...nejraději zpíváme, když jsou dny slunné a nebo když prší. Zaslouží si to sníh a kroupy??
Bílý hvězdy, černý chvíle,
lžeš mi trochu černobíle.
Černej měsíc bíle svítí,
bílá rybo v černý síti,
nemá tě ten, kdo tě chytí!
--------------------------------
Jemně jsem se dotkla jeho tváře.
Chytil mou ruku, ale neodtáhl se. Stále mi hleděl do očí, jako by hledal něco, co by mu vyvrátilo všechno to, co řekl, aby mu potvrdilo moje slova. "Všechno je to sen. Měla jsi pravdu. Sen, z něhož se za pár minut probudíš a půjdeš žít dál svůj život jako před tím, než si šla spát."
"Já se ale nechci probudit." šeptla jsem a políbila ho.
Jeho tvář byla bledá jako papír a čokoládové oči se zvláštně třpytily.
"Jediné slovo. Řekni jediné slovo a já zůstanu. Přísahám."
Ještě chvíli svíral mou dlaň a nespouštěl ze mě pohled. Poslední.
Věděli jsme to oba a oba jsme si přáli zastavit čas. Smrštit ho do téhle jediné minuty a zůstat tak navždycky. Co nám bylo po minulosti, když byla ztracená! Proč by nás měla zajímat budoucnost, jestliže byla pro nás dva beznadějně uzamčená?!
Chtěla jsem ho znovu políbit, ale pustil mě a otočil se. Nenechal mě nic říct a zmizel dřív, než jsem mohla cokoli udělat. Zůstala jsem klečet na zemi, ruce složené v klíně a hlavou sklopenou. Slzy došly.
Byl konec.
Muselo to takhle být. Nikdy byste nemohli zůstat spolu, protože pak byste změnili běh příštích událostí. Ozval se mi v hlavě povědomý hlas.
Takže jste to naplánovali?! Jen mě využili, abych udělala co?! Ještě více rozedrala jeho srdce?!
Ne. Zachránilas ho od toho světa trpících duší, který jsme ti ukázali.
Nechtěla jsem ten hlas dál poslouchat! Přála jsem si, aby to všechno byla jen lež. Hnusná sprostá lež! Byla jsem si jistá, že ho miluju a teď mi jen tak řeknou, že to byl úmysl, jejich hra?!
Rozhodně jsem se postavila a vyrazila hradní chodbou směrem k Velké síni. Ani nevím, kde se to všechno ve mně najednou vzalo! Tohle jim pěkně překazím. Ušklíbla jsem se v duchu a ještě zrychlila.
"Hope, měla byste ležet." Ozval se od schodiště překvapený Mrazíčkův hlas.
"Pane řediteli.
Měla jsem dojem, že bude nejlépe, když odsud se Sophií odejdeme co nejdřív. Odpočinout si přeci můžeme doma." Koutkem oka jsem zahlédla Severuse.
Na kamenných dlaždicích síně zazvonila kopyta.
Všechno jde podle plánu. "Budu si moct vzít sebou Sally? Jako skřítka by neměla mít s přesunem v čase problémy."
"Jistě." Přikývl Brumbál v rozpacích z mého náhlého rozhodnutí.
Skřítka se s prásknutím objevila vedle nás i s pobledlou Sophií.
"Hope, co se děje?"
"Odcházíme." oznámila jsem jí stroze a bokem jsem na ní mrkla.
Trochu nakrabatila obočí nad mýma zarudlýma očima a pohledem sklouzla na postavu stojící kus od nás. Zhluboka se nadechla k protestaci, ale to jsem jí nemohla dovolit.
"Řekla jsem, že odcházíme."
Konečně pochopila! "Á… no jasně.
…A to jako teď hned?"
Pomalu jsem přikývla a natáhla k ní ruku. Krátce před tím jsem pohlédla do tváře starého ředitele.
I on pochopil! Spiklenecky na mě mrkl skrze půlměsícové brýle a jeho pohled spočinul na nehybné černé postavě za námi.
Jen jsem tušila, že tam stále stojí. Cítila jsem však jeho pohled na zádech, který mě rozechvěl. Nesměla jsem se otočit a zesílený stisk Sophiiny ruky mě k tomu přinutil. Zhluboka jsem se nadechla, jako by ta vteřina dokázala prodloužit čas na to, aby konečně vykřikl. Cokoli! Jen, aby mě proboha zastavil.
Nestalo se tak!
Na rameni jsem ucítila dotyk koňského nosu a z druhé strany se mě za nohu chytila Sally. Udělaj to prosím! Řekni něco! Prosím! Prosím zastav mě! "Děkuji Brumbále a odpusťte mi ty problémy. Snad moje přítomnost byla k něčemu dobrá."
"Ale samozřejmě. Komu záleží na těle." Usmál se tím svým vševědoucím úsměvem.
Přikývla jsem a mírně otočila hlavu. Už jen na zlomek vteřiny jsem koutkem oka zahlédla vysokou postavu v černém plášti, s černými vlasy a stejně černýma očima, které ve skutečnosti byly barvy mé nejoblíbenější čokolády.
