...že by Voldy přece jen měl chutě??
Černý hřeby v bílý dlani,
ať tě pálej do svítání!
Černá kočko s bílým břichem,
ať tvůj pláč se nese tichem.
----------------------------
Uteklo několik dlouhých hodin, kdy do mých zámeckých komnat přišel pouze několikrát domácí skřítek s jídlem. Na tohle jediné jsem si opravdu stěžovat nemohla. Kromě drobného detailu, že jsem byla zamčená a nemohla jsem odtud, se mnou nebylo jako se zajatkyní zacházeno vůbec! A ani mě nemučil nudou, protože jsem měla k dispozici dost obsáhlou knihovnu, dokonce i malířské potřeby a kouzelnický gramofon, který sám vyměňoval desky.
Jak může vědět, co mám ráda? Vrtalo mi hlavou, ale nakonec jsem nad tím jen mávla rukou. Nad takovými maličkostmi jsem se nepozastavovala. Hlouposti! Ztráta času!
Večer, když jsem si napouštěla bublinkovou vanu, se objevila Sally.
Několik minut jsem jí musela uklidňovat, že jsem opravdu v pořádku a potom další čtvrt hodinu jsem vynaložila na to, abych jí vysvětlila, kde to jsme.
"Jen… jenže co budete dělat?" vzlykla skřítka. "Přeci mu nebudete sloužit?!" vyjekla a vyděšeně vyskočila ze stoličky. "To… to přeci ne-"
"Neboj se." Utišila jsem jí rychle. "Nemůžu ho odmítnou, protože by ublížil Sophii, ale taky mu nemůžu dovolit, aby využil moje schopnosti.
I když," Usmála jsem se. "Nemůžu ovládnout živly bez Sophie nebo bez patrona.
To on ovšem jaksi "nedopatřením" neví. On se nezeptal."
Sally se tvářila vyděšeně, ale už nic neříkala. Upravila mi postel, zatáhla závěsy a zhasla svícny, kromě jediného vedle dveří. "Ani já odsud nemohu, ale i tak bych vás neopustila.
Dobrou noc slečno." Chtěla mi zatáhnout závěsy kolem postele, když se dveře bez varování otevřely.
Sally vyjekla, až jsem sebou trhla.
"Zmiz!" syknul na ní.
A skřítka se s tichým pufnutím přemístila.
"Dobrý večer." pozdravila jsem nejistě.
"Jssem zvyklý na jiná přivítání." Natáhl ke mně ruku, abych jí políbila.
Roztřeseně jsem vyklouzla z postele a došla až k němu. Když jsem se chtěla sklonit k jeho ruce, chytil mě a bezohledně mě k sobě přitiskl. Přidušeně jsem vyjekla a rukama jsem se opřela o jeho hruď.
Jednou rukou mě bolestivě svíral za paži a druhou mi přejel po zádech až k zadečku. Při tom mi hleděl pronikavě do očí.
Cítila jsem, jak mi vyhrnuje košili a při tom nehty přejíždí po mé holé kůži.
Když se jeho ruka dostala zpět k zadečku, prudce mě políbil.
Nemohla jsem se bránit. Nesměla jsem! Pevně jsem zavřela oči a s největším sebezapřením jsem mu polibek opětovala.
Jeho zuby prokously můj spodní ret, až jsem v ústech ucítila svou vlastní krev.
Někdo zaklepal.
Rozzlobeně zvedl hlavu, ale nepustil mě. "Ano?!"
Vstoupili dva zamaskovaní Smrtijedi a hluboce se uklonili.
"Doufám, že mi přicházíte referovat o ússpěchu." řekl tiše, ale výhružně.
Smrtijedi se narovnali a přikývli.
Zajiskřilo mu v očích. Pustil mě a bez jediného slova nebo pohledu odešel.
Srdce mi divoce tlouklo. Ale i když se mi třásly nohy, nepohnula jsem se. Zpod zavřených víček mi vyklouzly dvě osamělé slzy.
Drobná, ještě více se třesoucí ruka sevřela tu mou a zatáhla.
Nevzpírala jsem se. Bez vůle jsem se nechala odvést zpět do postele a uložit. Zachumlaná v peřinách se zavřenýma očima jsem mdle s díky zašeptala: Dobrou Sally. Dobrou noc lásko.
***
Na hradě byla už tma, ale v ředitelně a v kabinetě lektvarů se stále ještě svítilo. Ty dvě světélka na temné siluetě hradu, rýsující se proti hvězdné obloze jako dva majáky, přitahovaly zvláštní pozornost.
V Brumbálově pracovně na vyčarovaném lehátku seděl sám ředitel se sklopenou hlavou a zavřenýma očima. Vypadalo to, že spí, ale nebylo tomu tak! Pokoušel se najít ve své mysli, alespoň malý náznak toho, že by Hope mohla být ještě naživu. Levou rukou pomalu hladil zlaté vlasy spící Sophie, ležící stočená v klubíčku a s hlavou v jeho klíně. Na tvářích se jí ještě stále třpytly slzy a levou rukou pevně svírala Tichošlápkovu pravici, který seděl vedle a s hlavou opřenou o opěrku tvrdě spal.
Nyní profesor vypadal mnohem sešleji, než kdy předtím.
Ve škole bylo ticho jako v hrobě! Nikde na chodbách ani stopa po živém tvorovi a kupodivu ani po mrtvém. Dokonce i obrazy zůstávaly nehybné.
Zpod dveří kabinetu lektvarů vycházel tenoulinký proužek bledého světla.
Uvnitř hořel v krbu oheň, na stěnách zářily všechny svíce a ještě jeden svícen stál na stole mezi rozházenými pergameny.
Profesor Snape seděl ve své židli s hlavou složenou na rukou a tvrdě spal. Vedle něho stála zpola vypitá sklenice s whisky a na zemi bylo kolem protější zdi spousty střepů z prázdné láhve. Černé havraní vlasy měl rozcuchané a zčásti mu zakrývaly bledou tvář, zkřivenou vnitřní bolestí a žalem.
***
Trhnutím jsem se probudila. S doširoka rozevřenýma očima jsem hleděla do stropu a prsty pevně svírala pokrývku.
Po tvářích na polštář mi stékaly tiše horké slzy. Byl to jen sen! Jen sen! Opakovala jsem si v duchu stále dokola, ale nedařilo se mi nějak tomu uvěřit.
Otočila jsem se na bok a znovu zavřela pevně oči. Znovu se mi vybavila jeho tvář. "Ne!" zasténala jsem a zakryla si rukama obličej. Nemůžou si přeci myslet, že jsem mrtvá! Bože to né!
Do rána jsem už neusnula, ale díky tomu se mi v hlavě dotvořil můj plán!
Jakmile se objevila skřítka se snídaní, napsala jsem krátce po jídle Temnému pánovi dopis a ještě naposledy jsem zběžně přelétla text očima. Stočila jsem pergamen do ruličky a převázala ho stuhou. "Zanes ho Voldymu." Ušklíbla jsem se ošklivě.
Vystrašená skřítka okamžitě uposlechla a zmizela.
Připadalo mi, že jí to trvá nějak moc dlouho, ale když jsem jí už chtěla zavolat, objevila se celá rozklepaná a podávala mi s hlubokou úklonou odpověď. Trochu mě to překvapilo, ale rychle jsem rozvinula psaní a nahlas četla: "Má drahá. Jsem potěšen. Ještě dnes se vydáme na krátký výlet. Vyzvednu Vás s úderem šesté hodiny." Trochu jsem nakrčila obočí a hodila dopis na stůl. Něco mi na tom smrdělo, ale za nic na světě jsem nemohla přijít na to co!
Kruci tady páchnul celý tenhle dům a všichni v něm! Co mě to zase popadlo?!
Chvíli jsem jen tak seděla a přemítala nad možnostmi, které se mi naskýtají, ale nakonec jsem vstala a přešla do druhého menšího pokoje s malířským stojanem a bezmyšlenkovitě jsem začala něco tužkou čmárat. Vůbec jsem nevnímala, co dělám a jen jsem nechala svou ruku jezdit po plátně sem a tam a mé myšlenky se potulovat a zaobírat tím, co Temný pán chystá. Co chystá pro mě a pro ty, na nichž mi záleželo. Na Sophii, na Severusovi…
Co jsem jen udělala špatně?
Aniž bych si to víceméně uvědomovala, brala jsem do rukou štětec a kouzelnické barvy.
Je to opravdu láska? A co on? Dokáže vůbec milovat?
Nabrala jsem trochu tmavě modré s černou a krátkými tahy přejížděla po vznikajícím obraze. Otřela jsem štětec do kousku látky a vložila ho do připravené sklenice s vodou, potom jsem vzala tenký kulatý štěteček a smíchala sluneční žlutou s bílou.
Minulost můžu změnit, když obětuji všechno. Všechno! Jenže co to je?! Taky musí všichni pořád mluvit v hádankách?! Rodina? Sophie? Láska? Pro lásku obětovat lásku?
Opět jsem si vyměnila štětec za plochý silnější a dlouhými tahy jsem roztírala černošedou barvu odshora dolů.
Pro lásku bych obětovala i vlastní život! Život…
Nyní jsem po plátně jezdila šikmými tahy odstíny zářivě rudožluté.
Budoucnost! Co se má stát? Ještě se nic nestalo, ale stane! Co ale?
Temně černá, tmavě modrá a bílá nyní pokrývala spodní část obrazu.
Je to jako vytrácející se sen k ránu!
Myšlenky běžely stejnou rychlostí, jako se míhal štětec. Nyní zbývalo jen málo bílého místa, která mizela mrknutím oka pod nánosem rudé, zlaté, modré, bílé, jedovatě zářivě zelené…
Harry Potter! No jistě!
Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání. Roztržitě jsem odhodila štětec a vyšla jsem do druhého pokoje, kde nyní stál sám Pán všeho pozemského zla, zahalen v cestovním plášti, nijak méně elegantním a rozhodně ne v jiné barvě než černé.
Sjel mě pohledem. "Chcete jít v tomhle?" Pohlédl chladně na mé modré šaty.
Ani jsem si neuvědomila, jak rychle čas letěl, ale abych zamaskovala svojí zapomnětlivost, sáhla jsem do skříně pro temně modrý plášť, celá jsem se do něho zahalila a stáhla si kápy hluboko do tváře.
Vedl mě velikou zlatem a obrazy zdobenou chodbou po rudém koberci a po mramorovém schodišti do haly, kde v černých kápích a maskách čekalo asi deset Smrtijedů.
Všichni do jednoho se hluboce poklonili a pomalu vyrazili za námi do temné noci, ozářené kupou hvězd a srpkem měsíce.
Voldemort ledabyle mávl rukou a bez nějakého slova upozornění, či taktu, mě chytil v pase a přitáhl si mě k sobě!
Zadržela jsem překvapený výkřik a jednou rukou se mu opřela o hruď.
Několikero prásknutí nás všechny přeneslo kamsi na neznámé místo.
