Kam spějeme ve svých myšlenkách a kam nás dovedou srdeční rozhodnutí? To nikdo neví, nikdo netuší. Snad jen andělé naši strážní, možná od nich je naše vnuknutí. Od těch, co nás stráží.
****
Náhle procitla ze snu.
Do pokoje pronikaly skrze polozatažené závěsy sluneční paprsky poledního slunce a lechtaly jí na tváři.
"Remusi." zavolala rozespale, ale odpověď nedostala. "Remusi!" zkusila to znovu hlasitěji a převrátila se na bok. Celé tělo jí bolelo a hlava se mírně točila. "Remusi prosím! Je mi špatně!" vykřikla, ale odpovědí jí byla jen doznívající ozvěna jejího hlasu.
Opatrně tedy vyklouzla z postele a bosky seběhla do obývacího pokoje.
V krbu zůstalo několik žhavých uhlíků a pokoj naplňovala zvláštní známá kořeněná vůně.
Pousmála se.
Po velice dlouhé době se usmála.
Nevěděla, odkud tu vůni zná, ale byla tak milá a hřejivě důvěrná.
Ze snění jí vyrušil hluk z kuchyně.
Otočila se. "Remusi?"
Nic.
Otevřela kuchyňské dveře a nahlédla dovnitř.
"Mňau!" ozvalo táhle zpod stolu a v další chvíli se objevil rezavý huňatý kocour.
"Ach. Křivonožko. To jsi ty.
Kdepak je Remus? Pověz." vybídla ho, ale jen se na ní vyčítavě podíval a hladově znovu zamňoukal. "No jo. Pojď, dáme si nějakou dobrůtku." Usmála se znovu a zamířila do spíže, následována nedočkavým kocourem.
Posadila se ke stolu s velikým hrnkem mléka a dvěma krajíci chleba s pořádným kusem sýra.
Nevěděla proč, ale najedno dostala hrozitánský hlad.
Snad ta vůně… pomyslela si, ale potom odmítavě zavrtěla hlavou nad bláhovou myšlenkou.
Nakonec si nalila skleničku červeného vína, aby rozproudil krev v zesláblém těle a vrátila se nahoru do patra, kde si okamžitě vlezla pod horkou sprchu.
Strávila tam více než půl hodiny. Potom kolem sebe omotala bílou osušku a sebekriticky se na sebe podívala do zrcadla.
Oči měla mnohem jasnější a po víně a horké koupeli se jí do tváře vrátila trocha barvy. Až se Remus vrátí, bude mít radost. Pomyslela si a šla zpět do svého pokoje.
Na prahu stál kocour a zpytoval jí žlutýma pichlavýma očima.
Mazlivě ho vzala do náruče a podrbala na hlavě.
Slastně zavrněl a rozkošnicky přivřel jantarová kukadla.
Položila ho na postel a otevřela velkou skříň na druhé straně pokoje. Chtěla bych vypadat co nejlépe.
Až příliš dlouho jsem byla mimo sebe. Vybrala jasně zelený hábit a upravovala se před zrcadlem. "Tak jak se ti líbím?" zeptala se kocoura, když si vysušila vlasy a sepjala je sponou ve tvaru smaragdového hada.
Jenže Křivonožka měl v té chvíli jinou zábavu, než sledovat toaletu své přítelkyně.
"Copak to tam máš?" zeptala se s laškovným úsměvem a posadila se na postel.
Kocour měl pod tlapkami dva dopisy, o které se neúspěšně pokoušel naostřit své drápky, ale oni mu vždy vyklouzly.
Zvědavě je vzala do rukou. Při pohledu na dvě známá písma se jí stáhlo hrdlo úzkostí a do mysli se jí vkradla neodbytná zlá předtucha. Rychle roztrhla obálku s drobným jemným rukopisem, roztřesenou rukou vyndala hustě popsaný list pergamenu a začala číst tichým hlasem, který se jí postupně zlomil, a jen s největším přemáháním se donutila přes slzy vůbec dočíst jeho slova rozloučení.
"Hermiono, nemám nejmenší právo na toto oslovení. Až budeš číst tyto řádku, s největší pravděpodobností již budu s profesorem Brumbálem. Odpusť, jestli můžeš, všechnu tu bolest, kterou jsem ti způsobil. Jednal jsem tak jak jsem jednal, a i když jsem si to tolikrát přál, nepřišla jsi zpět. Sama nejlépe víš jaký Brumbál dokázal být. Ty slova, která jsem ti řekl, nepatřila tobě! Miluji tě a vždy budu. Pro tebe nyní obětuji to jediné, co mi zbývá.
Sbohem, …Sbohem má lásko?! Zlo musí být zničeno, když ne pro pomstu, tak pro tvůj život!
Vím, že ty znáš pravdu ze všech nejlépe, ale právě ona tě uvrhla do tohoto stavu na hranici smrti! Až bude mrtví a já s ním, ty budeš volná.
Odpusť!
Navždy …Severus!
Ne, to ne!" zašeptala zadržující příval slz a rychle začala číst druhý dopis s obavou z toho, co tam nalezne. "Už nemohu dál. Nejsem tak silný, jak si myslíš! Zbývá už jen kratičká chvíle času a v té se ti pokusím vše říci.
Severus nikdy nebyl skutečným Smrtijedem. Všechno to byl Brumbálův plán. Jak napadení Ministerstva, tak jeho smrt. Nevím, kam tím mířil, ale jeho plán mu nevyšel. Severus se ovšem rozhodl ho dokončit! Musím ho zastavit, a když ne to, tak mu pomohu, protože nad Pánem Zla nemůže zvítězit sám. Dlužím mu to! Prosím pro nás dva, profesora Brumbála, Minervu, Siriuse, Jamese, Lili, Ginny, Ron i Harry a další přátelé a pro ty milované se vzchop a bojuj. Bojuj za naše duše! Prosím! Věřili ti přátelé, Brumbál, Severus i já v tebe věřím, stejně jako celý kouzelnický svět. Nezklam nás prosím!
Mám tě rád a vždy budu, ať se stane cokoli. Tys byla vždy naší oporou v nejhorších chvílích a je načase dluh splatit. Voldemort musí být zastaven!
Snad nashledanou. Možná sbohem.
Remus L.
P. S.: Vyřiť prosím Tonksové, že jí miluju."
Dopisy sklouzly na zem.
Po tváři ženy se skutálely dvě slzy. Nic víc. Jen dvě osamocené slzy, jenž zapadly do výstřihu hábitu. Oči se jí zvláštně leskly. Nechvěla se, nevzlykala! S kamennou tváří se postavila, přešla k toaletnímu stolku, z perleťové skříňky vyndala svou hůlku a s prásknutím se přemístila.