close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

14.PdK

21. března 2011 v 13:00 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
Asi byste chtěli, abych se vrhla svému milovanému kolem krku, a všichni jsme byli šťastní, jak to dopadlo! Abych se zařídila podle Sophiiny rady, zůstala v minulosti a pokusila se zachránit duše trpících a vykašlala se na budoucnost, kdy má zemřít několik lidí, kteří mi vlastně zachránili existenci!

No, tak to vás asi zklamu. Se mnou totiž nic tak snadno a perfektně jako podle knížky nekončí! Nemůžu říct: "A žili šťastně až do smrti.", protože bych lhala a to po pohledu od Brány Pekla moc nechci! I když… znáte mě. To bych přece nebyla já!Mrkající
Takže asi bych měla pokrčovat dál…
Sophie se ke mně otočila zády, rychle otevřela dveře a botou přerušila magický křídový kruh.
Zůstala jsem nejistě stát za ní.
Myslíš, že je konec?!
Prudce jsem se otočila a s výkřikem jsem stačila couvnout pouze o krok, protože jsem vrazila do kamarádky, která se také otočila.
Bylo mi jasné, že v té nanosekundě, kdy se démonův stín jako olbřímí černý pták na mě vrhl, nemám šanci. I když…
Klisna zaržála a divoce se postavila přede mě na zadní. Tak dělej! Vykřikla na mě a já už neváhala.
Moje duše, ač očištěná byla ještě stále zraněná a tenhle démon byl nějak neodbytný. S malým rozběhem, který mi pokoj dovoloval, jsem se odrazila od dřevěné podlahy a koleny jsem sevřela hnědé vzdouvající se boky, zhmotněného koně.
Angela na nic nečekala a rozhodně ne, až se démon vzpamatuje a jediným skokem přeletěla okenní parapet.
Přiznám se, že bez sedla jsem takhle vysoké překážky nikdy nepřekonávala a věřte, když řeknu, že to okno bylo nejméně čtyři metry nad zemí! Asi za to mohly moje nové schopnosti anebo prostý strach, že jsem sotva zakolísala, když se kobylka dotkla země a po svahu se o zlomkrk vrhla k lesu. "Doufám, že máš plán." vykřikla jsem do dusotu kopyt a příšerného jekotu rozzuřeného démona, který se vrhl za námi.
Angela však neodpověděl a ještě zrychlila.
Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila jaksi více méně foremnou okřídlenou příšeru s vyceněnými zuby a rudýma očima!
Promiňte za tak krátký popis, ale nejvíc mě zaujaly ty zuby!
Teď jsem měla zjistit, jak je výhodná soví pošta. Totiž, jakmile jsme se dostaly dost daleko na pláň a démon zařval, vznesla se všechna hejna sov, co tam byla do jakéhosi ohromného štítu a svými zobáky a pařáty vyrazily v neuvěřitelném jednolitém útvaru proti příšeře.
Ne. Nezastavily ho a ani moc nezpomalily, ale zato ho dost naštvaly. A to v hodně slabém slova smyslu, protože nechci být sprostá!
Angela tak prudce a nečekaně zastavila, že kdybychom nebyly psychicky propojené, přeletěla bych její hlavu a skončila někde v houští lesa.
A v další chvíli mě přesvědčila, že zastavila právě včas!
Z lesa totiž vyrazilo několik desítek kentaurů a s bojovým pokřikem zasypaly nyní dostatečně hmotného démona krupobitím šípů.
"Vypadá skoro jako zmutovanej podvyživenej drak, který spal v černouhelnym dole. Ještě, že ne-" Ani jsem nemusela doříct a už tu byla sprška plamenů.
Vzduch naplnil zápach síry a spáleného masa, peří a srsti.
"Ach můj Bože!" Zakryla jsem si zděšeně rukou tvář. "Neměly jsme raději zůstat na hradě?"
A chtěla bys ohrozit všechny jeho obyvatele?
"To ne. Jenže co budeme dělat? Jsme tady moc na ráně, a když utečeme do lesa, takhle ho spálí na prach!"
Vážně tě nic nenapadá?
Zněl v tom smích nebo se mi to zdálo? Na odpověď jsem však nečekala, protože jsme tryskem vyrazily podél lesa k jezeru a v tu chvíli nás následovalo zbylé stádo ustupujících, ale stále bojujících kentaurů a po několika metrech se k nám připojilo stádo jednorožců a testrálů. "Neměli jste ho náhodou odnést do Pekla?!" křikla jsem zadýchaně na vedoucího černého koně.
