...něco mezi Nebem a Zemí...
Černá mlha s bílým vínem,
polil si se cizím stínem.
Teče ti černě po bílým čele,
odcházím do tmy cejtim se skvěle!
--------------------------------------------
Zase měkounké a voňavé polštáře! Problesklo mi hlavou, ale nezabránilo mi to se sladce pousmát a líně protáhnout.
"Jssem rád, že jsste sse alesspoň dobře vysspala." ozval se vedle mě ten krutý hlas.
Prudce jsem otevřela oči a přitiskla jsem k sobě bojácně pokrývku. "Co… co jste zač?!" zajíkla jsem trochu, ale výhružně se mi zablesklo v očích.
"Vidím, že sssi ještě potřebujete odpočinout. Nechám vám sssem přinéssst nějaké jídlo a pohovoříme sssi potom." S tí se zvedl a zmizel ve dveřích, které se před ním samy otevřely a poté se i samy zavřely.
Ani na okamžik jsem nezapochybovala, že jsou zamčené! Rozhlédla jsem se po velikém pokoji, prozářeném slunečním světlem z velikých barokních oken, zakrytých slabounkými dlouhými závěsy. Kromě velké dřevěné postele s bílými nebesy byl v pokoji noční stolek, lenoška, dvě křesla s čajovým stolkem a toaleta se zrcadlem. Všechno z borového dřeva a se světlým čalouněním a ozdobně vyřezávané. Nikde žádné zbytečné ozdůbky, vyjma vázy s květinami a dvou obrazů hrajících si koťat.
No fajn! To mám jako zůstat v noční košili?! V tom jsem si to uvědomila! "Snad mě ještě nesvlíkali?!" Docela to ve mně pěnilo! I když strach z toho, kam a kdo mě to vlastně unesl, mírně převažoval. Sophie? Sophie!
Severusi!
Angelo! Slyšíte mě někdo?!
Nic!
"Sally!" zkusila jsem bezúspěšně přivolat skřítku. Muselo kolem mě být nějaké kouzlo nebo magická bariéra. To mě přivedlo na děsivou myšlenku! Jestli by se mě totiž Sophie pokusila vypátrat pomocí virgule a nenašla mě, bude to jedině znamenat, že jsem mrtvá!
Ve chvilkové ztrátě rozumu jsem vyskočila z postele a vrhla se ke dveřím.
Otevřít šly dost snadno, až na to, že nikam nevedly, tedy… byl to šatník. Hups! Zarazila jsem se těsně před tyčí s ramínky. Trochu mě to vrátilo zpět do reality. Asi dvě vteřiny jsem zírala na šaty a nakonec jsem po jedněch chňapla a rychle jsem si je přetáhla přes hlavu. Přeci tady nebudu pobíhat v noční košili!
Pak se však za mě přemístil hluboce se klanící skřítek s podnosem, na němž byly všemožné dobrůtky, které jsem neskonale zbožňovala, od čokoládového dortu, až po puding!
Buď jsem byla moc naivní anebo pitomá. Nebo to taky mohlo být nějaké kouzlo- to spíš! Přeci nebudu utíkat s prázdným žaludkem, to dá rozum.
No prostě jsem si smlsla na přineseném občerstvení a nějak jsem odložila plánovaný útěk na neurčito.
Netrvalo to snad ani půl hodiny a bez zaklepání opět vstoupil. Trochu mě při jeho pohledu zamrazilo, ale postavila jsem a s úsměvem jsem se na něho tázavě zadívala.
Možná, že jsem tak trochu očekávala nějakou omluvu, vysvětlení nebo oznámení, že to byl kanadský žert.
Jsem vážně naivní, že?!
Jak asi očekáváte, nic takového se samozřejmě nestalo!
Muž bez jakékoli odpovědi na můj pozdrav se posadil do jednoho z křesel a podíval se na mě pohledem, který naznačoval, že si mě prohlíží skoro jako nějaké nehezké exotické zvířátko.
Trochu nejistě jsem se posadila naproti němu a sledovala ho.
