...možná už by někdo měl zhasnout...
Černý hřeby v bílý dlani,
ať tě pálej do svítání!
Černá kočko s bílým břichem,
ať tvůj pláč se nese tichem.
---------------------------------------
Co jsem si vlastně myslela?! Že jen tak zmizím?! Asi se Jim to takhle nezamlouvalo anebo možná prohlédli moje plány. Asi nebyli tak hloupí, jak jsem doufala, a uvědomili si, že jen tak neodejdu. A nebo zase kouzlila moje pomatená mysl, což bylo asi nejpravděpodobnější!
Zavřela jsem oči. Nesnášela jsem černou barvu a ještě více jsem nenáviděla tmu, ale raději jsem zavřela oči než, abych sledovala Sophiino kouzlo. Cítila jsem, jak máchla druhou rukou, a rozhořel se kolem nás oheň. Každou chvíli jsem čekala vlažný proud vody, který by nás zahalil, ale nic takového se nestalo.
Obr nebo mocné kouzlo rozrazilo vstupní bránu tak mocně, až její veřeje uhodily o stěny!
Srazilo mě to na kolena a vytrhlo ze sevření skřítky i kamarádky. Pokusila jsem se podívat co se děje, ale obklopoval mě hustý dým a prach.
Křik a kouzla ke mně doléhaly, jako by zpoza stěny. Barevná světla, míhající se všude kolem byly pouze světlounkými odlesky. Chtěla jsem zavolat, ale do krku se mi dostal prach a kouř. Rozkašlala jsem se a zavřela oči.
Do boku mě zasáhlo nějaké kouzlo a odhodilo mě o kus dál, přímo na rozžhavený kruh kamenů!
Vykřikla jsem bolestí!
A pak mě kdosi zvedl do náručí. Trochu neobratně a příliš pevně mě sevřel. Vzhlédla jsem a přes dým obklopující nás jsem spatřila bledou zpola lidskou a zpola hadí tvář s uhlově šarlatovýma očima. Tohle nebyly studnice, ale bezedné propasti!
Pokusila jsem se bránit, ale marně jsem se vzpouzel a volala o pomoc! Ten kouř mi vzal hlas i sílu!
Neznámý mě vynesl na nádvoří a rychlým krokem vyrazil směrem k bráně.
Ohlédla jsem se zpět! Z hradu se valil hustý šedý dým a křik! Nemohla jsem nic! Pomoc Sophie! Pomoc!
Hope?! Hope, kde jsi?! Tak tohle nebyl stoprocentně Sophiin hlas!
"Severusi!" zachraptěla jsem a vzepřela se proti neznámému čaroději.
Už jsme byli jen pár metrů od brány, když z hradu konečně vyběhlo několik postav! Nebyl to však nikdo z mých přátel!
Černě odění a v bílých škraboškách s kápí na hlavě- Smrtijedi!
A za nimi několik dalších profesorů se Sophií v bílých šatech! "HOPE!" Její výkřik se nesl nad školními pozemky společně s marným zaržáním hnědé klisny, která se beznadějným tryskem vrhla po svahu k nám!
Nikdy to nemohla stihnout!
Sophi! Seve!
A pak se se mnou zatočil svět a pohltila mě na několik zlomků sekundy černá temnota a vzduchoprázdno. Než jsem se stačila pořádně vzpamatovat a nadechnout se, ucítila jsem na spánku hrot hůlky.
"Mdloby na tebe." pronesl syčivý hlas.
Než mě zalila vlna slabosti, šířící se mrknutím oka od levého spánku až k srdci, mě ten hlas zamrazil do morku kostí a zježily se mi všechny chloupky na zátylku! Tohle nemůže být člověk! Pomyslela jsem si ještě a potom, než mě úplně pohltila prázdnota snění jsem, jako by zdálky slyšela naléhavý jemný hlas volající moje jméno. Než stačila doznět ozvěna v mé hlavě, pohroužila jsem se plně do říše snů!
