Posadila jsem se. Byla jsem na louce, zády opřená o kmen olše. Zmateně jsem se rozhlédla po známé pasece.
Nemusíš se bát. Ozval se jemný chlácholivý hlas.
Překvapeně jsem se otočila.
Stál u mě plavý kůň. Jeho štíhlé ladné tělo s hnědou srstí jakou měli moje vlasy a o odstín světlejší dlouhou vlnitou hřívou zářilo. Přistoupila ke mně blíž a sklonila hlavu, aby se mohla dotknout nosem mého čela. Nemusíš se už bát. Našla jsem tě včas. S mou pomocí přemůžeme cokoli!
Ty jsi mě hledala? Nechápala jsem.
Přízračná klisna se zasmála. Znělo to jako zurčení horského potoku. Ano. Ztratila ses mi.
Přikývla jsem. Moc dobře jsem si vybavovala okamžiky v astrální sféře.
Toto odloučení od těla bylo zčásti velice prospěšné ve tvém vývoji. Moc, kterou jsi nyní nabyla, přeneseš i do hmotného světa. Snad jen ztratí trochu síly, ale ne mnoho.
Proč?
Můj patron zavrtěl hlavou. Ty máš zachránit mysl a srdce.
Byla jsem zmatená. Myslela jsem, že mám zabránit smrti Severuse a ostatních lidí. Měla jsem pocit, že to mám změnit, co to jde, když jsem k tomu měla možnost. Spletla jsem se. Stále jsem však nechápala proč. Proč jsem byla tady já a měla jsem pomáhat nějakým duším z krutého světa mezi Peklem a Očistcem, do něhož se vlastně uvrhli sami!
No dobře, tak krutá zase nejsem, ale já to brala jako trest! Nezasloužený!
Po chvíli se na stromě nade mnou ve větvích tísnilo hejno ptáků. Bylo tam i několik druhů, které jsem znala, ale ostatní mi přišli jako z jiného světa a možná, že také byli!
Podívej. Vybídla mě patronka a ukázala k lesu.
Na jeho okraji se tísnilo stádo jednorožců a černých nočních netopýřích koní. Testráli. Věští snad smrt? Pohlédla jsem nejistě na patronku.
Ale kdepak. Tihle magičtí koně představují temné oře pekla, kteří tvého démona odnesou tam, odkud přišel. Nejsou zlí. Jen přepravují zlo, tam kam patří!
Ti jednorožci zase odnesou anděla.
Anděla? To nechápu! Jakého anděla? Divila jsem se.
Rovnováha dítě! Rovnováha! Na tu nesmíš nikdy zapomenout!
Zase se mě někdo snažil poučovat! Vím co to je Rovnováha! Ohradila jsem se naštvaně. Kdyby nebyla Rovnováha, všechno by se zhroutilo.
Takže ta bytost, co mluvila skrze Sybilu byl anděl?
Ne příliš vysoký, ale ano byl.
Pohlédla jsem k vymetenému šmolkově modrému nebi, na němž všude létala hejna ptáků.
To jsou poslové. Odpověděla na mou nevysloveno otázku.
Začínala jsem být docela netrpělivá, kde to vázne! Jenže pokud nejsem v hmotném světě- Odsekla jsem a nervózně jsem si začal pohrávat s pramínkem vlasů.
Trpělivost. Napomenula mě, jenže její klidný hlas mě deptal!
Jenže když ten démon bude v mém těle více, jak dvanáct hodin, nebudu se tam už moct vrátit se zdravým rozumem! Budu rozštěpená a to není dvakrát hezká představa. Raději bych potom byla mrtvá. To jsem ale také moc nechtěla, hlavně proto, že poslední co jsem si se Severusem řekla, bylo v ostré hádce. Kdybych zemřela, bude si to nadosmrti vyčítat, že to byla jeho chyba, anebo to hodí na Tichošlápka a zabije ho. Ani jedna z variant se mi moc nezamlouvala a spadl mi ze srdce pěkný kus ze skály, kterou jsem tam měla, když do mě klisna strčila nosem a vyzvala mě k odchodu. Vyskočila jsem na nohy a s koněm za zády jsem rychle zamířila k nedaleké jeskyni.
Skoro jsem utíkala, když jsem zaslechla dunění vodopádu na druhém konci tunelu. Jasné světlo slunce mě oslnilo, že jsem musela zavřít oči a pak mrkáním zahnat mžitky.
Když jsem však konečně oči otevřela, hleděla jsem do rudých pekelných očí. Zaječela jsem a pokusila se odtáhnout, ale nemohla jsem se pohnout.
