fénixova řádu.
Chtěla jsem je samozřejmě hned následovat, ale v tu chvíli mě zasáhlo zákeřně do zad jedno z kouzel.
