close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

25.PdK

29. března 2011 v 13:00 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Jakoby se všechno zastavilo! Na úzké postraní chodbě se rozhostilo takové ticho, že jediné co jsem slyšela, byl můj splašený tlukot srdce.
Rozšířenýma očima jsem hleděla do jeho vzteky sinalé tváře. Jeho černé oči metaly blesky, ale nebylo v tom ani tolik nenávisti, jak by si asi přál, ale spíše obvinění a křivda, za kterou jsem očividně byla zodpovědná .
Mám postřeh co?!

Stáli jsme sotva půl metru od sebe, ale dálka, která nás v tom okamžiku dělila, byla jako propast mezi Peklem a Očistcem!
"Co jsem udělala?" zašeptala jsem znovu a naprázdno polkla. Do očí se mi nezadržitelně draly slzy.
Pomyšlení na to, že by snad tušil… nebo nedej Bože věděl, byla zničující! Celá jsem se roztřásla a dalo mi dost práce, abych se udržela na nohou.
Možná ale, že právě to ho ještě více rozzlobilo!
Chvíli to vypadalo, že vybuchne a začne na mě křičet, proto jsem se trochu pod jeho pohledem přikrčila.
Ale nic takového se nestalo.
Kupodivu, protože celá jeho bytost vyzařovala tolik zloby, že musel každou chvíli explodovat. A já byla roznětkou!
Jenže to on neudělal, jako by přesně věděl na, co myslím a chtěl mi jenom na truc udělat přesný opak.
Vím, že je to hloupost, ale-!
Udělal ke mně další dva kroky, takže byl ode mne jen pár centimetrů. Jeho oči se zúžily a tvář ztvrdla do podoby mramorové sochy. "Já nejsem váš učitel, abych posuzoval co je správné a co není." Doslova mi zasyčel do obličeje.
Už už se otáčel k odchodu, ale to jsem mu nemohla dovolit. Nevím, co mě to popadlo!
Chytila jsem ho za ruku. "Já… já to nechtěla. Přísahám!" Byla jsem zoufalá, ale v jeho černých očích jsem nalezla jen pohrdání a hluboké zklamání.
A právě on mě měl jako jediný pochopit!
Smůla! Spletla jsem se!
Tak proč jsem toho nenechala?!
Zhnuseně si odfrknul. "Nechtěla?!
Když někdo dělá něco proti své vůli tak to vypadá "trochu" jinak."
"Ty… ty… tys mě viděl." Bylo to spíše konstatování, než otázka a vysloužila jsem si jen další opovržlivý pohled.
To pomyšlení, že tam v tu osudnou chvíli byl, v tom pekelném domě, bylo k nesnesení!
Vytrhl se mi a chtěl odejít, ale to jsem mu nemohla dovolit! "Jenže tak to nebylo! Ani nevím, jak se to stalo! Prostě…" Bezradně jsem tam stála a po tvářích mi stékaly slzy.
Znovu jsem před sebou viděla tvář té trpící ženy a v uších mi zněl její umírající křik!
V tom okamžiku se prudce otočil. "Takže přece!
Doufal jsem, že to byl omyl! Že to co jsem potom slyšel, byly jen hloupé řeči, protože dokonce jsem tam rozhodně nezůstával nikdy a ani tehdy jsem neměl důvod!
Obzvláště, když jsem tě uviděl s ním."
Neovladatelně jsem se třásla a ani jsem se nepokoušela zadržet slzy. "Myslela jsem, že ty to pochopíš.
Je mi líto, že jsem se spletla!
Jestli to vidíš takhle, tak ti jen můžu říct, že do smrti uvidím před sebou ty oči a křik mi bude znít v uších každičkou noc.
Snad ti tohle nestačí jako dostačující trest." Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo. Tolik hořkosti a zároveň vzpurnosti proti celému světu! "Můžeš mě třeba udat Bystrozorům!"
Došel zpět ke mně.
Zvedla jsem k němu napůl zuřivý a napůl doufající zrak.
Z jeho tváře se ale nedalo nic vyčíst. Konečky štíhlých bledých prstů mi přejel zlehka po tváři. "Já ale slyšel něco jiného." zašeptal bezbarvě.
Oči se mi zděšeně rozšířily! Nebyla jsem schopna slova.
Ale on očividně beztak ještě neskončil!
Obešel mě a pohladil mě po obnaženém krku.
Srdce mi splašeně tlouklo, ale nebyla jsem sto se pohnout. Jeho dech jsem cítil ve svých vlasech!
Byl tak blízko!
"Prý se ti to naopak velice líbilo." Líně protahoval každičké slovo a mně se z jeho tónu zvedl žaludek.
Najednou jsem naprosto nechápala, o čem to kruci mluví!
"Viděl jsem tvou tvář tam v domě a potom i venku u kočárů." Poslední slova procedil skrze zaťaté zuby a bolestivě mě zaryl nehty do ruky, až jsem tlumeně vykřikla. "Jak se na něho díváš!"
Možná, že jsem se praštila do hlavy tolikrát, že jsem prostě pomaleji chápala, ale když význam jeho, opravdu žárlivých, slov došel až do mozkových spojení, tak to bylo co říct. Zalapala jsem po dechu.
"Jak se tě dotýká, jako nikdy nikoho!" Jeho ruce opisovaly stejné dráhy jako tehdy ruce lorda Voldemorta.
Něco mi uvízlo v krku a za nic na světě jsem se toho nemoha zbavit. Když jsem ucítila jeho dech na svém uchu, něco se zlomilo. Taková ta pomyslná hranice, kdy se prostě musíte rozbrečet nebo rozesmát. A jak určitě čekáte, já se neovladatelně rozesmála. A smála jsem se, až mi tekly slzy. Ač to asi nikdo, kdo mě slyšel a viděl, nepoznal by, jak mě srdce nesnesitelně bolelo! Ustoupila jsem od něho a rukou jsem se opřela o chladnou zeď. No byl to dost hysterický smích, to přiznávám. Když jsme si otřela hřbetem rukou oči, uviděla jsem Sophii s Blackem a Mrazíkem, kteří stáli za Severusem a hleděli na mě takovým tím pohledem, kterým se dívají na smrtelně nemocného člověka, který vehementně tvrdí, že mu je úplně skvěle, i přesto, že mu chybí obě nohy a střeva se válejí v prachu.
No vlastně ani nevím, jestli to bylo k smíchu, či k pláči. A co konkrétně. Asi jak se to vezme. Ale představa mě a Voldyho nebo to, že Severus žárlí zrovna na něho anebo naše ostrá výměna o voze a o koze...!
Pak jsem si ale uvědomila, že jsem něco chtěla udělat. Odkašlal jsem si a narovnala jsem se.
"Jsi v pohodě?" zeptala se Sophie a rozhodně se netvářila, že čeká jinou odpověď, než je ano, které neuvěří.
Skousla jsem si spodní ret, jako že přemýšlím.
Asi bych se na místě zavřela do polstrované místnosti a svázala svěrací kazajkou. "Jak se to vezme. Když to vezmu kolem a kolem a když zhodnotím ty a ty důvody, tak bych řekla, že z toho možná za jistých okolností, můžu vyvodit závěry, že si nejsem jistá, ale i tak, pokud ovšem dovolíte, abych řekla svůj vlastní názor, jako že to nedovolíte, tak nemám moc času na tyhle debaty, i když mě fakt baví."
Všichni se tvářili nadmíru zděšeně.
Jenže já pokračovala. "Je skvělé jaké stupidní teorie může některý mozek vyprodukovat a zároveň si připadat úplně nejchytřejší. Já osobně bych dala přednost tiché sounáležitosti. Ovšem dostávám se do situace, kdy realisticky rozumově přijatelný fakt není brán jako uspokojivé vysvětlení, proto jsem nucena nic nevysvětlovat.
Chápete?"
Ani omylem! Ty byly ze mě naprosto odrovnaný! Ani já totiž nechápala, co tím básník chtěl říci.
"Co jsem to- Jo! Málem bych zapomněla, chtěla jsem jen říct Sophi, že ti to řeknu pak." S tím jsem se otočila a řekněme taktickým ústupem zmizela za rohem. No dobře, tak jsem vzala dráhu a utíkala jako o život. Problém byl však v tom, že ne tak úplně jen o svůj a ti čtyři za mnou to tedy rozhodně nepochopili.
Já tedy nevím, ale myslela jsem, že to bylo jasné! No asi, jak pro koho.
Takže teď jako šílenec, spíš šílenec já, utíkám hradem a v patách mi je Black, Severus Snape, Albus Brumbál a moje duchovní dvojče Sophie a všichni tihle si myslí, že mi hráblo.
Kolem mě proletělo kouzlo.
Na co sbíhat schody, že? Tak jsem se přehoupla přes zábradlí a skočila do Vstupní síně!
Ozvalo se spousty výkřiků, ale nějak jsem na ně pro tuhle chvíli kašlala.
Brána se pravděpodobně vlivem Santy Clause s hlasitou ránou zavřela, ale jako jestli si fakt myslel, že mě tohle dokáže zastavit, tak mě pekelně podcenil!
"Stůj! Proboha Hope!" zakřičela Sophie.
Neohlédla jsem se. Prudce jsem máchla rukou a asi o něco rázněji, takže se brána otřásla a s dost velikým hlomozem se celá zbortila.
Hups!
"Zastavte jí!" zakřičel Tichošlápek na příchozí kouzelníky, kteří mi nevědomky na nádvoří zastoupili cestu.
Překvapeně zamrkali, ale dva z nich pohotově vytáhli hůlku.
Smůla. Promiňte přátelé!
Odhodila jsem toho přímo přede mnou stranou, ale dala jsem si záležet, aby dopadl do květin, jenže mě to zastavilo a nebyl to vlkodlak válející se v kytkách, kvůli kterému jsem zůstala na místě jako zmrazená.
Byla to Sibyla Trelawneyová!
A vzpomínky se rozeběhly! Písmenka knihy se chaoticky uspořádala do slov a do vět. Zrada! Smrt Lili a Jamese, Sirius v Azkabanu, smrt Siriuse, smrt Brumbála, smrt Severuse, Smrt Remuse a Nymfadory! "Mlč!" zařvala jsem a tohle znělo šíleně!
Hůlka, kterou držela v ruce se jí zachvěla.
Severus na mě vyslal pouta, ale bez účinku je pohltily plameny, které najednou zachvátily celé moje tělo.
K tomu ale nedojde! Jen přes mou mrtvolu. No přes mou snad ne.
Sophie něco křičela.
Musela si přeci vzpomenout, jak to bylo, nebo ne?
Neohlédla jsem se po nich a rozeběhla jsem se pryč.
Zpoza rohu vyšel Hagrid.
Nezastavila jsem se.
Jo hochu jsem Schvarceneger- Rambo, Terminátor, Terminátor 2,...!
Jistěže ze mě museli mít všichni dojem naprostého šílence, ale kdo by se z tohohle blázince nezbláznil? Nezní to bláznivě? No pro mě trošku ano.
Kolem mě něco prosvištělo a zasyčelo.
Sophie nedělej to!
Neposlechla!
Krucinál-fagot-himl-laudon-donr-vetr-krucajs-elemen!
Vybrakovávám autory! Jajks! No nic!
"Přestaň!"
"Ne! ty přestaň!"
"Ani mě nehne!
Oheň hoří plamen žhne, zničí vše, co zlé tu je, zažene rychle temnotu, probudí mou moc k životu!"
A v tu chvíli asi nutně museli vyšlehnout plameny. No nestalo se tak. Po pravdě zhasly všechny plameny, které jen byly v dosahu.
To jsem asi někde něco zvorala, nebo jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla původně udělat. To nevím, protože jsme to zapomněla.
Připadám si jako největší idiot!
Sophie se mnou třásla a až po několika slovech mi do mysli konečně pronikl význam jejího křiku.
Nebudu tady přesně interpretovat svou nejlepší kamarádku, protože byste si pak o ní nemysleli nic dobrého, takže to převedu do srozumitelnějšího a slušnějšího jazyka. Tak ve zkratce:
Pro nás byla budoucnost už napsaná a tak dle Zákonů, nešlo nic změnit, jinak by se zhroutil celý řád, moje i její bytí. Znamenalo to, že naše těla jsou v minulosti, ale duše v budoucnosti, nebo v naší přítomnosti. Tím, že bychom úmyslně zasáhly do věcí, které se už staly, bychom rozštěpily svou bytost a patrně bychom nezničily nejen sebe. Chtěla jsem to ale stejně zkusit, jenže když mi přednesla Sophie svůj přesný výklad celé situace, musela jsem přehodnotit všechna svoje počínání a plány.
Odešly jsme do ústraní, provázené pohledy všech zúčastněných. Raději jsem nechtěla vidět, jak se na mě asi teď dívají. Ale kdybych se přeci jen otočila a pohlédla do jejích tváří, spatřila bych minimálně na třech lidech, že pochopili, co děláme.
No, ale já se neotočila! Takže vím kulový!
Pomalu, bok po boku jsme procházely mezi skleníky.
"Mám pocit, že máš přeházená některá kolečka." Rýpla si Sophie.
Zašklebila jsem se. "Spíš pocuchané nervy."
"Hope!"
"Co je?"
"Měly bychom se vrátit. Bylo to skvělé dobrodružství, to nepopírám, ale už toho bylo dost."
Vyjeveně jsem zůstala stát.
Otočila se.
"Dobrodružství? Ale já netoužila po nějakém povyražení! Já chtěla Severuse!"
"Ale-"
"Chtěla a budu ho mít!"
"Chováš se jako malé dítě."
"No a co?!" odsekla jsem. Chybělo jen, abych si založila ruce na prsou a dupla nohou.
"Dobře. Máš tedy plán?"
"Ano." odpověděla jsem až příliš rychle.
Nedůvěřivě si mě měřila pohledem. "To že začneš vraždit všechny Smrtijedy jako maniak? Nezdá se mi to jako nejlepší plán."
Už jsem nemohla couvnout. "Když zapomenu, můžu to změnit." Rychle jsem uhnula pohledem stranou.
Chvíli byla zticha. "Chceš tady zůstat?" vydechla nevěřícně. "Jaká je šance, že tomu zabráníš, když si nebudeš nic pamatovat, ani to, že ho miluješ! Pokud je to tedy láska a ne jen nějaké tvoje poblouznění."
Prudce jsem se k ní otočila s plamenným fanatickým pohledem. "Pro něho obětuju vše."
"I mě?" zeptala se s ukřivděným pohledem.
Přikývla jsem. Bolelo to, ale už jsem se rozhodla, už nešlo couvnout!
Polkla. "Nevíš ani, jestli tě miluje a přeci mu dáš svůj život a to se vším, vlastní identitu, rodinu, přátele?" Zakroutila hlavou. "Dělej, jak myslíš. Já jsem s tebou."
Vděčně jsem jí stiskla ruku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama