close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

3.kapitola SaČ

25. února 2011 v 23:37 | SandraP |  Povídka HP(SS) - Smrtijed a čarodějka-dokončeno
Tohle bude velice dlouhá kapitola, z části protože je trojka mé nejoblíbenější číslo a z části, že si nejsem úplně jistá, kdy se dostanu k pokračování (to bude záležet na komentářích S vyplazeným jazykem)

Věnována mému sluníčku, po kterém se mi nesmírně stýská- pro MončuLíbající

*******
Chvíli se dívala za chlapcem, ale potom jediným pohybem ruky vybídla psi, aby ho následovali. S nejistým zamračeným výrazem ve tváři se zvedla od stolu s prázdným talířem a zamířila do kuchyně. Uprostřed pokoje se však najednou zastavila. Deja vu! Blesklo jí jen krátce hlavou… nebo její dar!
To však nebylo nyní podstatné. Někdo z přítomných byl v ohrožení života!
Domem se v dalším okamžiku rozlehlo tříštění porcelánu o parkety jídelny.
Na nic dalšího nečekala a vrhla se po schodech do patra. Do svého pokoje vrazila s takovou prudkostí, že zdobená zlatá klika ve zdi vyryla hlubokou rýhu.
Zraněný muž seděl na lůžku a Lydie mu právě podávala jeden z léků, když vpadla dovnitř jako velká voda.
Leknutím nadskočila a málem upustila sklenici do peřin.
Susan se v tom okamžiku zarazila, ale ve vteřině nabyla zpět svou duchapřítomnost a rovnováhu. "Kde…kde je Lena?!" vydechla namáhavě.
Lydie na ní překvapeně hleděla neschopna slova.
"Kde je?!" vykřikla už netrpělivě a udělala dva kroky směrem k nim.
V tu chvíli jako by se Lydie probudila z hypnotického transu. "Luk." vydechla přiškrceným hlasem plným strachu a úzkosti.
A Susan si zděšeně uvědomila, že udělala chybu, kterou už nešlo napravit! Uši jí naplnil nervy drásající výkřik plný strachu a zoufalství, který však zněl pouze v její mysli. Už se nenamáhala sbíhat schody. Na to nezbýval čas! Jediným pohybem rozrazila křídlové dveře na balkon a naučeným pohybem po paměti sáhla před sebe, kde se v prazvláštní mlze nacházely větve staleté vrby. Ukryté lano od houpačky jí vklouzlo do ruky samo.
Tři rychlé kroky, odraz, skok!
Rukama jí projela palčivá bolest, jak jí provaz sedřel do krve kůži dlaní.
Prudký náraz o zem jí na okamžik srazil na kolena.
Ze sadu se zablesklo několik paprsků barevného světla a z podivné mlhy vyběhla drobná postava.
Byl to instinkt, roky cvičení nebo možná její nadání, co jí přinutilo vyběhnout chlapci vstříc.
Neviděl jí a bezhlavě utíkal k terase.
Z bílé temnoty vyrazilo směrem k domu několik černě oděných postav.
Nevěděla proč, ale zrychlila, jak jen byla schopná! V hlouby mysli věděla, že běží o život… Ale ne o svůj!
Viděla jak od jedné z postav vylétl smaragdově zelený paprsek a srdce jí vynechalo úder!
Byla od něho příliš daleko, než aby ho mohla zachránit!
Poslední krok, odraz a skok!
Nekonečně pomalý let vzduchem.
Pevně semkla víčka a v duchu vyslala jedinou myšlenku: Bože zastav je.
A pak ucítila náraz! Tvrdě dopadla na chladnou zem s polohlasným vyjeknutím. Něco ošklivě zapraskalo, ale to vnímala sotva doznívajícím vědomím. Už neslyšela další křik, praskání kostí, svist paprsků ani pláč!
Zahalila jí její vlastní temnota.
***
Bolest! Nic jiného nedokázala v prvních vteřinách, možná i minutách cítit. Pouze fyzická bolest celého jejího zmrzačeného těla. Nemohla se pohnout ani se nadechnout. Zpanikařila! Agónie, která se jí ale v dalším okamžiku zmocnila jí vrhla zpět do milosrdného bezvědomí.
Křičela! Slyšela samu sebe jak v nesnesitelných bolestech ječí chraplavým, skoro cizím hlasem, jenž stěží dokázala pokládat za svůj. Její jekot spíše však nežli lidský, zněl jako týrání mučeného divokého zvířete!
A všude byla jen černočerná tma. Možná Nicota. Nevěděla. Možná se odtržené vědomí dostalo do Mezisfér Vesmírů… myšlenky jí poplašeně létaly hlavou jako jiskry vyletující z ohně a rychle umírající v chladném zimním vzduchu.
A ta bolest stále přetrvávala!
Stálé spojení z hmotným světem. Alespoň si byla jistá, že je pořád ještě naživu. Ta bolest, ať byla sebehorší jí spojovala s životem a chtěla ho udržet jak jen bude moci. Upnula se celou svou zmučenou myslí pouze na tu bolest a po nějaké době…mohl jí být několik minut, ale stejně tak dobře celý světelný rok…spíše ucítila svými "šestými smysly", než doopravdy slyšela hlasy. Mužské, dalo by se říci…snad. Cítila přítomnost jiných živých tvorů, ale nevěděla zda jsou lidské či zvířecí. Dotkla se okraje jejich myšlenek, ale vzápětí zase rychle "uskočila" poplašeně zpět.
Ať to bylo cokoliv bylo to zlé. Naplněno nenávistí, zlobou a zvrácenou sadistickou touhou po smrti!
Vyděsilo jí to, že opět zmatečně uvízla mezi tou temnotou a bolestí!
***
Pomalu se přes neutichající bolest dostávala zpět k vnímání svého těla. Pomaličku, krok za krokem, nádech za nádechem, se probojovávala přes bolest k vnímání svých prstů, nohou a rukou, orgán po orgánu umrtvovala bolest a tišila svá nervová zakončení a mozek ubezpečovala o léčbě.
Připadalo jí to jako celá věčnost, než místo tmy skrze zavřená víčka očí spatřila jemnou zelenavou záři.
Zamrkala a pokusila se co nejvíce utlumit třeštění hlavy! Musela několikrát zamrkat a pak dlouhou dubu ostřit zrak, než byla schopná rozeznat jednotlivé kameny tvořící strop místnosti, v níž ležela. Vzápětí ucítila lezavý chlad, který se zmocnil celého jejího těla. Nechala opět působit svou mysl na kameny, na nichž ležela a ty jí za několik okamžiků vrátily teplo. Po několika úderech srdce skoro plály spalujícím žárem!
Pokusila se vrátit se úplně zpět do reality, ale jediné čeho byla schopná dosáhnout, byl zbystřený sluch a čich! Nemohla se pohnout!
Ale i to jí stačilo!
Někde blízko kapala ze stropu voda.
Za silnou zdí šátrala rodinka několika myší.
Z opačné strany přecházely sem a tam něčí těžké kroky, rozléhající se kamennou chodbou.
Nesnesitelný zápach se pokusila okamžitě zase vypudit ze svého zcitlivělého nosu! Stačilo to, ale na dokonalé analyzování zrychleného vnímaní jejího mozku!
Všude tady páchla smrt a bolest!
Zaplavila jí panika a šok z vlastní zkázy.
Bezvědomí jí opět pohltilo jako láskyplná mateřská náruč.
***
Co to…
Někdo jí bezohledně vytrhl z jejího přemýšlení a zkoumání situace…jak a proč, kde a kdy…?
Násilím jí otevřeli ústa a nalili do nich odpornou tekutinu.
Zakuckala se a dávivě se rozkašlala.
Několikery ruce jí hrubě postavily na nohy a někam jí vlekly.
Chvíli nebyla schopna se zorientovat a uvědomit si, co se to s ní vlastně děje a kde to je. Trvalo jí nějakou dobu, než se úplně probrala z dlouhého bezvědomí, které si přivodila sama a z něhož jí nějaká tajemná síla krutě vytrhla zpět do málo utlumené bolesti a smrtí naplněné reality! Dříve však než tomu stačila zabránit a než překonala počáteční šok a bolest, jí vrhly na studenou podlahu nějakého velikého sálu.
Vykřikla, když jí ostrá bolest v koleni projela celým tělem.
"Co ssi zač?!" Projel jí myslí nelítostný výhružný hlas jako dýka.
Tak málo podobný lidskému. Ta mysl byla mnohem horší než-li v podzemních kobkách! To bylo to co cítila, co bylo tlumeno kamenem a zemí!
"Ach." Vzdychla jen, když vzhlédla ze svého místa v leže na boku. Jediné co byla schopná vnímat, byly dvě rudě žhnoucí démonské oči! "Milosrdný Bože." zašeptala ochraptělým hlasem a bezvládně se zhroutila na dlaždice sálu.
Vědomí však pozbyla jen na kratičký okamžik!
Zamrkala a přes blednoucí bílé světlo ochranného štítu ještě stačila zahlednou rudý odražený paprsek mířící zpět k démonovy. Prudce se posadila a couvla o několik sáhů dál od trůnu a místa, kde sídlily ty strašlivé pekelné oči zrůdy!
Pak se zarazila! Teprve nyní si uvědomila přítomnost i početného kruhu černě oděných postav v kápích, které jí obklopovaly a mířily na ní hůlkami!
Pohyb od trůnu jí opět přinutil se zahledět na démona, který nyní rychlými kroky mířil k ní s namířenou hůlkou.
Pokusila se dostat z jeho blízkosti, ale vyslaný paprsek rubínového světla jí zvedl ze země a mrštil jí o stěnu. Uslyšela zakřupání kostí v rameni a vykřikla. Dopadla zpět na podlahu, ale ruce se pod ní podlomily, když se pokusila zvednout do kleku.
Slzy se jí vedraly do očí! Slzy bolesti, bezmoci a strachu!
Celé její drobné tělo se chvělo! Byla jako malé divoké zvířátko, které nechápe, proč mu někdo ubližuje!
A démon stál přímo nad ní!
Zvedla pobledlou tvář, po níž stékaly dva pramínky slz.
Obličej byl stěží lidský! Pod žhnoucíma rudýma očima zely dvě plazí nozdry a bezkrevné rty mírně odkrývaly zašpičatělé drobné perleťové zuby! Až z bezprostřední blízkosti spatřila na jeho bledozelené kůži jemné šupinky!
"Né!" vykřikla plna odporu, když k ní vztáhl drápatou ruku. Zády narazila do chladné zdi. Rychle dýchala a srdce jí splašeně tlouklo až v krku! "Nepřibližuj se!" Napřáhla před sebe stříbrný medailon na krouceném řetízku, který jí ještě před vteřinkou visel na krku, jako nějaký štít. "Ve jménu Nejsvatější Trojice se ke mně nepřibližuj!" zasyčela výhružně, odhodlaně se napřímila a natáhla ruku ještě dál.
Ďábel před ní přimhouřil nejistě a vypočítavě oči. Potom se výsměšně ušklíbl a mávl ledabyle hůlkou ve své ruce.
Neviditelná sílá jí vytrhla medailonek a ten přistál v drápech bytosti před ní.
Zakuklené postavy kolem se začaly krutě smát. V jejích uších to však znělo jako krákání havranů smrti!
"Kdo jssi?!" zasyčelo to znovu na ní.
Oči se jí rozšířily hrůzou.
"Crucio!"
Bolest se vrátila v nepoznané síle a neočekávané vlně! Jenže obsahovala ještě jakousi příchuť zadostiučiňující zloby a nenávisti.
Křičela! Křičela jako křičí týrané kočky.
A pak bolest jako zázrakem zmizela.
Hleděla do těch rudých uhlíků, neschopna oči zavřít, ani odtrhnout jiným směrem.
"Legillimens!" pronesl skoro líně.
Když se její vzpomínky opět rozeběhly do neznáma, konečně pochopila, proč a co se s ní celou tu dobu dělo. Okamžitě zareagovala a nekompromisní silou ho vytlačila ze své mysli.
Zuřivě vykřikl.
V očekávání další bolesti se přitiskla k ledové zdi a pevně semkla víčka.
Dveře i okna síně zachvátila drtivá vlna, která rozmetala střepy, třísky a kusy zdiva do síně.
Jako zázrakem jí cokoliv většího minulo!
Uši jí naplnily další série výbuchů a křik lidí kolem.
Znovu jí obklopilo bílé světlo ochranného štítu!
Namáhavě a otřeseně se vyškrábala na nohy a vrávoravě vyrazila k protější stěně, kde za trůnem zahlédla malé dveře a jakási síla jí k nim neomylně vedla skrze ohnivé světelné paprsky a zuřící těla bojujících.
Ten boj se jí netýkal a neměla právo do něho zasahovat!
Bezdechu padla na kované dveře a prudce je za sebou zabouchla.
Světlo zmizelo.
Ocitla se v příšeří jakési místnosti se stolem a policemi, plnými jakýchsi dokumentů a knih.
"Utíkej tudy!" vykřiklo na ní několik hlasů, až leknutím nadskočila!
Poplašeně se kolem sebe začala rozhlížet.
"Tak si pospěš!" ozval se znovu jakýsi ženský hlas vycházející z obrazu.
"Děkuju." vydechla a vrhla se naznačeným směrem přes místnost k protějším dveřím. Ocitla se na povědomé hradní chodbě.
