close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

2. PdK

11. března 2011 v 16:12 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Ráno jsem se vzbudila chvíli před šestou. První co mě napadlo, při pohledu na svítící hodiny na stolku bylo, že jsem zase zaspala. Druhá o něco probuzenější část mysli byla zmatená, kde to vůbec jsem a nakonec třetí zpola bdělá myšlenka směřovala k čísi ruce, která mě objímala!

Než jsem se vůbec byla schopná vzpamatovat se z toho šoku, po kterémžto měla následovat jakákoli hysterická reakce, vybavily se mi, díky Bohu za to!, vzpomínky na včerejší zmatený večer a dost jsem se držela, abych se nerozesmála!
No, očividně si musíte myslet, že jsem praštěná a já vám to nehodlám vyvracet! Pokud mezi vámi zbyla ale malá hrstka těch, kteří mě za šílenou prozatím nepovažují, tak vás v blízké budoucnosti naprosto vyvedu z omylu!
Opatrně jsem vyklouzla z jeho objetí a natáhla se po županu.
V tu chvíli se ve spodním patře ozvala rána, křik a než jsem se stačila zpět narovnat s kusem oblečení v ruce, silná detonace vyrazila dveře z pantů a já se s výkřikem pozpátku svalila na zem. Myslím, že jsem na okamžik musela ztratit vědomí, jak jsem se uhodila do týla o roh stolku, protože když jsem otevřela oči, nade mnou se skláněl můj neznámý a právě mě bral do náruče. I přes rozostřené vidění jsem rozeznala tři omráčené postavy ve fialovomodrých uniformách.
Cestu ze schodů do baru a ven do sychravého podmračeného rána, kdy východní obzor sotva začal blednout, si vybavuji jen velice neurčitě. Jistá si jsem jedině tím, že přese mě přehodil župan a bundu a v autě si vyzvedl svůj černý plášť. Potom se semnou všechno zatočilo, celý svět se jako by smrsknul do úzké trubky, kterou svíral v ruce, a pak byla tma. Černo černá tma jako jeho plášť, jako jeho vlasy, jako jeho oči… moje myšlenky byly dost zmatené - jen si vzpomeňte na ty moje úrazy! Mluvil na mě svým černým sametový hlasem a mé černé myšlenky nabíraly na ještě větší černotě…Ležela jsem v černém hedvábném povlečení v černé saténové noční košili. Černá světla svítila vedle černé postele a já se zase propadla do těch černých snů plných černé temnoty!… chachacha chichichi...Mlčící
Jestli totiž tohle nebyla šílenost, tak už nevím, kdo může být větší blázen než já, po tom dosti tvrdém úderu do hlavy. A musím vám říct, že ten stůl byl dost bytelný, i když levný a nekvalitní. Dřevotříska se jen tak neošidí!…
Probudila jsem se a pokusila se otevřít oči, ale ta prudká bolest hlavy mě přinutila zakvílet jako hasičská siréna.
Ucítila jsem něčí ruce, které mě přitlačily zpět do podušek a vzdálený tichý hlas.
Chvíli mi trvalo, než jsem se alespoň zčásti vzpamatovala, ale když jsem konečně mohla otevřít oči bez větší bolesti, naskytl se mi pohled na starostlivou tvář mého zachraňovaného-zachránce, který seděl na posteli a skláněl se nade mnou.
"Jak se cítíte?"
Chtěla jsem mu nejdřív říci nějakou stráášně vtipnou poznámku o tvrdohlavých holkách, ale nakonec jsem si to rozmyslela a hrála si na k-smrti-nemocnou-křehulku. Vyčarovala jsem na tváři co nejubožejší pohled a nadzvedla jsem se na loktech. "Nic mi není." pípla jsem tichým hlasem co nejnepřesvědčivěji, posadila jsem se a spustila nohy z postele na měkoučký zelený koberec.
Plánovala jsem, že bych mohla vstát a omdlít mu do náruče, ale to jsem okamžitě zamítla, protože se mi v hlavě začalo rojit spousty otázek. Takže jsem se jen posunula až na konec postele, abych se mohla opřít o vyřezávaný sloupek a přitáhla jsem si peřinu až k bradě. Chtěla jsem se hned začít vyptávat, ale najednou jsem nevěděla, kde bych měla začít. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že nic nevím. Kupodivu!
Neklidně si poposedl a upřel na mě své černé nic neříkající oči. Tvář měl absolutně nehybnou a tak bledou, že byste ho mohli klidně považovat za pouhou sochu nebo nedokonalou figurínu z vosku.
"Kdo jsou ti chlápci, co vás honí?" zeptala jsem se.
"Bystrozoři."
Bez jakéhokoli výrazu jsem přikývla. Taky, co na to odpovědět, že? Snad kromě: Bystro-co?? Pokud se chcete ztrapnit, že vám nedochází souvislosti s právě dokončeným literárním dílem.
Tázavě zvedl obočí.
"To nic." Mávla jsem rukou.
Jeho obočí ještě o kousek povystoupilo, ale já mu rozhodně bližší informace o svých pohnutkách a myšlenkových pochodech podávat nemínila. "Kde to jsme?" Druhá navýsost inteligentní otázka.
"V jednom Londýnském hotelu."
"A jak jste mě sem dostal?" Stačil mi však jediný pohled na tátovu zlatou kreditu na stolku a okamžitě mi bylo jasno, i když...
Vedle ležela hromádka nového oblečení. "Jestli vám to nevadí, převlékla bych se a potom bychom mohli pokračovat,…tedy jestli už nemáte jiné plány." Hodila jsem po něm očkem, když jsem se natáhla pro věci.
Více než dost ho to překvapilo, po tom co mi řekl, ale neodpověděl a odešel.
Žádná odpověď, taky odpověď. Pomyslela jsem si s úšklebkem a začala jsem se svlékat z košile.
Chvíli mi trvalo, než jsem si oblékla jeden z nejnovějších podzimních kostýmků temně zelené barvy.
Obrátila jsem do sebe zpola naplněnou sklenici nějaké odporné tekutiny, při níž se mi zvedl žaludek, a málem jsem se pozvracela! Ovšem v tu chvíli bolest hlavy absolutně odezněla. S uznalým pohledem jsem si prohlédla prázdnou sklenici. Tohle bych potřebovala mít po ruce častěji. S tím jsem následovala údajného čaroděje do vedlejšího pokoje "našeho" apartmá.
Bylo mi jasné, že tyhle částky taťkovy jen tak neuniknou a až se vrátím a přijde výpis z účtu, tak mě asi zabije!
Když jsem vstoupila v tom, jak by řekla moje sestra - elegantním kostýmku, chvíli na mě zůstal hledět, ale poté se odvrátil s předstíraným nezaujetím->chlap. "Vidím, že už je vám lépe a tak myslím, že vám nic nebrání, abyste se vrátila domů."
"Skutečně?" Sarkasmu z mého hlasu doslova prýštil. "Jak myslíte. Ovšem vůbec se nemusíte bát, že bych o vás někomu něco snad řekla."
"To jsem si pojistil."
Najednou jsem z toho tónu něco neurčitého postřehla. Než jsem však mohla cokoli udělat, vstal a učinil několik kroků ke mně s pozdvihnutou hůlkou. Začala jsem couvat, ale narazila jsem zády do zdi a vzdálenost mezi námi se zkrátila na poloviční délku paže. Můj výraz byl však stále odhodlaný, jeho nečitelný. Až na ty oči. Uvědomila jsem si vzápětí.
Než však jeden z nás něco mohl říct nebo udělat, ozvala se další povědomá rána z vedlejšího pokoje.
To víte vyražené dveře nadělají hluku.
Černovlasý muž, který se právě chystal z neznámé příčiny vstoupit do krbu, se prudce otočil a bez sebemenšího zaváhání mě chytil, strčil mě do slabounkých plamínků zeleného ohně, sám mě objal a poté něco vykřikl. Nebyla jsem sto něco slyšet, natožpak vidět, když mě tak pevně svíral v náručí.
Cítila jsem, jak se moje nohy odlepily od země a oba jsme se divoce roztočili. Najednou se jediným pevným bodem stal on! Podvědomě jsem se k němu přitiskla a objetí mu opětovala, ač z úplně jiných důvodů a očividně velice zištných! Zabořila jsem tvář do dlouhých havraních vlasů na krku a bezděčně jsem se k němu přivinula.
Nevypadalo, že by nějak protestoval.
Ovšem mě se hlavou honily další neskutečné myšlenky na lásku vynášející do nebes a na Fausta. To asi zapříčinil ten krb, protože Faust nakonec nepřišel do nebe se svou milovanou, ale odnesl si ho do pekla ďábel! I když to sem asi taky nepatří, protože proletěli stropem.
V okamžiku, kdy jsem narazila na dost tvrdou vyzdívku dalšího krbu a křuplo mi v levé noze, věděla jsem, že se nejedná o nebe a sotva pak už o peklo, protože místnost, do níž jsem se vypotácela, byla pracovnou očividně nějakého šíleného vědce.
Na důkladnější zkoumání kruhové místnosti, obložené portréty, s velikým stolem a přehršlem stříbrných točících, hvízdajících a pofukujících přístrojů, mi nezbylo síly, protože se mi ta levá noha podlomila, a kdyby mě můj zachráněný-zachránce-únosce nezachytil, asi bych skončila na zemi. Bohužel mi ujela nějaká dost sprostá kletba, protože se několik portrétů pohoršeně otočilo ke svým kolegům a začaly si povídat! No jasně už mě drbou i obrazy!
Aby toho nebylo málo, otevřeným oknem do pokoje vletěla zlatá labuť s korunkou, usadila se na psacím stole a sledovala dědečka Mrazíčka, který k nám scházel v dlouhé noční košili z vyššího patra.
V téhle místnosti byl blázen, ale já to rozhodně nebyla! Tjády-tjády-dá.
"Severusi!
Co se stalo?" Došel k nám rychle Santa a pohlédl na mě starostlivě přes své půlměsícové brýle.
Aniž by otázka byla kladena mě, protože pochybuji, že by mě nazýval někdo, třeba i sebešílenější člověk, Severusem, odpověděla jsem dosti nemilým tónem. "Zlomila jsem si nohu. Děkuji za optání." Sice to nebylo moc zdvořilé, ale ta noha mě vážně bolela! "Tohle zachraňování mi začíná lézt krkem." procedila jsem skrze zaťaté zuby a věřte, že to nebylo směřováno ničím směrem.
"Podívám se na to." Poklekl přede mne Severus a vyhrnul mi nohavici zeleného kostýmku.
Nebránila jsem se. Především po tom, co jsem uviděla nehezky vyhlížející ránu, z níž byla patrná otevřená zlomenina lýtkové kosti. A to nejsem doktorka! Na to, že mi krev vůbec nevadí, se mi protočily oči a kruci zase jsem omdlela.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama