Den D. Den Loučení. Den Konce i Začátku.
Neměla jsem tušení, co se stane a jak to všechno dopadne.
Zbývalo už jen pár hodin.
Posadila jsem se za stůl v jedné prázdné učebně a dlouho jsem psala a psala a psala...
Moje kroky poté směřovaly do Bradavických sklepů.
Přešlápla jsem z nohy na nohu a zvedla ruku. Dvakrát jsem jí sevřela v pěst a zase povolila. Zase jsem jí spustila podél těla a zavřela oči. Srdce mi divoce bušilo jako splašené. Zhluboka jsem se nadechla a s odhodláním jsem ruku přiblížila k dřevu před sebou, ale ani tentokrát se ty dva předměty nesetkaly.
"Budete tam stát ještě dlouho?" ozvalo se za mnou tiše, až jsem leknutím nadskočila. "Potřeboval bych do své laboratoře."
Prudce jsem se otočila.
Očividně tam už stál delší dobu a bavil se nad mým počínáním.
V tu krátkou chvíli mi srdce vyskočilo z hrudi až do krku a zase spadlo na dno žaludku. "Chtěla jsem-"
"Vy pořád něco chcete." odsekl chladně a udělal krok ke mně, tedy spíše ke dveřím své pracovny.
Jenže já mu stále stála v cestě a nějak jsem se neměla k odchodu. Jestli předpokládal, že mu uhnu, tak se přepočítal.
Zastavil se v mé nejtěsnější blízkosti, a když říkám těsné, tak to znamená, že to bylo tělo na tělo!
A mě blesklo hlavou, že mám možná úplně poslední možnost to udělat.
Když jsme děti, tak nám dospělí věčně říkají, ať nejdřív myslíme, než něco uděláme nebo řekneme. Já je ale nikdy neposlouchala, tak proč s tím začínat teď?
Možná, že to je naposled, kdy cítím to, co k němu cítím, a bylo jedno, zda to je láska nebo poblouznění.
Zvedla jsem k němu oči a pohlédla do jeho studní, hlubokých a temných. Snad mě měla jeho kamenná tvář odradit, možná jeho pevně sevřené rty měly varovat, třeba myslel, že i na mě bude jeho podmračené obočí působit a vezmu nohy na ramena, jako jeho studenti.
Neměl ale určitě sebemenší tušení, že přesně tohle byl on, kterého jsem měla ráda, kterého jsem milovala.
Snad s jednosekundovým zpožděním, kdy do mě skoro vrazil jsem zavřela oči a políbila ho. Nebo spíš jsem se hladově vrhla po jeho rtech… po něm… no význam to má stejný!
Přitiskla jsem své rty na jeho a objala ho.
Možná teď čekáte, že mi polibek opětoval, že mě k sobě pevně přivinul, že kouzlem otevřel dveře svého kabinetu, abychom mohli pokračovat v soukromý jeho komnat.
Ale, tak to by nebyl uražený Severus Snape se svým, až do nebe vysokým, egem!
Pevně mi sevřel zápěstí a nekompromisně mě od sebe odtrhl.
Tohle nebyla reakce, kterou bych čekala.
Dobře, tak asi nemá náladu!
Než jsem stačila něco říct nebo udělat, zabouchl mi dveře před nosem.
No bezva!
"Hope!"
Otočila jsem se po hlase.
Sophie ke mně udýchaně doběhla. "Tady jsi! Už-už jsem na to asi přišla." vydechla a opřela se o zeď. "Když budeme dlouho zůstávat v minulosti v jedné časové linii, tak nás rychle vyhmátnou a zabrání nám, abychom něco změnily, ale pokud se budeme dostatečně rychle přesouvat, můžeme udělat něco, abychom je zachránili."
"Je?" Ujistila jsem se překvapeně.
Přikývla.
"Myslíš Siriuse?" Ušklíbla jsem se.
Zčervenaly jí tváře a našpulila vzdorovitě rty. "A taky Brumbála, Lupina, Tonksovou, Moodyho,-"
"Klídek!" Zabrzdila jsem jí, ještě než nabrala na obrátkách. "Je tu ale drobný detail."
"Myslíš s cestováním?
Ne není. Ten jsem už vyřešila, ale musíme jít hned!"
"Hned?"
"Teď!"
"Teď?"
"Kruci ty máš ale dlouhý vedení holka!" rozčílila se Sophie a netrpělivě mě chytila za ruku.
Jenže já se nějak nemohla hnout z místa.
"Co stojíš?!" obořila se na mě. "Tak dělej!"
Můj pohled sklouzl na zavřené dveře a srdce mi sevřela ledová ruka. Co, když tohle bylo naposledy, kdy jsem ho viděla? Co když,… Dál jsem myšlenky rázně utnula, sehnula se a obálku s dopisem jsem podsunula pode dveře a vyrazila jsem se Sophií k budoucnosti.
"A máme plán?" zeptala jsem se jí, když jsme vybíhaly další schodiště. Nebo spíše když už jsme se jen tak udýchaně plahočily do dalšího patra.
"Jednat budeme hned, přemýšlet za pochodu."
"Jo ták!" protáhla jsem ironicky. "On žádný plán není! A kruci, co chceš tedy jako dělat?! Vraždit Smrtijedy ti přišlo jako šílené, ale tohle ti nelogické nepřipadá?"
"Ne?" Začala najednou přecházet po chodbě sem a tam.
A když už jsem se jí chtěla zeptat, co to jako provádí, se zastavila a otočila se čelem k velikým dveřím, o kterých bych přísahala, že tam ještě tak před sekundou nebyly! "Komnata nejvyšší potřeby." vydechla jsem překvapeně, když brala za kliku.
Ohlédla se po mě s vítězným úsměvem. "Tohle je přeci stav nejvyšší nouze, ne? Jde o životy!"
Přikývla jsem. "A kam nás to přenese?" chtěla jsem vědět.
"Musíme zastavit Harryho, aby nevyrazil na ministerstvo."
Přikývla jsem, i když jsem pochybovala o našem zdravém rozumu. Pouštěly jsme se do závodu se smrtí, s časem, s osudem. Jak tohle mohlo skončit?
Dveře se za námi zavřely a cvakly zámky.
Tak to začíná! Pomyslela jsem si a sevřel se mi žaludek.
Měla jsme pocit, že komnata se pohnula. Jako kdyby se s námi utrhl výtah!
