close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

21.PdK

25. března 2011 v 13:00 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Smrt se plíží ukryta pod Neviditelným pláštěm své oběti za patami dlouho dopředu.


Černá mlha s bílým vínem,
polil si se cizím stínem.
Teče ti černě po bílým čele,
odcházím do tmy cejtim se skvěle!
Tak už jdi miláčku fakt, do …
----------------------------
Ve chvíli, kdy se naše nohy dotkly jiné země, jsem pozvedla hlavu a otevřela oči.
Smrtijedi se v půlkruhu semkli kolem nás a vytasili hůlky. I Pán zla v ruce svíral sklopenou černou hůlku s vykládanou kostěnou rukojetí. Vítr si tajemně pohrával s našimi plášti a měsíční světlo se strašidelně odráželo od jejich bílých masek.
Jediné co jim chybělo, byly kosy a vypadali by jako rozmnožená smrt!
"Morsmorde!"
Leknutí jsem sebou nepatrně trhla.
Z hůlky jednoho ze Smrtijedů zprava od nás vyletěl zelený zářící paprsek a na temném nebi se rozzářila mihotavým světlem lebka! Několik sekund nehybně ozařovala přízračnou skupinu a poté jako ve špatném filmu otevřela svůj bezretý chřtán a vypustila jedovatého hada, jehož tělo se začalo kroutit a svíjet jako ve smrtelné agónii.
Kdybych neměla kápi staženou tak hluboko do tváře, Pán zla by musel vidět mou pobledlou tvář, staženou odporem, strachem a nenávistí! Oči mi divoce zaplály a rty jsem pevně sevřela do úzké linky. Ucítila jsem jeho stisk na svém předloktí.
Pomalu jsme vyrazili k velikému domu proti nám. V jeho velikých oknech se stále ještě svítilo a zpoza záclon byly vidět černé siluety postav nic netušících obyvatel.
Kráčeli jsme rychle. Jen černé pláště šustily jako křídla nočních ptáků.
"Alohomora!"
Překrásné vyřezávané dveře s klepadlem se rozletěly tak prudce, že z nich zbylo jen pár třísek!
Ozval se několikanásobný zděšený výkřik.
Zastavila jsem se pod schody a nemohla se najednou pohnout! Jakoby mě něco neviditelného přišpendlilo k zemi, nějaké kořeny nebo provazy! Ruce se mi třásly a oči se mi zalily slzami.
V oknech se začalo blýskat.
Skoro jakoby ten večírek co tam právě probíhal, někdo změnil na puberťáckou párty! Červená-zelená-červená-fialová-červená-modrá-zelená-… Místo hudby však zněl pouze křik.
…a patřil i dětem!
To jako by mě konečně probralo a já se bezhlavě vřítila do domu.
Sledována temnýma očima, které mě celou cestu doprovázely.
V prostorné hale bojovalo několik Smrtijedů v několika početní převaze proti majitelům a přátelům domu. Na zemi leželo několik těl. A krev! Všude byla krev a křik!
Otočila jsem hlavu doprava k obývacímu pokoji. I tam probíhal boj! Zde však bylo i několik mladých i starších žen ve svátečních šatech.
Děti! Oni mučí děti!
Na podlaze se svíjel asi sedmiletý chlapec! To jeho skoro nelidský křik naplňoval dům a okolí!
Bez zaváhání jsem mávla rukou a z velikého krbu vyšlehly doběla zbarvené plameny!
V tu chvíli se ke Smrtijedovi vrhla jedna z žen a dostala se tak do cesty plamenům!
Ani jsem nestačila zděšeně vykřiknout a plamen jí pohltil! Ve strašlivých mukách se sesula k zemi. Její tvář byla bílá jako zdi salónku a zkřivená ve strašlivé grimase utrpení a bolesti! Nemohla ani ječet a z hrdla se jí dral jen tichý neidentifikovatelný sípavý zvuk! Nejhorší však byly její veliké modré oči!
Nemohla jsem však už zastavit očistné plameny, které spalovaly její duši. Prudce jsem se otočila, až mi sklouzla kápě na ramena a moje oči se střetly s očima mladého hnědovlasého muže s kulatou mírnou tváří a stejně modrýma očima jako byly ty, které jsem zahubila! Nyní však byly plné nenávisti a touhy zabíjet.
Švihl hůlkou, z níž vytryskl zářící zelený paprsek. Ani jsem neslyšela kouzlo, které vykřikl.
Jen jsem instinktivně zkřížila ruce před tváří a čekala na náraz nebo pocit zvláštního mrazu, šířícího se od hrudi k srdci a mozku.
Nic se nestalo!
Tedy mě ne!
Mužský výkřik zděšení a překvapení!
Praskot dřeva!
Rychle jsem se podívala.
Ležel několik kroků ode mě na zeleném koberci se vzory zvířat a květin!
"Crucio!"
Jeho tělo se zazmítalo v křeči.
"Crucio!" Stejný chlapecký hlas opakoval stále znovu a znovu s neutuchajícím nadšením!
Nemohla jsem se pohnout!
"Crucio! Crucio! CRUCIO!…"
Ne! Ne! Přestaňte! Tak už dost! Nechte je být! Nahlas jsem však ze sebe nedostala jediné slůvko. A moje oči nabyly zvláštního rudozlatého lesku plamenů šířících se po dřevěném nábytku, kobercích, závěsech, ubrusech, po schodišti do horních pater, až vyšlehly střechou v podkroví!
A nad tím vším se vznášelo ohavně zelené svíjející se Znamení zla!
V hukotu plamenů byl slyšet řev umírajících!
Zářící jiskry jako hejno světlušek vyletěly vysoko k nebi!
Stála jsem po boku Pána zla v půlkruhu Smrtijedů a sledovala s chladnýma očima hrůzné divadlo před sebou.
Vyšší mocnosti si se mnou opět hráli svou tragikomedii a já byla hlavní loutkovou hrdinkou! Bez vůle, bez schopnosti myslet, jednat podle své vlastní vůle nebo protestovat!
Loutka přeci nemůže převládnout nad loutkářem! Běželo mi pochmurně odevzdaně hlavou. Ale jen v případě, že by Mistr byl také jen další loutkou v mnohem větším divadle!
Ne, necítila jsem lítost, zlobu, vztek, bolest ani jsem se neobviňovala ze smrti těch, kteří právě zemřeli! Já totiž necítila vůbec nic! Nemyslela jsem absolutně na nic a ani jsem nic nechtěla!
Pouze pravdu!
Ale…ta tu nikde nebyla!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama