Tak je to tady! Už je to tady!! Ta slibovaná "veselá" povídka.
Hezké čtení a snad se občas zasmějete, jako já, když jsem to psala a pak následně po sobě četla, až mě má drahá sestřička okřikovala. Právě proto bych jí chtěla úplně celou celičkou věnovat právě jí, aby se mnou měla trošku trpělivosti, když jí otravuji svým hlasitým "mlácením do klávesnice" a svícením dlouho do noci, když ona brzy ráno musí vstávat.
Pro mladší konvalinku kopretinovou- Isabelku P.
**********************************************************************************************************************
Ten večer byl až nezvykle temný kvůli černým mrakům, které se přihnaly ze západu. Vždy mi tohle tvrzení připadalo k smíchu, ale to, že se bouřky tvoří na západním konci světadílu, je skutečnost, která nahrává do karet spisovatelům, pro větší dramatičnost okamžiku.
Seděla jsem ve svém pokoji u sestřina stolu, abych měla výhled na park přes ulici, ke kterému jsem sem tam zalétla pohledem, abych se alespoň trochu rozptýlila a probírala jsem se tlustou knihou o životě zvířat- opravdu děsná zábava.
Strašně jsem se nudila, protože oba rodiče byli ještě v práci a sestra se svým přítelem bůhvíkde, takže jsem neměla možnost nikoho provokovat nebo vytáčet! Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se začít konečně zaobírat nudnou prací do školy.
Myšlenky mi však stále bloudily kdesi na letních prázdninách a můj pohled čím dál častěji zalétával ke stromům parku. Když jsem zase po chvíli sklopila oči, pro šero v pokoji nebylo možné rozeznat ani ilustrační obrázky. Už jsem se natahovala, že rozsvítím stolní lampu, když v tom se přímo uprostřed ulice zničehonic zjevila vysoká černá postava! Skutečně zničehonic, protože bych mohla přísahat, že před vteřinou tam nikdo ještě nebyl. Dočista jsem ztuhla a nebyla jsem sto se pohnout, natož spustit ruku dolů. Jen jsem zírala na toho člověka na ulici v dlouhém tmavém plášti, s nímž si pohrával sílící vítr, že by upír? Po zádech mi přeběhl mráz nebo pavouk.
Netrvalo to snad ani tři vteřiny a vedle té první postavy se zhmotnilo asi dalších pět, stejně oblečených lidí, okamžitě ho obklopili a namířili na něj nějakými zbraněmi, které jsem v té tmě nemohla rozeznat. Asi mi přeskočilo.
Do teď nevím, co mě to popadlo! Každý jiný normálně a logicky přemýšlející člověk by rychle zvedl telefon a vytočil policii nebo se zamkl a předstíral, že neexistuje, ale já ne! Jakmile se tam objevilo těch dalších pět lidí, vyskočila jsem jako zasažená bleskem a bezhlavě jsem se vrhla ke dveřím. Málem jsem se přitom v předsíni přerazila na ještě mokrých dlaždicích, které jsem tak před hodinou vytírala. V poslední chvíli jsem se zachytila botníku a svým hlučným příchodem jsem zburcovala spící čtveřici dvouletých retrývrů, jejich matku a tři kočky. Nemluvě o protivném, uši drásajícím křiku zeleného amazoňana v kleci vedle dveří. Není nad dramatické příchody.
Prudce jsem otevřela nebo spíše rozrazila dveře, až málem vyletěly z pantů a hlučně třískly o zeď domu, až odlétl kus bílé omítky. No, to zas bude řečí! Stačilo jedno jediné slovo a ani ne metr a půl vysoký dřevěný plot nemohl zastavit mou smečku cvičených psů.
Ve skutečnosti se musím přiznat, že Blade, Bettowen, Bianka a Bart byli tak divocí a nezkrotní, že se vyřítili z domu, div mě neporazili a to, že šest postav uprostřed ulice stálo mé smečce v cestě do parku, kam jsme chodili běhat, bylo veliké štěstí, jinak by si jich psi ani v nejmenším nevšimli! Ale znělo to líp, no uznejte sami.
