close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

13. PdK

20. března 2011 v 13:00 | SandraP |  Povídka HP (SS a SB) - Princ dvojí krve-dokončeno
"Brumbále co to má znamenat?! Proč jste jí svázali?!"
"Severusi, prosím uklidni se. Je to pro její dobro." S klidem jeho hlasu ve spojení s významem slov to vyznělo dost divně.
Kolem místnosti načrtly křídový kruh.
No to brzy!

Brumbál si vyměnil hábit za čistě bílý a chystal se vstoupit do místnosti, když ho neznámý kněz zastavil.
"To nemůžete udělat vy."
Prudce jsem se otočila. Co to má zase být?!
Jen klid. Uklidňoval mě patron, který stál na opačné straně než démon.
Jenže to dost dobře nebylo možné. Proč by to nemohl udělat on?! Domáhala jsem se odpovědi.
"Nemáte dostatek sil." vysvětloval páter. "Nemůže to udělat člověk s pochybnostmi a černými myšlenkami o sobě samém. To by ho jinak zabilo!"
"Tak to udělejte vy." navrhl Brumbál.
"Nemohu." Zavrtěl zkormouceně hlavou.
"A kdo tedy?!"
"Nemám tušení, kde by se našel dost silný člověk."
"Když mě odvážete, tak to zvládnu sama." Zkusila jsem se zapojit do rozhovoru.
"Kušuj!" okřikl mě kněz.
Ohromeně jsem zamrkala. No tohle!
A pak se zčista jasna uprostřed místnosti zažehl ohnivý pentagram s ochrannými kruhy!
Klisna se polekaně vzepjala na zadní, zaržála a pokusila se mě zaštítit.
Démon vedle mě se zatetelil!
Kužel zářícího modrozeleného světla mi připomněl třpyt slunečních paprsků skrze vodní hladinu. A v tom kuželu se objevila lesknoucí se postava s mírně rozpaženýma rukama a zakloněnou hlavou. Byla v čistě bílých šatech, které se kolem ní vznášely, jako by opravdu byla ve vodě a stejně tak dlouhé plavé vlasy. Jakoby od těla odletovaly ohnivé zářící jiskřičky a když se postava úplně zhmotnila, kužel se zhroutil a skutečná voda se rozlila po místnosti a smyla žhavý pentagram.
Dívka hluboce vydechla, narovnala se a pomalu otevřela modré oči, které se rozeběhly pátravě po místnosti.
"Sophie!" vykřikla jsem napůl překvapeně a napůl radostně.
Démon zklamaně zařval.
Bylo jasné, že démona nevidí ani ona, ale vidouc připravený pokoj a moje svázané tělo, okamžitě začala jednat!
V rychlosti překontrolovala svoje šaty, jestli nepřišly k nějaké úhoně a potom vytáhla malou hořící svíčku. Přežehnala se křížem a rychle přistoupila k první svíci po své levé ruce. "Světlo Boží, které přináším, nechť očistí tělo od temnoty,"
První svíce zaprskala a zaplála jasným světlem.
Démon se na ní pokusil vrhnout, ale odrazil ho štít, který kolem ní jasně zazářil.
"Zlomí nečisté pouto mezi démonem a tělem,"
Další knot chytil ještě hůře než ten první, ale zato jeho světlo bylo ještě jasnější.
Démon se proto vrhl zpět na mě a sekl po mě drápy.
Zakřičela jsem a moje tělo se zmítalo v bolestných křečích. Můj křik, by musel, obměkčil i zatvrzelého kněze, který by byl přesvědčen o vymítání nečisté síly.
Nikdo ovšem nemohl překročit křídový kruh a kněz stál v cestě, stále odolávaje tomu zvuku.
"A nastolí Boží mír těla a duše."
Třetí svíčka zahořela zářícím plamenem!
Sophie skoro doběhla k poslednímu rohu pokoje a zapálila s nemalou námahou čtvrtou svíčku. "Staň se vůle Boží." Sklonila mírně hlavu, ale pouze na okamžik.
Démon řval a vzpínal se plamenným poutům, které ho ode mě odtrhovaly. Při dotyku kobylky zařval, napůl hrůzou a napůl bolestí!
Sophie přistoupila k oknu a sevřela oba cípy závěsu tak pevně, až jí námahou zbělely klouby. Se zavřenýma očima sklonila hlavu na prsa. "Nejsvětější Trojice pomoz nám." vykřikla.
Ač mě naplnila taková bolest, že jsem si skoro přála, abych opět byla jen duše bez těla, ale opravdu jen skoro! Stále jsem cítila přítomnost démona, který byl pouze na půli cesty k odtržení a stále se zuby nehty držel u mého astrálního těla.
Právě to mi způsobovalo bolest.
Obě jsme věděly, že je už jen jediná věc, která to pouto může přetrhnout!
Jako jedněmi ústy jsme pronesly fráze, které jsme společně pronášely už tolikrát:
"Vzývám tě ohni nejčistší, z lůna země vzplaň!
A spal to, co z Pekel přišlo k nám!
Zaklínám tě oblohou, zaklínám tě zemí!
Přijď nám, vodo na pomoc! Vodo ozvy se mi!"
S posledním slovem roztrhla oba konce závěsů od sebe a s předposledním úderem zvonu mě ozářily paprsky podzimního slunce!
Plamínky čtyř svíček vyšlehly doprostřed místnosti a zaplavily moje tělo.
Necítila jsem však jejich žár.
Oheň mě přejel jako mořská vlna a vrátil se do dohořívajících svící.
Věděla jsem však, že ještě není konec.
V tu chvíli, kdy se slunce s větrem dotkly mého těla a kdy plameny měly očistit mou duši, se voda z jezera vznesla do vzduchu v obřím víru a musím přiznat, že nejen já byla mokrá jako myš!
Sophie ke mně přiskočila a rozvázala mě.
Obě jsme prskaly vodu a při pohledu jedna na druhou jsme vybuchly smíchy!
Najednou okno zastřely černé stíny.
Polekaně jsme vzhlédly, ale to jen testráli přiletěli pro naprosto zdecimovaného démona.
Nebyl z něho víc než špinavý obláček něčeho!
"Takhle dopadnou všichni, kdo si zahrávají s čarodějnými dvojčaty." Pokývla k němu a potom mě objala. "Jsem tak ráda, že ti nic není!"
"No tak mě prosím tě neumačkej nebo to nebude aktuální!" Zasmála jsem se. "Počkej ale, jak si se sem dostala a jak si věděla, kde budu?" Nechápala jsem. "Navíc bych pro příště ocenila trochu víc důvěry!"
"No, když si zmizela, tak tě nejdřív všichni hledali u nás. První co mě samozřejmě napadlo, bylo, že jsi vzala roha, jenže když si se neozvala ani mě, tak jsem se tě pokusila najít kyvadlem a jenom díky tvojí sestře jsem vlastně zjistila, kde asi seš, no a zbytek s tím přenosem zařídil Elijah." Trochu provinile se usmála.
"Až se vrátíme, tak má u mě…co si bude přát! A slibuju, že už na něj nebudu protivná a nebudu se s ním hádat kvůli satanismu a…Sophie sem tak ráda, že jsi tady!" Objala jsem jí znovu.
Nedůvěřivě si mě změřila pohledem, ale pak jsme se obě rozesmály.
Zamračila jsem se.
"Co je?" strachovala se okamžitě.
"Mám takový vtíravý pocit, že jsem na něco zapomněla, ale nemůžu si za Boha vzpomenout na co."
Pak jsme se obě současně podívala ke dveřím.
"Nebo spíš na někoho!"
Dveře byly totiž zavřené a jaksi zvláštní příčinou zapadlé na závoru, navíc chráněné kouzlem, takže se nikdo nemohl dostat dovnitř.
"Tak pojď. Představíš mě." Mrkla na mě šibalsky a vyskočila na nohy.
"Hele Sophi, mně se tam moc nechce." Zastavila jsem jí v polovině pokoje a dál jsem seděla na posteli.
"Proč?"
Pokrčila jsem rameny. "Budu muset odejít."
Stále nechápala. Vrátila se ke mně a vzala mě za ruce. "A kde je problém?"
"Nemůžu odejít. To kvůli němu! Asi ho vážně miluju, jenže já ho nemůžu vzít do budoucnosti k nám a zároveň nechci odejít sama a nechat ho tu."
Usmála. "Nikdo přeci neříkal, že musíš odtud pospíchat a kam a kdy se vrátíš. Není to teď jedno? Vím, že má umřít, ale to je přeci vzdálená budoucnost a za tu dobu se dá stihnout spousty věcí!
Nakonec proč nebýt konečně šťastná?
Ty si to zasloužíš a já nezapomenu, co se tady stalo a kdykoli se můžeme spolu spojit."
"Myslíš to vážně?" zeptala jsem se nevěřícně. Na tohle jsem se ani neodvažovala pomyslet.
S úsměvem přikývla. "I ty si zasloužíš trochu té lásky a štěstí jako každý z nás. Možná, že potom nebude lehké se vrátit, ale v srdci vždycky zůstanou vzpomínky, které ani čas nedokáže ukrást. Záleží jen na tobě."
Přikývla jsem. "Tohle jsem potřebovala slyšet!" Postavila jsem se rázně a společně jsme otevřely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama