Inspirováno povídkou o Siriusi Blackovi od Blanch s názvem "Můj čas..." (odkaz: http://fanfiction.potterharry.net/cze/povidka/1379|%22Muj-cas...%22/ ). Byla to první povídka, kterou jsem četla, kde autorka použila do textu písničku, jinak to víc nic společného nemá.
Vítr si nechal tichej smích, barevní ptáci ve větvích.
Co to má společnýho s láskou?
Zapovězený les tiše šuměl mrazivým vánkem. Pravidelně v mírných poryvech vítr čeřil černou obsidiánovou hladinu ohromného jezera a zapadající rudnoucí sluneční paprsky se naposledy zatřpytily na nebeských slzách, pokrývajících bílý mramor, stojící osaměle v podobě monumentální hrobky, stejně jako na sklech hradních oken a střechách smáčených odpolední bouří.
Na okraji lesa, na posledních ozářených větvích staletých stromů se právě loučili se dnem drobní ptáčci a svou písní uspávali již tak tichý kraj. Jejich písnička, jindy tak veselá a nutící k rozvernému úsměvu, nyní vháněla slzy do očí.
Vháněla by!
Vháněla, kdyby jí někdo poslouchal.
Jenže školní pozemky zely prázdnotou a nebyl tu nikdo, kdo by se usmál či zaplakal. Nikdo, kdo by politoval nebo vzpomněl!
Nad tebou růže skloněná, na nebi hvězda zmatená.
Co to má společnýho s láskou?
S posledním fialovým odleskem usínajícího slunce se před pomalu reznoucí branou, objevila štíhlá nevysoká postava zahalená v černém plášti, sedící na tmavém hnědákovi, který netrpělivě pohazoval černou hřívou.
Jezdec seskočil ladně na zem a vedouc koně, otevřel s hlasitým zavrzáním černou bránu.
Ptáci utichli a vítr zesílil svou symfonii v korunách stromů, táhnouc za sebou kočár zimních bouří.
Podivná dvojice pomalu kráčela podél jezera.
Někde v dálce zahoukala sova a ze Zapovězeného lesa se ozvalo vzdálené žalostné vytí opuštěného jedince.
Temná postava se zastavila osaměle před bílou zdí s vyrytým stříbřitým nápisem.
Vítr opět zavál a nepozornému jezdci rozevlál plášť kolem těla, až divoce zapleskal jako raněný pták zlomenými křídli.
Kápě stažená hluboko do tváře sjela po hebkých ebenových vlasech a odhalila tak bledou dívčí tvář se slzavými stružkami na tvářích. Oči zavřené a sametové rty pevně semknuté, aby neunikl jediný srdceryvný vzlyk.
Vítr opět zaskučel a vlnité vlasy rozcuchal kolem nehybné tváře bez emocí.
Mladá žena přistoupila blíže a na zem dopadla bělostná růže bez trnů.
V mandlových očích, lesknoucích se slzami se zatřpytila první vycházející hvězda.
Společně s nevadnoucím čistým květem dopadlo do rozmoklé země zmučené dívčí tělo, otřásající se pod přívalem dalšího zoufalství a všudypřítomnou bolestí.
A konec cesty, bílej sníh,
tak tvoje oči do těch svých, si dám.
Klečela před hrobem, s tváří ukrytou v dlaních a s povislými rameny, otřásajícími se pod vzlyky.
Mrazivý vítr zaskučel naposled a utichl.
Tak náhle jak se hvězdy objevily, tak je stejnou rychlostí zakryly těžké černé mraky.
Mladá kobylka neklidně zafrkala, když jí na nos dopadla první sněhová vločka, za níž se snášely další a další, měnící se v blátě na kalnou hnědou břečku.
Ona to však nevnímala - chlad, mokrý sníh ulpívající jí ve vlasech a na černém plášti, náhlé ticho nad krajinou a ani neklidné přešlapování svého koně. Nic! Jen bolest narážející v prázdnotě krvácejícího srdce a rozervané duše!
Kobylka naposledy tiše zaržála a strčila hebkým nosem do promrzlé tváře své jezdkyně, vybízejíc jí tak k odchodu.
Mladičká žena tedy roztřeseně vstala a společně dvojice začala stoupat po kamenité neudržované stezce k temnému masivu starobylého opuštěného hradu.
Sníh padal a padal a měnil krajinu k nepoznání.
