Chvíli jsem jen tak visela nad pokojem a potom mě konečně napadlo něco udělat. Zvedla jsem ruku před obličej a zamávala s ní. No bezva! Na plazmu, tedy na ducha jsem nevypadala, ovšem ale ani na člověka.
Moje ruka vypadala jako zářící šmouha!
Sletěla jsem k zrcadlu, ale v něm jsem viděla pouze pokoj plný neznámých čarodějů.
Předhonit Severuse se mi asi nepovede. Měla bych být zpět ve svém těle dřív, než- A než jsem stačila myšlenku vůbec dokončit, ocitla jsem se zpátky v ředitelně. Na pohovce leželo moje bezvládné tělo a musím si přiznat, že na mě nebyl dvakrát hezký pohled.
Vedle seděla pobledlá Minerva s ještě jednou ženou v jakémsi lékařském úboru.
Nač ty pohřební výrazy?
Dveře ředitelny se rozlétly dokořán a dovnitř vpadl udýchaný Severus. No spíše vydšený! Padl ke mně na kolena a jako by se mě bál nejdřív dotknou.
Pohled na jeho tvář mi způsobovala strašlivé utrpení a tak jsem raději rychle odvrátila pohled plný slz.
"To ne!" zašeptal a hlas se mu chvěl.
Asi bych se měla raději vrátit do těla. Napadlo mě konečně! No fakt vážně brzo, že?!
Jenže pak se něco stalo.
Moje tělo se pohnulo a otevřelo oči!
Kdybych nebyla jen přízrak, zaječela bych hrůzou až by přítomní vyskakovaly z kůže! Pohled na své chodící tělo mi málem přivodil druhou smrt. Ale já přeci nejsem mrtvá! Slétla jsem níž za Severuse, objímající mě a něco mi šeptající. Kruci teď zrovna musím prožívat mimotělní zážitek!
Moje fyzické tělo zvedlo oči ke mně a já musela ustoupit o pěkný kus dál. Démon!
To koukáš. Zasyčel posměšně a ušklíbl se na mě.
Okamžitě vypadni!
Ani mě nenapadne. Takové moci! Tetelil se démon a demonstrativně políbil Severuse na tvář.
Hned dej od něj ruce pryč!
Démon si mě však dál nevšímal.
Copak mě nikdo nevidí? Zoufala jsem si a slétla přímo před ředitele, který právě dorazil. Mávala jsem mu před obličejem a dělala všechno možné, ale nic! Tak aspoň vím, co pro vás znamenám! Vztekala jsem se a cítila démonovu škodolibou radost.
Méně než vzduch, co? Poškleboval se mi.
Tak teď jsem toho měla akorát dost! To se mi snad zdá! Vypadni z mého těla nebo uvidíš!
Démon v mém těle mě ignoroval. A to naprosto!
Musí být někdo, kdo mě uvidí. S tou myšlenkou jsem se objevila v jedné ze společenských místností. Podle zelenozlaté výzdoby to byla kolej Severuse, tedy Zmijozel. Naproti krbu seděl v jednom z křesel Krvavý baron.
Rychle jsem přiběhla, nebo spíše přiletěla nebo přemístila, ani nevím, jak jsem se vlastně pohybovala, k němu. Barone?
Nic!
BARONE! No fajn! Naplnila mě trpká beznaděj. Nebyl tu nikdo, kdo by mě spatřil, protože jsem nebyla mrtvá, takže ani duchové mě nevidí. Nemohli mě spatřit ani živí lidé, protože pro ně jsem byla stále naživu! Iluze! Všichni vidí to, co chtějí vidět!
Pomalu jsem procházela hradními chodbami. Najednou tady všude bylo přeplněno! Všude spousty studentů a profesorů! Mezi nimi poletovaly duchové a já měla co dělat, abych se jim včas vyhnula. Bylo to k nesnesení!
Přenesla jsem se do mého bývalého pokoje a žluč se ve mně hnula vzteky! Ten hnusnej démon lež v mojí posteli a nechával se obskakovat nejen Severusem, ale i Sally, Tichošlápkem a Brumbálem! Zabiju tě! Vrhla jsem se ke svému vlastnímu já, ale kousek od postele jsem se zastavila.
"Tohle nám už víckrát nedělej." říkal právě ředitel, sedící z druhé strany vedle mě-démona.
"Slibuji." Pousmál se sladce démon a pohlédl na mě.
Ať jsem pryč!
Zjevila jsem se v hájence u Hagrida. Dvojitá místnost byla přeplněna vším možným, od velikého krbu, přes postel obřích rozměrů, křeslo, stůl, několika židlí, klecí a zbraní visících od stropu společně s nádobím a rohožkou, na níž spal stříbrný mastyf.
Pes se vzbudil a zvedl ke mně hlavu.
Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdá, že kouká přímo na mě, ale když se zvedl a přistoupil až ke mně a hrábl po mě packou, bylo mi jako v sedmém nebi.
A cítila jsem ho! Jeho mokrý čenich, hebkou krátkou srst, tupé drápy, škrábající mě na noze! Podřepla jsem k němu a začala ho hladit. Takže ty mě vidíš.
Na souhlas štěkl.
Dveře se se skřípěním otevřely a vešel Rubius.
Pes ho běžel přivítat, ale potom se okamžitě vrátil ke mně a strčil mi čenich pod ruku.
"Co se děje Tesáku?"
Pes tiše štěkl a zakňoural. Potom poodběhl k hajnému a zase ke mně, dorážeje na mě tlapou.
On mě nevidí. Vysvětlila jsem smutně nechápajícímu psovi, ještě jednou jsem ho pohladila a zmizela jsem. Takže zvířata mě můžou vidět! To by mohl i Tichošlápek ve své psí podobě! Vrátila jsem se do Severusova pokoje, ale nebyl tam. Přála jsem si, abych byla u něho, a okamžitě jsem se přemístila do ředitelny.
Zlatá labuť, o níž jsem samozřejmě věděla, že to je fénix, polekaně zamával křídli, když jsem se objevila přímo před ním. Promiň, kámo. Zatvářila jsem se provinile.
Tichošlápek seděl naproti Brumbálovi.
Potřebovala bych od tebe menší pomoc.
Fénix naklonil hlavu na stranu. Ty jsi jedna z nejmagičtějších bytostí, které znám a jediná v momentální blízkosti. Stoprocentně jsi musel vycítit, že je na hradě démon.
Nemůžu ho dostat z tvého těla. Odpověděl.
Nezapírám, že mě to trochu ohromilo, ale co.
Já vím jak se toho démona zbavit, jenže nevím, jak jim to mám říct. Problém je, že mě nemůže vidět žádný živý a vlastně ani mrtvý člověk. Jenom zvířata a tady Tichošlápek se umí proměnit ve psa, a kdybych mu to mohla říct-
A zkusila jsi jim to napsat?
Zamyšleně jsem si zkousla spodní ret. Zatím jsem objevila jen jeden zápor a jeden klad téhle současné a doufám i dočasné existence. Dokázala jsem se přemístit podle svého přání naprosto kamkoli a ke komukoli, ale byla jsem naprosto neviditelná v hmotném světě.
Ovládej věci psychickou silou. Poradil mi fénix a přeletěl ke svému pánovi na stůl. Dál mě ale pozorně sledoval.
Rozhlédla jsem se po místnosti.
Fénix mě však upozornil na stoh nepopsaných pergamenů a kalamář s brkem.
Přešla jsem až k Brumbálovi a dlouze se zahleděla na předměty. Teorii jsem znala, horší to bylo ale vždycky s praxí! Natáhla jsem před sebe ruku směrem k předmětům dlaní dolů a s hlubokým nádechem a nezměrným soustředěním jsem dlaň pomalu pozdvihla vzhůru a otočila.
Brk se lehounce vznesl.
Nespouštěla jsem z něho oči, ale okrajem zorného pole jsem postřehla fénixe, jak upozorňuje ředitele na pohybující se namočený brk, který jsem přenesla na papír a začala ho myšlenkami vést po pergamenu.
Bylo to mnohem snazší mimo tělo pouze jako duše nevázaná hmotou, avšak strašlivě vyčerpávající!
Dopsala jsem, nechala brk sklouznout na stůl, ale už jsem neměla dost síly, abych list papíru přenesla před ředitele.
Ten ho však překvapeně zvedl a pohlédl na velice zvědavého Siriuse.
"Co tam stojí?"
Brumbál pohlédl na pergamen skrze své půlměsícové brýle. "Pes!" přečetl nahlas a tázavě pohlédl na Tichošlápka.
Bože můj! Ten má ale dlouhé vedení! No oni oba. Tak myslete chlapi! Myslete!
Naštěstí to trklo mladého pána celkem rychle, i když nemá náhodou bratra Hroma? A pak se konečně proměnil.
Překvapeně vyštěkl, když mě spatřil a nejsem si jistá, jestli ho to nevyděsilo, i když to mi tedy rozhodně nevadilo. Dobře mu tak!
Nejsem mrtvá, neboj, ale v mém těle je démon a já nemůžu zpátky, potřebuju, abys to řekl Brumbálovy a do dvanácti hodin stihly vymítací obřad, jinak budu někde, kam se mi teda rozhodně nechce! Vysvětlovala jsem mu rychle a snad i srozumitelně.
Dál však na mě nechápavě zíral, takže to asi tak jednoduché nebylo. Prosím tě Tichošlápku! To nejsem já! Chápeš?
Souhlasně štěkl.
Skvěle! Tak na co ještě čekáš?!
Hned na to se proměnil zpátky do své lidské podoby. "To aspoň vysvětluje chování k Srabusovi."
Sklapni! Zařvala jsem na něj, ale to už nemohl slyšet. Neměla jsem náladu poslouchat Mrazíčkovi litanie a raději jsem se přenesla zpátky ke svému okupovanému tělu. Brzy ti sklapne!
Mně? Zatvářil se pochybovačně démon. Tak to sotva.
Najednou se rozletěly dveře a v nich stál, hm právě mě nenapadá správné přirovnání k výrazu dědy Mrazíka, ale kdyby se rozčílil takhle na mě, tak bych se asi bála.
"Severusi, ustup!" přikázal a mířil na mé tělo hůlkou.
"Co to má znamenat?" zeptal se rozzlobeně a ani se nehnul.
"Asi mu přeskočilo." ozval se démon nejistě a se neskrývanou obavou se chytil Severuse za ruku.
Na tohle ti nemůže skočit. No tak, Seve! Jednou toho praštěného Santu poslechni! Prosím!
"Věř mi Severusi, tohle není Hope."
"Cože?! Zbláznil jste se? A kdo bych asi měla být?"
Skonči to divadýlko. Doporučila jsem mu.
Ani mě nenapadne!
To už ale Severus vytáhl hůlku.
Věžní hodiny začaly odbíjet.
Severusi!
"Severusi!"
"Přeháníte to Brumbále."
"Uhni, ty pitomče!" vložil se do toho, na můj vkus dost nešťastně, i Tichošlápek.
Bezva, tak to jsem v pytli!
"Sklapni Blacku!"
Moje řeč! Sklapni Tichošlápku!
"Je posedlá démonem!"
"A tomu mám jako věřit?" zeptal se posměšně.
"Myslíš si, že by tě snad mohl někdo normální milovat?" ušklíbl se Tichošlápek.
Odbilo po páté.
Takže světe sbohem já se loučím. Tady rozhodně nehrozí, že by se dohodli do Soudného dne.
Jenže pak jsem spatřila změnu na svém těle, kterou způsobila převládající moc démona!
Na ruce, která svírala Severusovo předloktí, rostly drápy!
Jestli mu ublížíš-! Zaječela jsem.
Tak co uděláš? Zasmál se démon posměšně.
Zavřete všichni huby! Zařvala jsem. A něco dělejte! Odezvy jsem se nedočkala žádné, jak typické pro muže. Jenže ty drápy na Severusově ruce mě vytočily. Nebo já nevím! Obětovala bych všechno, jen abych ho ochránila. A pak jsem se beze všech cirátů vrhla na svoje tělo s takovou nepříčetnou zuřivostí, že moje duše i přes obsazenou schránku vletěla do těla a moje tělo, tedy i já současně s démonem jsme spadli z postele. "Vypadni z mýho těla!" zařvala jsem už svými ústy, takže to tentokrát slyšeli všichni. "Ani mě nenapadne!" zasyčel démon těmiž ústy a tímtéž hlasem.
Neumíte si představit, jak to asi vyhlíželo.
Odbilo po desáté.
Nevím, kde jsem vzala tolik síly, abych se přes vzpurnost démona zvedla, a dost zvláštním způsobem jsem se dostala až k oknu. No vlastně až úplně k němu jsem se nedopracovala, skončila jsem na podlaze asi v polovině. Zakřičela jsem a myslím, že jsem to nebyla jen já ale i démon, protože v tom okamžiku ke mně přiskočil Severus a jak se mě dotkl, tak to strašně zabolelo. Zatmělo se mi před očima. "Nechci to vzdát! Nesmím prohrát! Já-to-do-ká-žu!"

četla jsem jenom 2 řádky a už se mi to nechtělo číst.. je to moc dlouhý