Takhle se se štěkotem vrhli rovnou na ně a sami si zkuste představit, co byste asi dělali vy, kdyby se na vás řítilo pět až šedesátikilových rozzuřených bestií? No to trošku přeháním
. Ale pořádný kus jich přeci jen byl!
. Ale pořádný kus jich přeci jen byl!No prostě a jednoduše se vypařili jako pára nad hrncem.
První nehybnou postavu nechali ležet na ulici a moji psi zmizeli mezi stromy parku. Jen Carmen zůstala u nehybné postavy a několikrát na mě štěkla.
Vyběhla jsem brankou do zšeřelého večera, vonící blížícím se deštěm a poklekla jsem u muže ležícího v bezvědomí na zemi. Opatrně jsem mu odhrnula dlouhé černé vlasy zakrývající mu tvář.
Jeho ruka se prudce vymrštila a bolestivě mi sevřela zápěstí, až jsem vykřikla, ale nesnažila jsem se mu vykroutit a utéct, jako bych mohla. Místo toho jsem se přiblížila ještě kousek blíž a druhou ruku jsem mu chlácholivě položila na hruď. Asi mi vážně hrabe! "Už se nemusíte bát. Jsou pryč.
Můžete vstát?" Uklidňuji sebe nebo jeho?
Jeho černé oči se do mě zabodly a štíhlé bledé prsty trochu povolily své sevření, ale mou ruku nepustil. "Pojďte, pomůžu vám." Podepřela jsem ho a s obrovskou námahou mu pomohla na nohy.
Aby taky ne, vážil pěkných pár desítek liber!
Jeho ostře řezaná tvář ještě o něco zbledla, ale statečně se držel- mě samozřejmě.
"Domů!" zakřičela jsem přes rameno, až sebou muž trhl.
Ouha!
Jen velice pomalu a za neskutečných potíží jsem ho dostala do domu a do svého pokoje, který byl nejblíže. Kam taky jinam chcete tahat cizí chlápky? Rozhodně nebyl nejlehčí a já nejsilnější. Poté jsem rychle vyběhla na zápraží, za psy jsem zamkla branku a nechala je hlídat na zahradě, zabezpečila jsem všechny dveře do domu a zatáhla závěsy, aby sousedi nedrabali. Nakonec jsem se vrátila do pokoje k neznámému, kam taky jinam, na úkoly jsem už zapomněla.
Ten teď seděl na posteli a pokouše se postavit.
V poslední chvíli jsem ho zachytila a uložila zpět.
Cvok se chce zvedat, sotva piřišel.
"Musím okamžitě pryč!" Jeho hlas zněl příliš naléhavě, ale ve stavu v němž se nacházel by se sotva dostal dál, než dva kroky od postele, kde by se poté zhroutil a mě už se ho skutečně nechtělo nikam tahat.
"Odsud nemůžete. Hned by vás chytili." namítla jsem, ale bylo mi jasné, že ho stejně dostanou, pokud se rozhodnou vrátit. Po tom mém výstupu se psi tohle bude to první místo, kam půjdou hledat, pokud nemají IQ tykve. "Venku jsou psi." zkusila jsem oponovat jeho ironickému úšklebku, který mluvil za vše. A já ho mám zřejmě taky, myslím nízký quoficient inteligence, i když škleb taky, ale to je genetické.
Jenže jak bychom se odsud mohli dostat? A potom se mi v hlavě zrodil další z mé série Bláznivých nápadů!
Bláznivých s velkým B, jelikož větší pí....ny už snad nikdo nevymyslí!
Tenhle, jako i skoro všechny ostatní, měl jednu trhlinu. No, kdyby jen jednu!
***
Seděl na předním sedadle spolujezdce našeho nového auta, s očima zavřenýma a hlavou opřenou o opěrku. Havraní vlasy mu volně splývaly podél úzké sinalé tváře s pootevřenými bledými rty.
Ostrý štěkot psů mě upozornil na nezvané návštěvníky a na to, že je nejvyšší čas zmizet! Rychle jsem se posadila za volant a v hlavě jsem si přehrávala instrukce učitele jízd. Zhluboka jsem se nadechla, připoutala se a nastartovala. Garáž se automaticky otevřela a já opatrně vyjela na zadní silnici.
Tlumený štěkot ustal.
Srdce se mi sevřelo úzkostí, ale místo abych se vrátila, šlápla jsem na plyn, až daleko za auto vyletěl štěrk a zadní kola se mi prohrábly!
"Umíte to vůbec řídit?" ozval se najednou můj pasažér.
Po očku jsem se na něho podívala a až se skoro sadistickým úsměvem jsem odpověděla: "Už jsem měla osm hodin výuky." S těmi slovy jsem nebezpečně řízla zatáčku a po hlavní silnici jsem vyjela z města.
Asi po půl hodině dost rychlé jízdy jsme minuli směrovku do hlavního města.
"Jeďte tam."
Bez řečí jsem uposlechla a odbočila.
Pomalu se úplně setmělo a spustil se déšť.
"Budeme někde muset zastavit a počkat, až přestane pršet. Nemůžu jet v noci." Neodpověděl a tak jsem to vzala jako souhlas a zastavila u nejbližšího motelu- jdu na to rychle, co
. "Měl byste se převléknout." Pokývla jsem k jeho černému plášti a ze zadní sedačky mu podala otcovu bundu, kterou ráno hledal kvůli peněžence.
. "Měl byste se převléknout." Pokývla jsem k jeho černému plášti a ze zadní sedačky mu podala otcovu bundu, kterou ráno hledal kvůli peněžence.Neochotně se převlékl a s mou pomocí jsme vešli do tlumeně osvětleného baru. Trochu se o mě opíral a tak abychom nevzbudili přílišnou pozornost, obtočila jsem jednu ruku kolem jeho pasu a maličko jsem naklonila hlavu na jeho rameno. "Potřebovali bychom pokoj." Usmála jsem se mile na staršího barmana.
Muž nás sjel zkoumavým pohledem.
"Přítel to trochu přehnal s pitím na oslavě a v tomhle dešti se mi už nechce jet dál. Zaplatím předem." dodala jsem a podala mu přes pult tátovu zlatou kreditku s podmanivým úsměvem, i když ten jsme mohla klidně vynechat.
Podal mi klíč a naúčtoval nějakou cenu. "Budete chtít jídlo na pokoj?" zeptal se přehnaně úslužně.
"Ne děkujeme. Ráno jen kávu asi v sedm hodin. Chci být brzo doma." odpověděla jsem a zamířila, co nejrychleji to šlo ke schodišti.
Jak jsem mohla očekávat, byla tam jen jedna manželská postel, ale můj společník rozhodně nevypadal, že by se o něco mohl pokusit. Nechala jsem ho o samotě a šla jsem se osprchovat.
Očividně to byl nedražší pokoj, protože na věšáčku vedle umyvadla visely dva ručníky a župany.
Když jsem se vrátila, už spal.
Pousmála jsem se nad představou neznámého muže, kterého jsem dnes zachránila, s nímž utíkám před hordou zabijáků a s kterým strávím dnešní noc. Opatrně jsem mu svlékla otcovu bundu a jeho košili. Na okamžik jsem si pohrála s představou, že bych mu mohla sundat i kalhoty, ale to jsem si rychle rozmyslela a zula mu pouze boty a přikryla ho.
V tu chvíli jsem si všimla, že i pokrývka je celistvá. V tom momentě mi to, ale připadalo jako dost bláznivé dobrodružství a v duchu jsem si představovala, jak tohle budu všechno vyprávět Karině a Sabině ve škole. Nechala jsem sklouznout župan na zem a ve spodním prádle a tričku jsem si lehla vedle spícího muže.
Až když jsem se přikryla a pohodlně se uvelebila, jsem zjistila jak je postel malá. Pravděpodobně úmyslně, ale už jsem neměla další sílu v duchu proklínat toho úchylného majitele, který ty pokoje zařizoval.
