Máme tady druhou kapitolku, ta první byla jen tak na rozehřátí, jako taková malinkatá předehra, teď však moc prosím o nějaké komentáře, abych věděla jestli má cenu psát dál. Předem se omlouvám za utnutí v tom nejnapínavějším :) Hezké čtení.
*****
Sluneční paprsky ozářily potemnělý pokoj, který se ukrýval pod světle modrými závěsy a pokusily se probudit oba spící.
Marně!
Černovlasý muž s bledou zjizvenou tváří se nacházel v hlubokém bezvědomí a mladá žena zkroucená v lenošce si zakrývala tvář rukou.
Marně si slunce pohrávalo s křišťály na lustru a zrcadlem. Marně pableskovalo a odráželo se v duhových vodopádech od voňavek a šperků na toaletce.
Tuhle prazvláštní dvojici ne a ne probudit!
Dokonce slunci nepomohl ani sbor ptáčků na stromě před okny.
Namáhalo se tak ještě několik minut, než to nakonec vzdalo a uraženě se skrylo za mrak.
Jeho počínání však probudilo dřímajícího bílého papouška na bidýlku v zimní zahradě.
Otevřel černé korálkové oči, nejprve si protáhl obě křídla a potom pařátky. "Vstááávat! Rrráááno! Rrráno! Vstááávat! Rrráno!" spustil křik a vyděsil tři spící kočky, které leknutím vyletěly z pelíšků a potom rozzuřeně zasyčely, když spatřily bílého ptáka vesele třepotajícího křídly.
Jedna po druhé se líně protáhly a potom důstojně odkráčely vzbudit své přátele.
Nejmenší drobná černá kočička se obratně prosmýkla dveřmi do chlapeckého pokoje a vyskočila do hlavy postele, aby prackou poškádlila chlapcovi světlé vlasy.
Což ho samozřejmě vzbudilo!
Druhá podstatně vykrmenější mourovatá kočka s línýma vychytralýma žlutýma očima vběhla do dívčího pokoje jako uragán a zaťala drápky do přikrývky a hlasitě zasyčela na svou spící kamarádku, která se leknutím posadila.
Třetí bíločerná velká kočičí dáma se s hlavou i ocasem vysoko zdviženým nenamáhala nikoho budit. Pokládala to za nehodné svého postavení a úrovně! Místo toho se usadila na okně v kuchyni a obtočila úhledně ocas kolem nohou. Moudrýma povýšenýma očima sledovala nezaujatě okolí a tiše vyčkávala. Věděla až moc dobře, kde je její místo a že právě ona je královnou této domácnosti!
Proto se jí vůbec nelíbilo, když místo obvyklého tichého pozdravu a pohlazení od paní domu jí přivítal smích, křik a rozzlobený hlahol zbývajících členů domácnosti, kteří se vřítili do kuchyně a začali provádět absolutní nehoráznosti!
Černobílá kočka je chvíli pozorovala s jasným znechucením a potom ladně seskočila na zem a rychle zmizela v pootevřených dveřích do jídelny, dříve než by přišel její pěstěný kožíšek k úhoně.
Vůbec se jí nelíbilo, jak dnešní noc i ráno bylo takto nepatřičně narušeno! Jen doufala, že paní to rychle napraví, aby neměla zkažený celý den!
Z přízemí dolehl smích a zděšený křik až do patra a pronikl zkrz dveře ložnice.
Žena v křesle sebou mírně trhla a poté se zamrkáním pootevřela rozespalé ořechové oči. Posadila se a protáhla si rozlámaná záda. Poté svou pozornost okamžitě obrátila k cizinci v její posteli. Vklouzla do pantoflů a upravila si župan. Potom přistoupila k lůžku zraněného a dlouhými jemnými prsty mu přejela po spáncích. Ustaraně se zamračila a zkontrolovala tep na zápěstí.
Její úzká tvář se zachmuřila ještě víc.
Vůbec se jí nelíbil jeho stav.
Obvaz na krku byl prosáklý krví, která se dostala i na povlečení.
Opatrně sejmula zkrvavenou gázu a znovu ránu pečlivě vymyla a polila zbylým lektvarem.
Tichou práci ošetřovatelky narušil další křik a třeskot rozbíjejícího se nádobí.
Žena se znovu, nyní rozzlobeně zamračila, tiše vyklouzla z pokoje a seběhla do kuchyně. "Tak dost! Co se to tady u Merlina děje?!" rozkřikla se jen co vstoupila dovnitř a spatřila tu spoušť, kterou rozdováděné děti stačily napáchat.
Luk byl od hlavy až k patě zlitý od mléka a obalen kukuřičnými lupínky, které si chtěla dát očividně k snídaní jedna z děvčat.
Lydia, ještě stále v černé noční košili, měla pro změnu své dlouhé tmavé vlasy slepené těstem na palačinky, které se pokoušela ještě před chvílí rozmíchat metlou, která jí záhadně vyletěla z ruky a keramická mísa se roztříštila na dlaždicích. Dívka si právě pokoušela setřít z obličeje těsto, když jí bratr umazanou rukou další šmouhu přidělal.
Lena se držela co nejdál té spouště a smíchem se jí podlamovala kolena.
Žena nejprve myslela, že jako jediná se do ničeho nepřimotala, ale opak byl pravdou, protože jí konečně pohled ulpěl na jejích zářivě zelených vlasech, které ještě včera měly pískově zlatou barvu! Ztuhla a několikrát nevěřícně zamrkala. "A to má být jako co?!" Ukázala prstem na svíjející se dívku.
Odpovědi se však nedočkala, protože Luk vybuchl další salvou smíchu!
"Tak a mám toho vážně dost!" rozkřikla se, ale už se vůbec nesnažila udržovat vážnou tvář. "Všichni tři okamžitě do koupelny.
A ty si ty vlasy okamžitě umyj." Sjela nejmladší dívku kritickým pohledem.
"Ale-"
Další řehot.
Lena měla v očích slzy a nemohla se za nic na světě přestat smát a vysvětlit Susan, že si vlasy vlastně vůbec barvit nechtěla.
Luk s Lydií to však rychle vyřešili za ní, protože jí každý chytil z jedné strany v podpaží a táhli jí z kuchyně pryč.
"Já ti je potom nabarvím pořádně.
A oblečte se za chvíli bude snídaně." zavolala za nimi do předsíně, ale druhou větu už jen těžko mohli slyšet, protože se opět začali smát. Bezmocně se rozhlédla po zpustošené kuchyni a potom s povzdechem vytáhla hůlku z kapsy od županu. "Pulírexo!"
Když trojice výtržníků v závěsu se dvěma psi a kočkami vběhli do jídelny, jako by to bylo obyčejné nedělní ráno a nic se před tím nestalo! Jakoby večer nikdo u nikoho neponocoval a následně nezaspal!
Na dlouhém oválném stole byl prostřen bílý vyšívaný ubrus s vázou žlutých růží a kolem dokola prostřeno pro každého člena domácnosti jeho oblíbené jídlo.
Všichni tři se hladově vrhli ke stolu a každý se pustil do toho co měl naservírované.
Psi a kočky měli připravené své misky, ale ani v jejich případě se to neobešlo bez rvaček.
"Susan, ty nebudeš jíst?!" zavolal hladově Luk a pokukoval po porci palačinek s jahodami na druhém talíři naproti jeho místu, které bylo stále ještě prázdné i přes všechny zvyky.
"Jestli máš chuť vezmi si, ale alespoň jednu mi tam nech." Ozval se tlumený hlas zpoza zdi za stolem, kde byl tajný vchod do Černé kuchyně a sklepa.
Za několik minut se o kousek odsunul veliký portrét i se stolečkem pod ním a ven se prosmýkla nejprve černobílá kočka a následně za ní stále ještě neupravená žena v županu s podnosem různých misek a lahviček. Bezeslova prošla jídelnou a s kočkou před sebou zamířila do patra.
Teprve až když postavila podnos na noční stolek, všimla si, že jí sledují jeho hluboké černé oči. "Jak je vám?" Opět mu přiložila ruku na čelo.
"Kde to jsem?" zeptal se místo odpovědi a pokusil se posadit.
Jemně ho zase přinutila se položit. "Rozhodně v bezpečí. Tady vás nikdo nenajde. Můžete být klidný." Jak tiše hovořila, sundala mu obvaz a začala pečlivě zranění zkoumat.
Nedůvěřivě si jí prohlížel, ale mlčel.
Byly to dvě bodné hluboké rány. Naprosto totožné, ale každá v jiném stádiu hojení. I přes její ošetření včerejší noci, nic z toho nezabralo, tak jak by mělo a kolem ran se utvořil ošklivý povlak a polovina krku nabrala mrtvolně šedou barvu.
Jed! Blesklo jí hlavou. "Co vás kouslo?"
Neodpověděl.
"Musím to vědět, abych použila správnou protilátku, jinak byla má snaha o vaši záchranu zbytečná." naléhala na něho s trochu pedagogickým podtónem. "Vypadá to skoro jako od nějakého obřího upíra." Nakrčila obočí a opatrně jehlou propíchla našedlou kůži krku.
Z rány místo krve vytekla čirá tekutina, která při styku s jehlou zasyčela a z místa styku se zvedl maličký oblak jedovatě zeleného dýmu.
Muž sebou bolestivě cukl a Susan rychle odhodila jehlu na tác.
Byla rozžhavená do běla!
"Skřeti!" zaklela a poplašeně pohlédla na muže. "Co vás kouslo?!" Nyní její hlas byl plný podezíravosti.
"Had." odpověděl chraplavě a pokusil se rány dotknout.
Ovšem ona mu v tom rychle zabránila. "Žádný hadí jed nereaguje takhle se stříbrem!" odporovala a zesílila stisk, když se jí chtěl vytrhnout. "A pochybuji, že se nějaký upír či vampír dokáže proměnit do této podoby!
…Ovšem jako kousnutí od vlkodlaka to nevypadá." Zmírnila trochu hlas a opět se podívala s nakrčeným obočím na ránu, která začala znovu krvácet. Vůbec si nevšímala jeho rozzlobeného pohledu a marné snahy se vyprostit z jejího sevření.
Byl až příliš zesláblí.
Neměla moc času na rozmýšlení. Rychle přeběhla k toaletnímu stolku a ze zásuvky vytáhla stříbrnou tabatěrku zdobenou perletí. Místo tabáku se však uvnitř zatřpytil stříbrný prach, jehož tři špetky nasypala do jedné z misek a potom přidala několik tinktur, které smíchala a potom nanesla na hedvábný šátek.
V poslední chvíli se zarazila a rychle mu do úst vložila smotanou gázu. "Bude to asi hodně bolet. Pouta na tebe!" Švihla rázně hůlkou, z níž vystřelily zářivé provazy a pevně muže připoutaly k postely. "To aby jste si neublížil." vysvětlila a skousla si spodní ret a přimhouřila oči.
Krev zatím utvořila na polštáři velikou skvrnu!
Rychle a silně přitiskla na ránu nasáklou gázu.
Cítila jak se napjal a potom najednou jeho tělo úplně ochablo, když ztratil vědomí pod náhlým přívalem bolesti. Ona však znovu namočila látku do tekutiny a opakovaně jí přikládala k ráně.
Jeho tělo se v poutech jen slabě chvělo, ale mohla cítit jeho divoký tlukot srdce.
Bylo to riskantní, ale tohle zvíře, které mu do těla vpustilo smrtelný jed, bylo temnější než upíři a vlkodlaci. Byl to démon! Velice zlý a dost nebezpečný i ve své hmotné podobě!
Když konečně v misce nezbyla ani kapka, rána už vůbec nekrvácela a po mrtvolné šedi zbyly jen ošklivé tenoulinké žilky vedoucí od dvou jizviček.
Na bledém čele se mu perlil pot.
Jemně mu tvář omyla chladnou vodou. Když si byla jistá, že nenastanou nějaké komplikace, nechla pouta zmizet a seběhla zpět do přízemí, kde děti právě sklízely ze stolu.
Všechny pohledy se na ní tázavě upnuly.
"Tak co?" zeptal se Luk.
"Snad to bude dobré. Když přežil mou léčbu, už přežije všechno." Pokrčila neurčitě rameny a posadila se konečně ke snídani.
Když děvčata zmizela v kuchyni, pohlédla na chlapce. "Potřebuji dvě pijavice."
Luk znatelně zbledl.
"Nemyslím, že je to vlkodlak, ale to co ho kouslo, bylo možná ještě nebezpečnější a jiný způsob, jak dostat zbytek jedu ven, nemám k dispozici.
A nevěř všem těm mudlovským hloupostem z filmů!" napomenula ho. "Na přezrok chci, aby si nastoupil do magické školy a s těmihle znalostmi tě vyloučí jen co proneseš něco takového."
Chlapec se zašklebyl, ale přikývl a přes terasu vyběhl ven do mlžného sychravého rána.
Okamžitě ho následovaly dva páry psích tlap a dvoje bystré oči.
Hbitě proběhl po kamenných cestičkách mezi květinovými záhony do sadu, kde se líně převalovaly zbytky mlhy. Zpomalil a udýchaně se rozhlédl po psech.
Ale ani jeden z černých chundelatých průvodců nebyl vidět, jen z dálky od potoka a lesa, kam mířil, se ozývalo tlumené štěkání.
Rychle zamířil tím směrem, ale čím víc se vzdaloval od domu, tím větší se ho zmocňoval strach. Nervózně se kolem sebe rozhlížel a příliš často se vracel pohledem zpět k domu, který už ztratil z dohledu mezi hustými korunami ovocných stromů. Zkusil zavolat na psi, ale jeho hlas zněl zvláštně tlumeně a štěkot před několika vteřinami utichl.
V periferním vidění se mu mihl černý stín.
Prudce se otočil tím směrem, ale nikde nic nebylo vidět. "Carmen! Cassandro!" zavolal roztřeseným hlasem, ale psi se neobjevili.
Srdce mu začalo poplašení bít až v krku a roztřásla ho zimnice. Prudce se otočil a rozeběhl se zpátky k domu.
A pak kolem něho proletěl zářící paprsek červeného světla!
Z úst se mu vydralo jen splašené vyjeknutí. Klopýtl a málem ztratil rovnováhu, ramenem ale narazil do dřevěné besídky.
Další záblesk!
Ucítil jak se mu o tvář otřel horký vzduch a instinktivně uskočil stranou.
Tam, kde ještě před chvílí byla jeho hlava, zela velká ožehlá díra, z níž se kouřilo!
Hrdlo měl stažené strachem, že nemohl ani křičet. Pouze koutkem oka zahlédl několik černě oděných postav, než se o zlom krk vrhl k terase.
Zbývalo už jen několik kroků!
Zaplavila ho vlna úlevy.
Susan musí ještě stále sedět v jídelně a určitě ho každou chvíli spatří!
Z chuchvalců zvláštně hmotné mlhy vylétl paprsek zářivého zeleného světla a neomylně si vzduchem razil cestu k chlapcovým zádům.