Na skřítčiny dotazy jsem neodpovídala. Nevnímala jsem její hlas a jen okrajově její přítomnost. Má tvář mi v zrcadle připadala cizí. Neskutečně bledá a tvrdá jako zdi mého přepychového vězení s temnýma rudě se lesknoucíma očima, jako plameny svic.
Jak jsem tak seděla před zrcadlem a pozorovala tu cizí tvář s dlouhými vlnami ořechových vlasů, popadla mě zvláštní nepochopitelná zloba! Vytáhla jsem z toaletní skříňky veliké stříbrné nůžky.
Jejich ostrá ostří se zatřpytila v plamenech!
Nikdy si nesmíš ublížit! Jestli tě bude něco trápit, vykřič tu bolest ze sebe!
Pevně jsem sevřela rukojeť, až mi zbělely klouby. Vzpomínka na Sophii a její vyděšené vyčítavé oči plné bolesti, při pohledu na jizvy na mých rukou.
Byla jsem v pasti! Divoké zvíře, které lovec zavřel do zlaté klícky pro pobavení!
"Jenže já nemám, kde křičet." zašeptala jsem tiše, aniž bych si to uvědomila.
A pak mi pohled ulpěl na těch překrásných pěstěných vlnách dlouhých vlasů!
…
Na koberec se tiše snášely hnědé kadeře stejně jako kapky krve, dopadal jeden pramen za druhým. Další a další lokna následovala tu předešlou, až jsem nakonec zůstala tiše sedět se slzami v očích a jen stěží jsem si dokázala pořádně prohlédnout své dílo zkázy.
Snad to takhle bylo ale lepší!
Mé slzy se však třpytily pouhou chviličku v očích měnících nyní barvu na temně hnědou!
Zvedla jsem se a nechala jsem sklouznout saténový župan na zem na hromádku vlasů stejně tak, jako by to bylo samotné mé tělo a vešla jsem do koupelny.
V porcelánové míse na stolku se louhovalo několik druhů magických bylin.
Jen několik vteřin jsem na tu černou směs hleděla a poté se zavřenýma očima ponořila zbytek vlasů do bahna.
***
"Má drahá." Lord Voldemort čekal na schodišti v honosném černém hábitu, bohatě lemovaném zlatem a zdobeném smaragdy. Na uvítanou mi letmo políbil ruku, ale dal si velice záležet, aby ani o kousek nesklonil hlavu a stále držel náš pohled pevně spojený.
Má tvář zůstávala i nadále nehybná, stejně jako oči tvrdé jako skořápky ořechů!
Černá kožešina lemovala můj temný plášť dlouhý až na zem, který mě dokonale celou zahalil od krku po špičky bot.
Sešli jsme společně schodiště.
Můj pohled naprosto přehlížel skupinku klanějících se Smrtijedů. Snad by mohly z blízka připomínat oči porcelánových panenek, i když přeci jen jsem koutkem oka zahlédla pod maskou záblesk očí jednoho z Voldemortových poddaných a i když to byl jen zlomek vteřiny, vycítila jsem v tom pohledu něco bolestného.
Vyděsilo mě to!
Vyšli jsme na chladný večerní vzduch.
Už bylo pozdě.
Ještě více jsem si cípy pláště přitáhla k sobě, aby ani kousek mé kůže nebo šatů nikdo nespatřil. Přes jednoduchý účes s diadémem jsem si přetáhla kápy a jemně jsem obtočila ručku v černých rukavičkách kolem jeho předloktí.
Pod podpatky mi zakřupal čerstvě padlý sníh a další se počal sypat z šedé oblohy. Ulpíval mi na ramenou a našich černých šatech a pláštích.
Před branou čekalo několik uzavřených saní.
Jeden ze skřítků v roztrhaném kusu hadru nám s hlubokou úklonou otevřel dvířka a pomohl mi, se usadit.
I přes rukavičku jsem ucítila jeho prokřehlé prsty, ale ani mrknutím oka jsem na sobě nedala nic znát a ani poté, co za svou službu schytal bolestivé kouzlo jednoho ze Smrtijedů.
Naše oči se střetly.
Ač byly černé a naprosto chladné jako led, tak mě polilo zvláštní horko.
Usadila jsem se do kožešin a pohled mi zastřel černý plášť Temného pána, který se posadil vzápětí vedle mě.
Nevnímala jsem jízdu ani vtíravé dotyky bledých štíhlých prstů pod kožešinou. Byla jsem chladná stejně jako hladina třpytivé řeky.
Rolničky mi v uších zvonily jako umíráček! Jeho dotyky pro mě byly jako hrobníkovy obratné prsty při přípravě umrlce do rakve. A zvony znějící z kostelní věže, svolávající na půlnoční mši pro mě byl hlas démonů Pekel ze záhrobí!
Černí koně uháněli neviděni po zasněžených cestách nesmírnou rychlostí. Mé myšlenky nyní patřily druhému obrazu, který jsem dokončila krátce před odjezdem. A vzpomínky se mi vrátily zpět do komnaty, kde na dvou podstavcích stála dvě plátna.
První zobrazovalo bílý městský dům v plamenech, na druhém byl veliký překrásný sál s měsíční oblohou, z níž se snášel kouzelný sníh. Díky magickým barvám sál ožíval postavami v krásných plesových šatech u stolků s magickým světlem, vyzařujícím z andílků v bílých rouchách, vznášejících se nad stoly a několika tanečních párů.
Z myšlenek mě vytrhl jeho hlas. Zvedla jsem oči a uchopila s nezměněným výrazem tváře jeho nabízenou ruku a vystoupila jsem.
Kočáry zastavily na kamenném nádvoří u schodiště.
