Původně jednorázpovou povídku jsem byla nucena rozdělit, ale snad až tak moc to nevadí.
Ráno nás slunce políbí a svoje ústa na sliby, ti dám.
Schoulená v křesle před vyhasínajícím krbem, zabalená ve svém černém plášti, usnula tiše a beze snů.
Probudil jí až lezavý chlad, který se pomalu opět do kabinetu vkrádal z chodeb hradu.
S bolestným povzdechem vstala a opustila místnost plnou rozličných vzpomínek. Rozličných, ale dobrých, protože na mrtvé se musí vzpomínat pouze v dobrém!
Procházela bezcílně sem a tam spletitými chodbami a opuštěnými prázdnými učebnami a kabinety. Viděla znovu sebe jakou malou, snad až příliš chytrou, studentku, jak se vyptává učitelů, jak odpovídá na otázky, jak se učí, jak se baví se svými přáteli a spolužáky. Utápěla se ve vzpomínkách, blodila nejen chodbami, ale i svou vlastní myslí. Jakoby opuštěné chodby ožívaly halasem a smíchem studentů a zase utichaly. Dusod desítek nohou a káravé hlasy profesorů, strhávající kolejní body. A najednou stanula na první pohled ve slepé uličce, končící kamenným chrličem. Zastavila se a chvíli nerozhodně stála a sledovala nevidoucí oči sochy. "Citrónová zmrzlina." řekla nakonec po dlouhém mlčení, kdy se jí před očima opět promítlo několik let jejího života.
Chrlič se se skřípěním odsunul a odhalil pohyblivé točité věžní schodiště, na které okamžitě vstoupila. "Láska vyhrává." zašeptala pro sebe znovu a smutně se pousmála.
Zbožňoval jí k zbláznění! Pak se zarazila uprostřed myšlenky. Nebyla si úplně jistá, co a koho vlastně myslela.
Na okamžik zaváhala, když konečně stanula před vyřezávanými dveřmi ředitelny. Zdráhala se vstoupit a strachovala se, co tam uvidí. Nakonec však sáhla po klice a otevřela. S prvním rozhlédnutím se jí vybavilo tolik vzpomínek, že se hlasitě rozeštkala, při pohledu do té vlídné usměvavé tváře s pomněnkovýma očima.
Všechny obrazy se na ní zkoumavě zahleděly a se zájmem a lítostí jí pozorovaly, ale zachovávaly mlčení.
Chvíli jí trvalo než se vzpamatovala.
V ředitelně bylo ticho a paprsky vycházejícího slunce se leskly a třpytily na všech stříbrných magických přístrojích, které nyní mlčely. Jakoby i ony zemřely, tak jako všichni, které znala a jež milovala!
"Usměj se nebo ti ztuhne obličej." promluvil na oko vážně Brumbálův portrét a chlácholivě se na ní usmál zpod půlměsícových brýlí.
Dívka se pokusila o úsměv, ale místo toho jí vytryskly další slzy. Vrhla se k oknu a prudce ho otevřela, v naději, že jí ledový vzduch slzy zmrazí. A nejen slzy! Co by dala za to, kdyby nemohla nic cítit, kdyby se její srdce dokázalo proměnit v kus ledu.
Ranní slunko se jí opřelo do vlasů a zatřpytilo se na uslzené tváři.
"Ale, ale." prolomil ticho opět přívětivý Brumbálův hlas. "Neslíbila jsi náhodou, že se budeš na celý svět usmívat?"
Prudce se otočila a s výčitkou se zahleděla na portrét. Tolik chtěla na něho začít křičet, že právě ty sliby jí způsobují tuhle bolest! Jeho sliby a sliby muže, kterého milovala, stejně jako sliby přátel, kteří jsou teď všichni mrtví! Ano přesně toho muže, který jí celou dobu mlčky propaloval očima černějšíma nežli noc, ale jasnějšíma než její duše! Nechtěla na ten obraz pohlédnout, ale její oči jí zradily.
Noc, která právě začíná, je černo černá květina.
Kde se mi touláš s mojí láskou?
Bezeslov opustila ředitelnu a utekla do začarovaného pokoje ke své milované kobylce. Jediné bytosti na tomto hradě.
I duchové a domácí skřítci ho dávno opustili a obrazy, které stále ještě žily svým věčným bezstarostným životem jí pouze tiše po očku pozorovaly.
Prázdné učebny a kamenné chodby, opuštěné společenské místnosti kolejí a zaprášené pokoje studentů. Jen vítr skučel mezerami ve zdění a rozbitých oknech. V knihově pomalu, ale jistě práchnivěla stránka za stránkou, kniha za knihou a měnily se v prach jako její život.
Už jen tak ze zvyku pojedla něco málo ze svých skromných zásob, které sebou přivezla. "Proč žít, když není nikdo, pro koho byste svůj život žili? Proč se přemlouvat jít dál, když není nikoho, kdo čeká na konci vaší cesty?"
"Snad proto, že všichni ještě nezemřeli." ozval se z ničeho nic za jejími zády hluboký jasný hlas.
Prudce se otočila a spatřila mezi stromy vysokou svalnatou postavu. "Vítej zpátky." Postoupil blíže a s přívětivým úsměvem jí vzal za ruku.
"Firenzi?" zeptala se nejistě.
Mírně přikývl.
Skoro vůbec se nezměnil! Snad jen několik vrásek a pár stříbrných pramenů, dokonce i jizvy zmizely.
"Ty nejsi sama." pokračoval ve svém proslovu.
S beznadějí v očích na něho pohlédla. "A kdo zůstal?"
"Děti a mláďata, která hledají úkryt a přívětivou náruč. Přijdou, když zavoláš."
Překvapeně k němu vzhlédla. "Ty myslíš-" Měla strach to dokončit.
"Otevři znovu školu! Veď je vpřed! Ty to dokážeš! Ne proto, že nikdo jiný nezbyl, ale protože ty jsi k tomu předurčena svou myslí a srdcem!"
"Jenže to chce učitele, skřítky, aby hrad opravili a udržovali, žáky…kdo přijde? Je válka a Dobro skomírá.
Mám snad vychovávat vrahy a stroje, jenž mají zabíjet pro Voldemorta?"
Kentaur se trpitelsky usmál a pohladil jí po tváři. "Ty to zvládneš! Vždyť víš…"
"…musíš chtít a štěstí si tě samo najde." dokončila se smutným úsměvem a rázně se postavila. "Myslím, že teď vím, proč jsem šla právě sem." prohodila ještě přes rameno, když mířila zpět do lezavé zimy kamenných chodeb.
"To Osud vedl tvé kroky." pravil polohlasně Firenze, když se dveře komnaty zavíraly. Otočil se na zvědavě se tvářící kobylku a rozplynul se v prázdnotě.
Zámek však ještě ani nedocvakl a opět dveře prudce otevřela. "A Firen..." nedokončila otázku, protože byla směřovaná už jen vytrácející se mlze.
Opět byla sama!
Ta myšlenka jí zasáhla jako kladivo. Na okamžik zapomněla i na svůj úmysl a slepě se vrhla chodbami do útrob hradu.
Utíkala jako o život. Neviděla na cestu přes závoj slz, ale to jí bylo jedno! Prostě utíkala. Nevěděla kam. Jen běžela a běžela. Do schodů, doleva, doprava, rovnou chodbou, temnou i osvětlenou, a zase schody! Točité úzké kamenné schodiště.
Najednou se do ní opřel závan ledového zimního větru.
Konečně se probrala a byla schopna vnímat okolí.
Nejistě se rozhlédla kolem a srdce se jí málem zastavilo! Stála na ochozu nejvyšší z hradních věží.
Na Ochozu smrti, kde zemřel profesor Albus Brumbál, kde zemřelo její srdce.
Pomalu přistoupila k zábradlí a pohlédla na jezero utápějící se v záplavě rudofialové záře zapadajícího slunce.
Vítr jí rozevlál černý plášť a vlnité vlasy kolem tváře zacuchal. Sušil marně slzy, stékající jí volně po tvářích.
Slunce zmizelo rychle, když se přihnala další mračna se sněhem.
"Proč?! PROČ JSTE MĚ OPUSTILI?!" zakřičela bezmocně do ticha nastalé noci.
Až za kraj světa můžeš jít,
budu mít pořád pro co žít.
Srdce se trápí tvojí láskou.
Nevěděla, kdy se vrátila zpět do teplého kouzelného pokoje lesa, jak dlouho spala a ani co dělala před tím.
Když se ale probudila, sedělo na nejbližších stromech několik desítek sov a u dveří přešlapovalo několik nejistých dost zubožených domácích skřítků. Když viděli, že se probudila, hluboce se uklonili. "Čím máme začít?" zeptal se nesměle jeden ze skřítků a postoupil o krok vpřed.
"No…no,…nejdřív…nejdřív a…asi všude uklidit a vytopit celý hrad." zakoktala se z překvapení a jakmile skřítci s úklonou a tichým pufnutím zmizeli, nebyla si tak úplně jistá jestli to nebyl jen konec jejího snu.
Ovšem houkající hejno sov a výrů jí v okamžiku z tohoto domnění vyvedli.
Nejistě přebírala dopisy a pročítala je jeden po druhém.
Obsahovaly žádosti k přijetí na Školu Čar a kouzel do Bradavic jako studenti i jako profesoři. Některé ovšem i odmítnutí.
Díky tomu si částečně rozpomněla, co vlastně celou noc a celý předchozí den dělala. Jak se vrátila do ředitelny a za pomoci portrétů sestavovala dopisy a rozesílala je do všemožných kouzelnických rodin, jejichž jména našla v ředitelně. Když se konečně trochu vzpamatovala a probrala z překvapení, posbírala celou změť pergamenů a rychle vyrazila zpět do věžní pracovny, ukrývající se za kamenným chrličem. Cestou ovšem málem dostala infarkt, když na ní zpoza rohu vylétla skupina Bradavických duchů a s halasným smíchem jí vítali.
Zbytek dne a část noci strávila přijímáním další pošty a odepisováním na žádosti.
Nebyl čas na nějaké vzpomínky, či trápení.
Jen asi osmkrát jí vyrušil jeden z domácích skřítků a přinesl jí nějaké jídlo a pití.
Tři dny na to už dorazilo několik budoucích profesorů. Mezi nim samozřejmě profesor Bins, bývalí žák McLagen, dcera madame Rosmerty Ailine, několik studentů Mrzimoru a mnoho dalších neznámých.
Když nakonec procházela seznamy učitelů, uvědomila si, že jí jedno místo zůstává neobsazené.
A vzpomínky se opět vrátily!
Slzy tu byly zas a s nim rozhodnutí učit lektvary.
Jsem perla v moři ztracená,
to ticho píseň bez jména, ti dám.
Tolik zařizování! Tolik starostí a práce. Utajování a zabezpečování cesty studentům.
"Už bys měla jít." Vyrušil jí z myšlenek Brumbálův hlas.
S povzdechem vstala a upravila si záhyby na slavnostním hábitu. Ve dveřích se naposledy ohlédla na tu milou vlídnou moudrou tvář a poté i na temný portrét v sousedství. Jejich oči se střetly.
Ale obrazy nemají duši ani srdce. Jsou to jen oživlé vzpomínky.
Koutky jeho úst se zdvihly v náznaku úsměvu. "Hodně štěstí paní ředitelko." pronesl do ticha se svým typickým nádechem sarkasmu.
Ač mu úsměv nejistě opětovala, uvnitř jí bolestivě píchlo u srdce. Rychle se otočila a než vyšla na chodbu, otřela si kapesníkem uslzené oči. Sešla do Vstupní síně a nehybně zůstala stát před dvoukřídlovými dveřmi.
Za nimi se ozývaly hlasy a smích nových studentů Bradavické školy Čar a kouzel. Už tu nebude ticho a prázdno. Pomyslela si.
Mávla hůlkou a za ohlušujícího potlesku a jásotu vešla do Velké síně. Zastavila se a přejela očima celou slavnostně vyzdobenou síň.
Okamžitě se rozhostilo hrobové ticho a pohledy všech napjatě sledovaly každý její krok. Zastavila se u místa ředitele a pohlédla na zpola naplněnou číši. Pak přelétla pozorně očima všechny přítomné.
Nebylo jich sice tolik jako tenkrát, ale přece zaplní alespoň zpola své nastávající koleje.
Profesor Nimblen přinesl Moudrý klobouk a stoličku.
Při jeho písni jen stěží zadržovala slzy.
Byla o odvaze a lásce. Byla o smrti a bolesti. Byla o ní a o Severusovi!
Když skončilo zařazování, předstoupila před studenty a profesory se svou dlouho připravovanou řečí. Ovšem nyní se jí nelíbila a tak mluvila od srdce. To co cítila, že musí říct. "Vítám Vás!
Vítám moji milý!
Tyto prastaré zdi se konečně dočkaly! Dlouho byly opuštěné. Příliš dlouho a je nyní na nás, abychom jim ten promarněný čas vynahradili.
Než se pustíme do oslavování započatého školního roku, chtěla bych vás všechny požádat o chvíli ticha a vzpomínek věnovaným všem, kteří mezi námi už nemohou být, protože za nás položili životy.
Oplaťme jim to tak, že se budeme snažit změnit tenhle svět k lepšímu a nedovolíme Zlu více, aby nám ubližovalo!
Vzpomeňme tedy na kratičkou chvíli na Fénixův řád v čele s Alostorem Moodym a profesorkou Minervou McGonagallovou. Na Brumbálovu armáda, kterou odvážně vedl do boje Harry Potter a Nevill Longbotom. Vzpomeňme na jejich rodiny, přátelé, milované a blízké.
V neposlední řadě však na profesora a ředitele Bradavic Albuse Brumbála, jenž celý svůj život věnoval téhle škole a jejím studentům, Narcisu, Luciuse a Draca Malfoye, kteří věřili v sílu dobra..." Následoval dlouhý výčet padlých hrdinů, až- "A nakonec na profesora Severuse Snapea, bez jehož objeti bychom tu dnes nemohli být.
Hodně štěstí vám všem!"
Neozval se potlesk, ale ticho naplnilo nemnohé řady studentů a profesorů.
Vzpomínka na ty jež s nimi nebyli a nebudou. Díky nimž jsou nyní svobodní, živý a snad i trochu šťastní.
Ona však nemohla být už nikdy šťastná!
V tichu Velké síně vykouzlila nad místy svých nejdražších bílé růže, nechala je sklouznout na stoly a pozvedla zlatou číši. "Děkujeme." zašeptala Hermiona a nechala sklouznou dvě poslední osamocené slzy.
"Děkujeme!" proneslo sborově na desítku hlasů v odpověď.
Navždy už zůstane sama, ač obklopena davy!
KONEC
--------------------------------
poznm.autorky: zde je odkaz k písničce, podle níž byl tenhle příběj stvořen:
http://www.youtube.com/watch?v=0Qkzb7LY-eA&feature=related