Zaskřípění těžkých kovaných dveří se rozlehlo tichem kamenných chodeb. Klapot okovaných kopyt a lehkých nohou zněl na dlaždicích Vstupní síně jako zvon Umíráček.
Tak dlouho opuštěný hrad vítal ozvěnou své nové hosty.
Ze sedlové brašny vytáhla malou kapesní svítilnu a zamířila k jedněm z mnoha dveřích po levici.
Léta nepoužívané panty zavrzaly, ale podivně tiše, jako by nechtěly rušit kouzlo působící i po mnoho let v této začarované komnatě, kde šuměl vítr v korunách listnatých stromů a kroky tlumil měkounký mech.
Odsedlaná kobylka se okamžitě uvolnila a začala si pochutnávat na trsu šťavnaté trávy. Již pranic si nevšímala mizející přítelkyně a zavírání dveří. Její nový příbytek ozařovaly hvězdy a srpek stříbřitého měsíce.
Pomalu přešla Vstupní síň a vešla do chodby vedoucí do sklepení.
Odtud zavanul prapodivný chlad a vzduch byl těžký a čpěl vlhkostí a plísní.
Nevěděla proč, ale rozsvítila první svícen, který našla na zdi a elektrickou lampu zhasla. Snad nechtěla porušit atmosféru tohoto místa, snad chtěla vrátit čas ve vzpomínkách.
Když stanula před kabinetem lektvarů, do očí se jí opět nahrnuly slzy.
Černé pichlavé hluboké oči, které jí četly každičkou myšlenku, které jí strašily noc co noc ve zkouškovém období, jenže, které jí nyní scházely jako vzduch tonoucímu.
A vzpomínky se rozeběhly vstříc vlhkým třpytivým očím.
Utíká rychle divnej čas
a nás už dělí smutná hráz.
Co to má společnýho s láskou?
Chvíli váhala s rukou na ledové klice, než-li se konečně odhodlala vstoupit.
Bože jak dlouho to bylo? A přeci! Přeci, jako by majitel odešel pouze na večeři.
Rozsvítila několik svící a zapálila oheň v krbu, ve kterém bylo připraveno dříví na podpal. Otočila se a pomalu se rozhlédla po místnosti.
Velký stůl se změtí pergamenů, otevřený kalamář s namočeným brkem, co záleželo na tom, že inkoust již dávno vyschl! Několik vzorků lektvarů čekajících na ověření svého účinku, jenž už nikdo nevyzkouší! Připravený pracovní stůl s kotlíkem a změtí přísad na nějaký zajímavý lektvar, pro potrestaného studenta, který nikdy nedorazí!
Divoce zamrkala, aby zahnala slzy a vešla do vedlejší místnosti, kde byly police plné všemožných, pečlivě skladovaných lektvarů. Bylo jedno, že čas již dávno jejich účinek zničil!
Vše pokrývala několikamilimetrová vrstva jemného prachu, na kterou už ani odpuzující kouzlo nepůsobilo. Nic jiného neprozrazovalo opuštěnost a prázdnotu tohoto místa.
Posadila se naproti profesorské židli a zahleděla se dlouze do plápolajícího ohně. Jak je to jen dlouho? A co všechno si prožila, než-li se opět ocitla zde v těchto zdech?
I když mi vítr roznese tvý hebký vlasy po lese,
mám tě už spojenýho s láskou!
Bitva! Válka! Umírání! Bolest! Smrt! Zrada! Bolest! Boj! Bolest! Krev! Bolest! Osamění! Bolest!…A konec naplněn bolestí!!
Ani si neuvědomila, že zase tiše pláče a v roztřesených bledých prstech si pohrává se stříbrným prstýnkem se třemi diamanty. Diamanty tolik podobných jejím slzám!
Zůstala sama!
Všichni bojovali se všemi. Jedni zabíjeli druhé, nehledě na příslušnost, jméno, tvář, přátelství či lásku.
Jen Smrt jektala vybělenými zuby a chechtala se lidskému utrpení a s radostí přijímala objeti do své náruče hladová a nenasytná.
Nikomu už na ničem nezáleželo,…a na nikom!
Kolik jich viděla umírat? Kolik se jich pokoušela zachránit? Kolikrát jí mučili? Kolikrát se dívala do prázdných očních důlků kmotřičce s kosou? Nezáleželo na tom! Teď jí už nezáleželo na nikom!
Ve chvíli, kdy jí zemřel v náručí i ON, už nezáleželo na ničem!
Máš to tu hezký