Ten zuřivě pohodil hlavou a zafrkal. Byl příliš silný!
Jeho hlas zněl dost zděšeně. No bezva! "Hele Andílku nechci ti do toho nijak kecat, ale neměla bys náhodou nějaký nápad? Začínají se mi připékat záda."
Ty jsi Rak a Sophie je Ryba.
"Co do toho teď motáš horoskop?!"
Voda vám pomůže.
"Jasně!" Ale jasno jsem absolutně neměla. Spíš Jiráskovo Temno! I když s tím plamenem v zádech… A dělalo se mi hrozně zle z toho smradu!
Předělaná kreatura podvyživených Tolkienových Létajících stvůr a Spielbergových démonů, chrlící oheň, se vznášela přesně na poloviční cestě mezi hradem a námi. Tedy naší malou zdecimovanou jízdní armádou.
Postavy u paty hradu jsem identifikovala jako prozatím živé přátele, ale jediná rozeznatelná postava byla Sophie v bílých šatech.
"Sophie, buď se ztrať anebo něco dělej! Ale rychle!" zakřičela jsem, ale bylo mi jasné, že mě jen těžko může slyšet.
Démon se blížil dost neuvěřitelnou rychlostí a to jezero nebylo tak veliké.
Možná se mi to zdálo, ale ve chvíli, kdy jsem já pozvedla ruce a připravila se k magickému zaříkání, to samé udělala Sophie na druhém břehu. Dál jsem jí ale sledovat nemohla a ujistit se o jejím počínání také ne.
"Tady." Přicválal ke mně jeden z kentaurů a do ruky mi vtiskl kožený pytlík.
Zvedla jsem oči a spatřila velký stín kočky přibližující se k Sophii. Rychle jsem seskočila a vrhla se k vodě. Bez váhání jsem tam skočila po hlavě a vynořila se až o pěkný kus dál, kde mi voda sahala do půli pasu. Jen okrajově jsem vnímala, jak jsem si rozřízla chodidlo o kámen.
"Vodo, vodo, vodo živá, tys vždy se mnou v míru byla.
Živle, živle, živle přírodní, propůjči mi své moci.
Já zaklínám tě jezero, ať magie tvá léčí!"
S tím jsem mocně kolem sebe rozhodila celý obsah býlí, které se rozprostřelo kolem mě jako koberec zelených sinic.
"Ať mocná trojka zvítězí a démon pekel narazí!"
Ucítila jsem prudký náraz, ale nepohnula jsem se. Oči pevně zavřené a ruce vztažené před sebe. Děsivý řev a hukot tříštících se živlů jeden o druhý mi naplnil uši. Sklonila jsem hlavu, pevně semkla víčka a zaťala zuby. Jakoby z mých konečků prstů vytékala magická energie a po několika vteřinách se spojila s jinou. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu.
Provazce jezerní vody v ohromném víru obklopily zmítající se démonovo tělo, vodní tříšť ostrá jako břitvy rozervala jeho blanitá křídla a srazila ho z oblohy.
To mi se Sophií držely provazy stahující se kolem jeho těla.
A pak, jako by naše mysli byly spojené pomocí vodních drátů, jsme obě prudce trhly rukama dozadu a voda projela démonovým tělem jako nůž máslem!
Ale vy slabší se rozhodně nebojte, že bych začala popisovat krvavou směs kusů masa, která se rozlétla všude po hladině a černá jedovatá krev nás zlila od hlavy k patě a zbarvila vodu do ruda! Ne! To opravdu ne! Nejsme přeci v americkém hororovém filmu o upírech!
Démonovo tělo se totiž jakoby zhroutilo do sebe a ve stejnou chvíli se pod ním otevřela hladina do temné propasti a vcucla ho stejně, jako když vytáhnete špunt z vany a voda odteče do žumpy nebo do kanálu. Tak stejně se démon vrátil do pekla.
A pak se rozhostilo naprosté ticho. Žádný potlesk! Žádný jásot a provolávání slávy! Ticho! Nesnesitelné ticho!
Na protějším břehu, stovky metrů ode mě, stála Sophie. I na tu dálku jsem byla schopná rozeznat každičký detail její usmívající se tváře. Mokré blonďaté vlasy jí splývaly na ramena a modré jasné oči zamrkaly stejně jako moje.
Polkla jsem.
Hlava se mi točila, jako když jsme se poprvé opily. Cítila jsem nesmírnou únavu a tíži svého těla.
A pak jsme se obě ve stejnou chvíli dramaticky sesunuly do vody!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama