1. Příčná ulice
Na terase před Fortescuovým zmrzlinářstvím v Příčné ulici seděla skupinka několika dívek a chlapců. Ač bylo srpnové pozdní odpoledne a slunce stále ještě jasně zářilo nad střechami domů a oni byli v nejlepší zábavě a hlasitě se smáli, přistoupila k jejich stolu postarší žena v krajkové zástěře a položila mezi poloprázdné skleněné poháry od koktejlů účtenku.
"Za chvíli bude sedm hodin." upozornila je, když na ní tázavě pohlédli.
"Ale my jsme plnoletí." ohradil se dotčeně jeden z chlapců.
Madame Fortescuová pozdvihla obočí a přejela všechny přítomné pronikavým pohledem. "Opravdu všichni?"
Několik dívek se nejistě ošilo a zašátralo v kabelkách po peněženkách.
"Tak holky neblázněte! Vždyť je ještě brzo." ozval se vysoký černovlasý chlapec, když dvě z nich podaly madame Fortescuové každá čtyři srpce a vstávaly z proutěných křesílek.
"Edmunde, nezlob se, ale slíbily jsme babičce, že přijdeme včas." omluvila se brunetka. "Mějte se."
"Ahoj." loučily se i další dvě.
"Tak v pondělí na nádraží."
"Když tak nám držte místa v kupé, kdybychom přišly pozdě." poprosila ještě krátkovlasá rudovláska s kulatou tváří.
"Spolehněte se." Přikývla jedna z dívek, které zůstaly ještě sedět.
"Vážně nechápu naše rodiče, vždyť už jsou to tři roky, co válka skončila a my skoro nikam nesmíme." rozčiloval se otylý mladík vedle Edmunda.
"Máš pravdu Louisi. Chovají se, jako bychom byli ještě děti." přizvukoval další z chlapců.
"Ale zase oni si válku prožili, tak je jasné, že o nás mají strach. Ani já bych nešla v noci ven." namítla bledolící dívka. "A to mě poslali rodiče do Francie."
"Nikdo jim to přeci neupírá, ale už je po všem, tak na co se stresovat." řekl Edmund a ležérně se opřel do křesílka.
"To jsou dost pitomé řeči Edy!" napomenula ho zamračeně černovláska, která předtím přislíbila odcházejícím kamarádkám, že jim pohlídá místa ve vlaku. "Je vidět, že ani ty si tady nebyl, když se bojovalo a když si nevěděl, jestli náhodou neschytáš kletbu do zad, pokud vyjdeš na ulici."
"Jasně Leny, tys tady přeci byla, že? A bojovalas." Ušklíbl se posměšně Louis.
"Přestaňte! Tohle nemá cenu." Zarazila je v čas blondýnka a stiskla pevně své kamarádce ruku, aby jí uklidnila. "Tohle není téma na pohodové odpoledne."
"Jasně. Co třeba… Snape!"
"Cože?!" zasmál se Edmundův kamarád, sedící z druhé strany a šťouchl přítele loktem do žeber.
"Ty máš ale blbí nápady!" ohodnotila to se smíchem blondýnka.
"Ne-ne!" Snažil se opravit Edmund.
"Jasně Edy!" poškleboval se Louis. "Tohle je super téma. Náš netopýří profesor! Co Marku." Mrkl na kamaráda.
Lena protočila oči v sloup. "U Merlina nemůžete mluvit o něčem normálním?"
"Jasně! Snape teda rozhodně normální není." Rozesmáli se ostatní kromě Leny a Edmunda, který se momentálně tvářil, jako by kousnul do opravdu kyselého jablka.
"Dobré odpoledne profesore Snape." řekl dosti mdlým hlasem a díval se za Leniny záda.
Všichni přítomní vybuchli v ještě větším záchvatu smíchu.
Lena jen zavrtěla odevzdaně hlavou a sáhla za sebe pro kabelku. "Na tohle nemám náladu."
"Dobré odpoledne." Ozval se za ní známý hlas, až ztuhla v polovině pohybu.
Jen to, jak všichni okamžitě ztichli a opakovali pozdravy, jí ubezpečilo o tom, že nemá slyšiny. Pomalu zvedla hlavu a střetla se s černýma očima svého kolejního ředitele a profesora lektvarů v jedné osobě.
Delší havraní vlasy mu rámovaly ostře řezanou bledou podmračenou tvář. A jeho vysoká štíhlá postava byla opět jako vždy a všude, zahalena dlouhým černým pláštěm.
"Dobrý den, pane." pozdravila asi se tří vteřinovým zpožděním a narovnala se.
"Pokud vím, minimálně třem z vás ještě nebylo sedmnáct a chtěl bych vás vidět, jak se stihnete dostat domů v čas. Nebo snad máte v Děravém Kotli rodiče, pane Cuttere?" pozdvihl tázavě jedno obočí.
Mladík se nejistě ošil. "Ne pane, otec mě vyzvedne v osm u Gringottovy banky."
Profesor se zatvářil nedůvěřivě.
Lena vstala a na stůl položila několik stříbrných mincí.
"Myslel jsem, že vy budete mít více rozumu, slečno Fighterová." Oslovil černovlasou studentku.
Lena se k němu otočila. "Nejsem zodpovědná za jejich hloupé jednání mimo školu."
"Ty už odcházíš?" zeptala se blondýnka.
"Ano. Zítra k nám přesně v deset doraz letaxem. Ahoj, Janet." Políbila kamarádku na tvář a jen krátce kývla ostatním. "Nashledanou." rozloučila se a krátce mu opět pohlédla do tváře. Pak se otočila a velice rychlým krokem zamířila Příčnou ulicí k Děravému kotli a ven do rušného Londýna.
Samozřejmě, že se mohla přemístit už z Příčné, byla plnoletá a zkoušky z přemisťování úspěšně absolvovala už loňský rok, ale měla pocit, že se musí projít a rozdýchat to nečekané a předčasné setkání se svým profesorem. Rozhlédla se ulicí oběma směry a automaticky zastrčila obě ruce do kapes u dlouhého svetru po kolena a sevřela svou hůlku.
Jistěže měli její přátelé částečně pravdu. Válka už skončila a zločinci a vrazi byli pochytáni, ale ona moc dobře věděla, že tak to není.
Bylo mnoho Smrtijedů, kteří si volně chodili po světě a dýchali stejný vzduch jako oni.
Neměli pravdu, když říkali, že bojovala. Bylo jí sotva třináct let, ale nikdy nezapomene na den, kdy do domu vstoupila ta skupina zamaskovaných mužů a žen v maskách podobných umrlčím lebkám.
Zatřepala hlavou, jako by mohla tímto způsobem odehnat zlé vzpomínky a rozeběhla se. Čím rychleji utíkala a kličkovala mezi lidmi, tím uvolněněji se cítila. Běh jí vždy pomáhal si pročistit hlavu.
Neposedné myšlenky se jí však znovu vetřely na povrch. Ale tyhle patřily jejímu učiteli.
Co asi dělal na Příčné ulici?
No co asi?! Nakupoval. Odpověděl jí posměšně vnitřní hlásek.
Slyšel nás? Asi ano.
Proč mě to vůbec trápí?
Je to můj profesor!
A přece…
Zastavila své kroky, aby se v parku před jejich domem vydýchala a stejně tak uťala svůj vnitřní monolog.
Byl páteční večer a před ní byl poslední prázdninový víkend, před poslední cestou do posledního ročníku Bradavické Školy Čar a Kouzel.