Byl dost vysoký a štíhlý, zahalen do černého hodně honosného hábitu se zlatým zdobení a mohutným řetězem kolem krku, na kterém se pohupoval medailon s vyrytým hadovitým "S".
Ač jsem seděla naproti němu, připadalo mi, jako by na mě shlížel svrchu.
"Smím se zeptat, proč jste mě unesl?" odvážila jsem se konečně zeptat a ani nevím, kde se ve mně vzal tak spisovný mluvený projev!
Jeho tvář se nepohnula, jako by byla vytesána ze hřbitovního mramoru, jen se mu nehezky zableskla v očích nevole.
Rychle jsem sklopila pohled a sevřela ruce, volně položené v klíně, aby se mi tak výrazně netřásly.
Zhluboka se nadechl a s odměřeným arogantním hlasem s podtónem nebezpečné výhružky odpověděl: "To, jesstli vám bude odpovězeno na vašše otázky a zdali je budete moci vůbec vysslovovat, záleží pouze na mně. To pro příšště.
Pro poprvé vám to vššak odpusstím." Mírně mávl rukou v bohorovném gestu, ale vůbec se na mě ani nepodíval. "Jesstli zůsstanete v těchto pokojích, bude nyní záležet pouze na váss." Konečně na mě pohlédl, ale vůbec se mi to nelíbilo!
"Ano?" Přikývla jsem nejistě.
"Půjdu rovnou k věci. Chci, aby ssi ssvou moc používala pro mé účely."
Byla jsem dost překvapená a vyvedená z míry. "A… kdo jste?"
Sjel mě takovým pohledem, že jsem myslela, že mě snad i zabije! Ale nestalo se tak. "Jssem Pán vššeho zla- lord Voldemort."
Nechci říkat, že v té chvíli ve mně nebyla malá dušička, ale ani zblednout jsem víc nemohla, protože mi bylo už tak zle, že to prostě nebylo prakticky možné! Z jeho pohledu to muselo vypadat asi tak, že jsem buď nevěděla, kdo je anebo jsem z něho strach neměla.
Chvíli si mě měřil pohledem, ale když pravděpodobně nic nepřístojného neshledal, pokračoval. "Chci, aby ssi pro mě ovládla živly."
Při téhle větě se mi rozbušilo divoce srdce a zrychlil dech. Musela jsem se postavit a popojít od něho kus dál. Temnota jeho aury na mě příliš působila!
Najednou stál těsně za mnou a dlouhými štíhlými prsty mi přejel po obnaženém předloktí. "Dávám ti možnosst být tou nejmocnějšší po mém boku. Sspolečně můžeme ovládnou celý ssvět." šeptal mi do ucha.
Zachvěla jsem se odporem nad jeho dotyky a dechem, který jsem cítila na krku. Bála jsem se však odtáhnout a jen jsem pevně zavřela oči a semkla rty, abych nevykřikla.
Očividně si to vyložil jako vzrušení a dál mi přejížděl po rukou, až na krk a na klíční kosti. "Jen velice nerad bych sse totiž uchyloval k razantnějšším opatřením, protože věřím, že mášš ssvou blonďatou přítelkyni ráda."
Při myšlence, že by se mohlo něco stát Sophii, se mi sevřely útroby a srdce vynechalo dva nebo tři údery! "Co... co mám přesně udělat?" zašeptala jsem staženým hrdlem.
I tentokrát si to vyložil jinak.
Všichni muži jsou naprosto stejní!
Políbil mě dlouze na krk a pak mě k sobě prudce obrátil.
Vyjekla jsem.
Zúženýma očima mě sjel hodnotícím pohledem. A pak mě políbil. Tvrdě a hrubě.
Ozval se zvon.
"Poššlu ti ssem tvou sskřítku." zašeptal mi do ucha a odešel.
Když za ním zaklaply dveře, uvolnila jsem se a ztěžka dosedla do křesla. Celé moje tělo se třáslo vypětím. Ale potom jsem se vítězoslavně ušklíbla. Nakonec přece jen bude po mém!