"Pojď za mnou!" nařídil jí znovu ten samí hlas ženy z obrazu.
Otočila se a zahlédla, jak červený hábit mizí z obrazu jednorožců a objevuje se na dalším o kus dál. Zaváhala jen okamžik, když se z místnosti za ní ozval nenadálý sílící hluk boje, rozeběhla se kulhavě za portrétem!
Za několik okamžiků zbrklého úprku absolutně netušila, kterým směrem utíká a jak daleko může být od toho sálu.
"Vejdi do prvních dveří vpravo!" přikázala jí světlovlasá dáma z portrétu a zmizela.
Susan jí bezrozmyslu uposlechla a ve vteřině se ocitla v jakési pracovně!
Proti dveřím stál veliký dubový stůl pokrytý změtí popsaných pergamenů a hromádky knih na okraji. Pomalu přešla až k němu a pohlédla na název jedné z nich. "Přeměny drobných neživých předmětů".
V kalamáři byl stále namočený brk, jako by majitel jen na okamžik odešel a zanechal čtení a psaní papírů na později kvůli nějaké naléhavější práci.
Poznávala to tady, určitě to tady musí znát!
"Tak si pospěš!" napomenula jí žena.
Zvedla hlavu, ohlédla se po hlase a spatřila veliký portrét dvou žen, z nichž jedna byla její mladá průvodkyně.
"Letax je támhle v té stříbrné nádobě." Pokynula jí druhá postarší upjatě vypadající žena v černé splývavé róbě a skrze skla brýlí si jí ustaraně prohlížela.
"Ale…já…já…" zakoktala se Susan a bezmocně se zhroutila do křesla za stolem.
"Musíš odtud co nejrychleji pryč!" naléhala její průvodkyně. "No tak!"
"Ale jak?!" rozčíleně na ní vykřikla žena.
"Vezmi si hrst toho zeleného prášku, vstup do krbu a než si ho hodíš pod nohy, řekni zřetelně: Grimauldovo náměstí 12, Londýn!
Tak na co čekáš?!
Chceš, aby tě tady našli a zabili?!
Rychle!"
"Vím co je Letax." ohradila se dotčeně. "Co se to tady děje? Kde to jsem a kdo jsou ti lidé?!" Nedala se však přesvědčit k tomu, aby se zvedla. Jakoby veškerou energii vyčerpala na útěk chodbami.
Starší žena si bezmocně povzdechla. "Jsi v Bradavicích, ve Škole Čar a Kouzel a ocitla jsi se uprostřed války sil Dobra a Zla. Školu obsadili Smrtijedi v čele s Pánem Zla a ti tě budou chtít zabít. Před několika minutami byl zahájen útok Bystrozorů a Fénixova Řádu! Avšak jen na odlákání pozornosti.
Lidé, za nimiž tě posílám, ti pomohou a vše vysvětlí.
Oni tě nesmí dostat! Jsi jediná, kdo zná všechna tajemství profesora Brumbála a můžeš nám pomoci zachránit kouzelnický svět!"
"Cože?! Kdože?! Já ale ne-"
"J-j-j-jd-d-dou s-s-sem-!" vykoktal ze sebe udýchaný portrét drobného mužíka, který se z ničeho nic objevil v rámu starší dámy.
"Dělej!" vykřikly obě ženy jednohlasně a přerušily tak další roztržité koktání staříka.
Susan v sobě posbírala poslední špetky síly, přeběhla místnost ke krbu a hmátla po stříbrné dóze. Mezi prsty se jí začal sypat jemný smaragdově se třpytící prach a na ozdobném koberečku před krbem zanechával zelenou stopu. Ve chvíli, kdy vstoupila do krbu se dveře rozrazily a v nich stálo několik mužů v červených a tmavě fialových pláštích. "Dartford-Jasná-pětadvacet-šest!" vykřikla poplašeně první, co jí blesklo hlavou a upustila prach pod nohy. Pozdě si uvědomila, že to na prahu stáli bystrozorové.
V následující vteřině jí pohltily smaragdové plameny a ona zmizela ve víru!
V poslední nanosekundě jí proběhlo hlavou několik splašených myšlenek! Tihle muži stáli na opačné straně…špatná adresa!...
Tvrdě dopadla na koberec s vlnou prachu a sazí!
První co ucítila byla důvěrně známá vůně květin. Jejích růží!
Únava, vyčerpanost a dávka úlevy a pocitu bezpečí jí objaly v jednom jediném okamžiku a ona se ani nenamáhala otevřít oči. Vlastně jí k tomu už nezbyly žádné síly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama