Povídky vznikají různě, moje povídky se občas rodí za velice zvláštních okolností, konkrétně tato se mi rodila na procházce s rodinou za překrásného letního odpoledne, když jsem předpokládala, že nestihneme dorazit zavčasu do restaurace na zmrzlinu a přepadne nás bouřka. Ta se nám sice vyhnula, ale i přesto jí vděčím za další mé dílo.
************************************************
Ve chvíli, kdy toto začínám psát, je svět kolem prosycen zlem a krví. Čerstvou krví! Znamení zla se objevují na obloze a přírodní zákony selhávají! Sny, které přicházejí z Astrálního světa, věští budoucnost.
Jsem Oko. Vidoucí. Jiskra. Senzibil. Nebo také Čarodějnice!
Je jedno jak mě lidé budou nazývat, ale toto se musí zaznamenat a musí být varováni včas.
Zlo se probudilo!
Lidé pozor, Něco přichází! A to Něco je smrt pro ty, jež nedbají Hlasu Nejvyšších!
Můj magický brk píše sám mé myšlenky, i když jsou zmatené on je kouzelný, dokáže sdělit nesdělitelné. Nezapomeňte na mě prosím pokud selžu.
S láskou Vaše L. C. Radlle
***
Obloha temní, zvedá se ledový vítr, avšak vzduch je teplý a čpí zeminou a tlejícím listím. Je to však jen hnijící stromový šat?!
Je únor a teplota vystoupila skoro na patnáct stupňů.
Bouře! Žene se sem bouře a blesky ozařují polední oblohu, jenž je temná jako noční nebesa!
Křik racků sílý a srocují se v olbřímí hejno kroužící nad městem.
Klikatý zářivý blesk proťal západní oblohu.
Od polí se žene na křídlech větru hejno černých havranů a v tornádu víří nad městem.
Zahřmění!
Další výboj ozářil most přecpaný lidmi k prasknutí. Nemohou uniknout své zkáze! Pro ně je pozdě. Příliš pozdě!
Vítr sílí a ohýbá topoly až v silných kmenech povážlivě praská.
Hrom burácí, jako by se svět řítil do Prázdnoty!
Bílé a černé hejno se srazilo s divokým křikem. Racků je však velmi málo!
Dva blesky s ohlušující ranou udeřily po obou stranách mostu!
Praskání, nelidský jekot, hřmění. Panika narůstá. Lidé se vrhají do ledové rozbouřené vody, kde na ně čeká jistá zkáza. Nosné sloupy povolují pod neúnosnou vahou lidské masy a přírodních sil, vyvolaných Démony podsvětí.
Vítr přerůstá ve vichřici.
Na jihozápadě se mraky podivně formují a točí!
Uši drásající jekot umírajících a lidí hledících do tváře Smrti.
Je konec!
Kameny s lidskými těly se řítí do masy vod, valící se hluboko pod nimi.
Není úniku!
Rackové se pokoušejí vyváznout, ale havraní spáry je drtí a ničí!
Tornádo se dotklo země a blíží se k bezmocnému městu!
Vítr a větve letící proti mně mi podrážejí nohy.
Křik ptáků zaniká v bouři!
Z lesa za městem vystupuje řada postav v černých rozevlátých kutnách.
V kratičké chvíli mezi bleskem a zahřměním vzduch naplní hrůzostrašné vytí.
S další ránou se začnou sypat z olověných mračen ledové krystaly, připomínající perly.
Na tváři se mi objevují řezné rány, ale toho si nevšímám!
Tornádo a zástup čarodějů po boku s pekelnými psi a nad hlavou s kroužícími havrany smrti svírají rychle bezmocné město do kleští.
Z jeho středu vyšlehl sloupec bílého světla a spojil pošpiněnou zemi s nebesi.
Věž kostela je zalita nadpozemským světlem skýtajícím ochranu.
Pozdě!
Dusot černých kopyt okřídlených koní s planoucíma očima a netopýřími křídli společně s křikem svých jezdců mi zní v zádech.
Pozdě!
Lidé umírají!
Pozdě!
Těla racků klesají zkrvavená k zemi!
Pozdě!
Cesta po níž běžím je zbrocená krví a posypána těly mrtvých neviňátek.
Dech mi už dávno nestačí. Krev mi divoce pulzuje ve spáncích. Srdce vyskočilo vysoko z hrudi až do krku. Hrudník mi drtí nesnesitelný tlak.
V tom se předemnou zhmotní kovaná chrámová vrata a kamenné kostelní zdi!
Nebeské světlo mi zaslepilo na okamžik zrak.
Hukot větru, řičení koní, vytí vlkodlaků, svist kouzel a křik mužů a žen.
Pozdě! Příliš pozdě!
Vrata se zavírají!
"Nééé!" Můj zoufalí křik zaniká v bouři.
Pozdě!
Poslední myšlenka vyslaná vzhůru k Nebesům.
Něco mě srazilo k zemi.
"Bojuj!" zní mi v hlavě něčí hlas.
Rozdrásané prsty se semknou kolem ledového stříbrného jílce, zdobeného zářícími kameny.
"Bojuj!"
Bolest odplouvá do pozadí mysli. Síla věků plní mé zraněné tělo.
"BOJUJ!"
Obrat na záda.
Ostří meče proniká černým chlupatým tělem přerostlého vlka.
"BOJUJ!"
Nevím, jak se ocitám na nohou. Mám záda kryta kostelními zdmi, stojím tváří v tvář kruhu černých mágů a Pekelných stvůr.
Strach odplouvá do neznáma!
Najednou všechno utichne, ale bouře zuří dál.
Kouzla!
"Teď konečně zemřeš." Syčivý hlas naplní to nepřirozené ticho kolem.
"Možná zemřu, ale ne na útěku, ale v boji a se ctí!" Můj hlas je jiný! Zvláštní, naplněný starověkou mocí předků.
Ledový smích, který zmrazil mou odvahu v kostku ledu, vyšel zpod kápě toho nejvyššího. "Zabte jí!" vyštěkl a strhl si svůj plášť z ramen.
Srdce, jenž nestačilo zkamenět se zastavilo hrůzou při pohledu do jeho rudě planoucích očí otce-vraha.
"Tam, kde rozum nestačí,
tam, kde síla selhává,
srdce láskou naplněné vyhrává!" Opět hlas vyzívající mě k boji mi rezonuje celým tělem.
Má matka by se nevzdala! I já jsem taková!
Nežli však své myšlenky stačím uskutečnit, z kouzelné hůlky jednoho z pobočníků temného pána vyšlehne zelené smrtící kouzlo.
Pozdě! Prolétne mi hlavou naposled. V tom neskutečném zlomku vteřiny před zásahem jedovatě zeleného paprsku do mě ze strany něco naráží.
Pád mi vyrazil dech, ale žiju! Já ano.
Hlomoz bouře se vrátil!
Nevím, co se stalo. Neuvědomuji si, kde je nahoře, kde dole. Jestli ležím nebo utíkám. Země se točí a já s ní. Nevím, jestli to však není jen v mé hlavě. Všechno je pouze rozmazaná temná šmouha před mým rozostřeným pohledem a v uších mi hučí Temná řeka Propadliny.
Je mrtvý! Můj princ je mrtvý!!
Pokoj je osvětlován občas se klikatícími blesky. Hřmění slábne. Bouře je daleko.
Na zemi leží nehybně dívčí tělo. Je špinavá, oblečení potrhané a prosáklé krví. Leží čelem k zemi a nehýbá se!
Zámek pokoje cvakne. Dveře se se zavrzáním rozletí dokořán.
V nich stojí dvě postavy v dlouhých pláštích.
Šedovlasý starý muž v dlouhém hábitu v barvě noční oblohy se okamžitě vrhá k ležící dívce.
"Co je jí?" zazní do ticha starostlivý ženský hlas, patřící postarší ženě s upnutým výrazem ve tváři a spěšně se naklání starci přes rameno.
Plamen pochodně ozáří poškrábanou bledou tvář s mnoha podlitinami.
"Proboha co se jí stalo?!" zděsí se žena.
"Jen klid Minervo. Žije…"
Další řeč utne nově příchozí mladík s černou rozcuchanou kšticí. "P…p…pane…řediteli…" Chvíli trvá nežli je vůbec schopen popadnout dech a souvisle mluvit. Ztěžka se opře o rám dveří a se zavřenýma očima rychle oddychuje. Celý se třese a je ještě bledší než obvykle. "Snepe! Profesor Snape je mrtvý...
…Ale nikde není ani kapka krve!…Jen je celý špinavý-" Stačil ještě vykřiknout do chodby za mizejícím čarodějem, chvátajícím do sklepení.
Smaragdové chlapcovi oči ulpěly na třpytícím se ostří zkrvaveného meče, jehož diamantový jílec pevně svírala Laura v rukou.
"Sny jsou skutečné! Jsou naší minulostí, budoucností i PŘÍTOMNOSTÍ!"
Stálo na konci pergamenu, smáčeného vodou a krví, napsané rozechvělou rukou Brumbálovi vnučky.