Nevnímala jsem nic kolem sebe, to kdo s námi přišel a kde vůbec jsme. Ne že by mi to bylo jedno, ale připravovala jsem se na pokračování divadelní hry, do jejíhož scénáře jsem nahlédla.
Vystoupili jsme po kamenném schodišti a někdo kouzlem otevřel bránu.
Trochu zaskřípěla.
Vstoupili jsme obklopeni Smrtijedy do Vstupní síně.
Ozvalo se několik zděšených výkřiků, těch, kteří nebyli z nějakého osudného důvodu na plese.
Jen koutkem oka jsem zahlédla několik zářivých paprsků.
Potom se předemnou otevřely dvoukřídlové dveře Velké síně.
Náš příchod byl obzvláště okázalý. Lépe to snad ani naplánovat nešlo!
Hudba v tom okamžiku utichla a ne proto, že bychom tak vyděsily gramofon! Tanečníci i ostatní se otočili po výkřicích nejbližších stojících ke dveřím.
No, ani jsem se jim nedivila, když jsem náš odraz spatřila ve stěně ze zrcadel!
Skupinka Smrtek na Vánočním plese je vážně "trochu" trhlý i na mě.
Rozepjala jsem si plášť a nechala ho sklouznout do náručí drobné skřítky, která nás doprovázela.
Stejně tak učinili i ostatní. Hůlky zmizely v honosných šatech a hudba opět začla hrát.
Pomalou chůzí, kdy jsem měla ruku uvězněnou v jeho pevném sevření, jsme zamířili prostředkem síně k dědečkovi Mrazíčkovi!
Zvláštní, že mu někam zmizel ten vševědoucí úsměv! Na sarkastické poznámky zřejmě, ale nebyla vhodná doba, protože do mě Sally z druhé strany trošku šťouchla.
Okamžitě za to schytala ránu hůlkou Smrtijeda, který kráčel za námi se svou chotí v temně zelenozlatém oděvu.
Má nová image byla asi jiný med, oproti té, kterou Brumbla poznal, jsem vypadala nyní opravdu nepatřičně! Hlavně mezi studentkami a konzervativními profesorkami!
No nic! Změna je život!
Myslím, že mě ani v první chvíli nepoznal!
"Hope?!" Sophie v doprovodu Tichošlápka a ještě jednoho páru se prosmekla kolem několika profesorů a Smrtijedů. Ohromeně mě sjela překvapeným pohledem. Chtěla něco říct, ale očividně jí došel dech! "Jak… jak… co… co to má-" Zprudka se otočila ke stolu za sebou a hodila do sebe jednu ze skleniček s whisky. "Co to do hajzlu vyvádíš?!" křikla rozhořčeně do nastalého ticha a kopla do sebe druhou porci. Znovu se na mě podívala, jako by se pokoušela přesvědčit samu sebe, že má halucinace a kvalitní alkohol je dokáže zahnat.
Nevydržela jsem a nepatrně na ní mrkla.
No byla vážně naštvaná!
Takhle rozčílenou jsem jí opravdu neviděla ani, když se pohádala s tátou! Jenže opona byla nahoře a hlavní hrdinka nemohla zklamat režiséra s dramaturgem!
Jen mírně jsem v povýšeném úšklebku pozvedla levý koutek rtů. "Rovnováha Sophi. Rovnováha." Pohlédl jsem po očku na Voldyho z druhé strany.
"To… to nemyslíš vážně?" vydechla nevěřícně a vytřeštila oči. Očividně ještě nepochopila.
Někdo chtěl promluvit, ale v tu chvíli se celou síní rozeznělo divoké zaržání a dusot kopyt na kamenné dlažbě.
Hnědá klisna se zastavila v polovině cesty ke mně a nejistě zůstala stát.
Sotva nanosekundu na to její zaržání přehlušil strašlivý řev. Na prázdném podiu stál černý panter. Chvíli blýskal očima po lidech kolem, ale potom jediným ladným skokem přistál na nejbližším stolku a seskočil ke mně. A postavil se proti vzpínajícímu se hnědému koni.
"To ne!" vykřikla skoro zděšeně Sophie a pokusila se něco udělat, ale ať to bylo cokoli, nemohla to ve svém stavu akce a reakce stihnout!
Kouzlo Voldemortovy hůlky jí mrštilo o několik metrů dál přes stůl.
Před mýma očima zavířil černý plášť.
To ne! Zasténala jsem v duchu, ale nepřestala jsem hrát podle dosavadního scénáře! Švihla jsem rukou ke koni a panter se na bezmocné zvíře vrhl s vyceněnými krvelačnými zuby a drápy jako břitvy! Prudce jsem se otočila k zpola bezvědomé Sophii, u níž právě poklekl Tichošlápek.
Krb, v němž plápolal divoce oheň, byl pouze dva kroky od nich.
A pak se tam objevil další nezvaný herec.
Severus tu neměl být! Pozvedla jsem ruku ke gestu, které by ani omylem Sophii neublížilo, ale Snapa a Blacka by jistojistě zahubilo.
Znovu se mi před očima mihl výraz trpící tváře té ženy! Stejně přijdu do Pekla!
Švihla jsem rukou a nechala plameny vyletět v mocném gejzíru, ale zároveň jsem ze všeho co jen obsahovalo alespoň troškou vody, vytvořila stěnu dost mocnou, aby je ochránila!
Dva živly se střetly!
Ozval se třesk skla a řev dvou zvířat zaklesnutých v sobě!
Otočila jsem hlavu jen na ten nepatrný okamžik, abych zahlédla sněžně bílá křídla a dravčí spáry.
Skučení a křik čarodějů kolem mě se slil do jediného vysokého hvízdavého tónu, který mi rval mozek z hlavy nosními dírkami!
HUPS!
