close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

1.kap. Můj život...

26. února 2011 v 11:27 | SandraP |  Povídka HP (SS) Můj život za tvůj život, naše životy za vaše životy-dokončeno
Další povídka ze staré dílny. Opět napsaná před vydáním 7.dílu. Jak může být víra v něčí nevinu neotřesitelná, že? :)
Bohužel zase jedna z těch smutnějších.

********
Okna bičoval prudký liják a vítr zběsile skučel kolem domu, ohýbaje stromy v zahradě až v nich povážlivě praskalo. Zářijové polední slunce se ukrývalo za těžkou hradbou mraků a tak pokoj osvětlovala elektrická lampa a oheň příjemně praskal v krbu, u něhož seděla v zeleném křesle mladá žena.
Na klíně měla položenou otevřenou knihu, ale už delší dobu pozorovala rudé plameny olizující hladově břízová polena.
Vypadala křehce, zranitelně a nemocně. Úzkou bledou tvář orámovanou bohatou hřívou vlnitých ebenových vlasů, měla pohublou, jindy tak smyslné rty popraskané, pod oříškovýma očima, které byly zapadlé, se rýsovaly temné kruhy a celé tělo s povislými rameny vyhlíželo zuboženým dojmem, jako by se choulíce do sebe. Dlouhými vyzáblými prsty s ulámanými nehty roztřeseně svírala knihu v sametově modrém vázání.
Po tváři jí sklouzla osamocená slza a zanechala za sebou slanou stružku.
Bouchly hlavní dveře, ale to jako by vůbec neslyšela.
Do pokoje vstoupil muž s prošedivělými hnědými vlasy a předčasně zestárlou tváří. Pozdravil, ale když nedostal odpověď, přistoupil k ženě a chlácholivě jí položil ruku na rameno. Vidouc na jejím klíně deník, tvář se mu zachmuřila. "Nesmíš na to stále myslet." vyčetl jí tichým hlasem.
Sevřela svými vyzáblými prsty jeho ledovou ruku. "Nemohu zapomenout." zašeptala ochraptěle. "Stále je všechny vidím…tak živě…nevěřím, že jsou…že jsou už pryč." Hlas se jí zlomil a plna zoufalství znovu propukla v nezadržitelný vzlykot, ukrývajíc si tvář v dlaních.
Rychle k ní přiklekl a sevřel ve svém náručí. Bylo však marné utěšovat jí prázdnými slovy. Už dávno to vzdal. Jediné o co se snažil bylo držet jí při životě a i to se mu mnohdy, v některých chvíli, jako byla třeba tato, zdálo nad jeho síly. Vždyť on sám potřeboval pomoci, ale už tu nebyl nikdo. Nikdo, kdo by je dokázal zachránit.
Všichni byli mrtví anebo přešli na druhou stranu.
Tak málo jich zbylo! Už nemohli chránit ty slabší a bezmocné proti magii. Jen stěží si zachránili holé životy. A jí.
Ač se to nezdálo, ona jediná byla naděje, kterou měli, zbraň proti sílící moci Zla. Jenže jak se mu nyní chvěla v náručí, nedokázal si jí už představit v čele legie neohrožených, bojující proti násilí, zlobě a lidské nenávisti. Prostě na to už nějak neměl sílu.
Ucítil, jak se bezvládně zhroutila v mdlobách. Opatrně jí vzal do náručí a odnesl do patra, kde jí položil do bílých podušek.
Je tak sinalá a pohublá!
Jen s velikým úsilím jí přinutím pozřít denně alespoň kousek nějakého jídla a vypít dvě nebo tři sklenice posilujícího lektvaru.
Ztěžka dosedl naprosto vyčerpán do křesla naproti jejímu lůžku, s bezmocností jí pozoroval a vzpomínal. Jak to vlastně začalo? Ptal se sám sebe v duchu a unaveně zavřel oči.
Smrtí Brumbála, které možná mohli zabránit? Ale jak?!
Ne, dříve. Snad když Siriusovo tělo prolétlo kamenným obloukem a nevyšlo na druhé straně, zasaženo Belliiným kouzlem?
Smrtí Jamese a Lili?
Ne, začalo to mnohem dříve a snad i on na tom nese svůj díl viny.
Ponižováním nevinného spolužáka a kanadský žertík, který málem skončil jeho smrtí. Kdyby tenkrát poslouchali její slova, její varování,…
Zřejmě by se bylo nic nestalo!
Pomsta!
Ano, bezbřehá lidská nenávist a zášť!
Ale ani to ho dostatečně neuspokojilo. Otevřel oči a pohlédl krátce na její, nyní klidnou tvář a povzdychl si. Jak mohl pomyslet na něco tak neskutečně pitomého! Prudce vstal a vrátil se do přízemí. On jí přece miluje více než svůj život a Brumbála považoval skoro za otce! Za to může pouze a jedině-
Co to-!? Zarazil se a chvíli nedůvěřivě hleděl na druhý černý promočený plášť v předsíni. Rychle se však probral z překvapení a zpozorněl, připraven okamžitě vyslat štítové či odzbrojovací kouzlo. Co nejtišeji otevřel dveře do obývacího pokoje.
V křesle u krbu, u kterého ještě před několika málo minutami seděla, byl někdo jiný.
Když vstoupil, návštěvník k němu otočil hlavu a vstal.
Bledá tvář s hákovitým nosem, přes kterou se nyní od levého spánku ke koutku tenkých rtů táhla dlouhá nachová jizva, havraní vlasy a černé hluboké oči. "Jak je jí?" zeptal se tichým hlasem, ze kterého zaznívala špatně skrývaná obava.
Remus se chvíli nezmohl ani na slovo a nevěřícně zíral na Snapea.
"Tak je v pořádku?" zeptal se znovu naléhavěji a postoupil o krok kupředu.
"Už ani o krok nebo přísahám, že tě zabiju!" probral se konečně z překvapení Remus a namířil Severusovi hůlku přímo doprostřed hrudi.
Ten se v polovině kroku zarazil. Potom se nevesele ušklíbl a se skloněnou hlavou se odvrátil ke skomírajícímu ohni. "Ano. Předpokládal jsem, že mě zabiješ.
Proč to tedy odkládat?" Znovu se otočil k Remusovi čelem.
Jeho tvář byla plná bolesti, zoufalství a beznaděje.
Lupin mimoděk sklopil hůlku a ztěžka se posadil do jednoho z křesel a ukryl si tvář v dlaních.
Snape byl očividně vyveden z míry, ale pomalu k němu došel a posadil se naproti. "Je to má vina." zašeptal do ticha.
Jakoby i skučení větru za okny utichlo, ale bouře naopak sílila.
Remus vzhlédl. "Ne." Zavrtěl pomalu hlavou. "Za tohle může někdo jiný!" Do jeho hlasu prosákla nenávist.
Severus prudce vstal a začal přecházet po místnosti sem a tam.
Lupin ho chvíli pozoroval, ale pak ho rázně chytil za předloktí.
Jejich pohledy se na okamžik střetly.
"Třeba to můžeme ještě zastavit." řekl rozechvělým hlasem a pohodil hlavou ke schodišti. "Je slabá, ale s tvou pomocí…"
Snape se nevesele ušklíbl a přešel k oknu. "Musí mě nenávidět." promluvil po další chvíli tíživého ticha. "Nebudeme si nic nalhávat Remusi. I ty mě nenávidíš."
"Severusi-"
Přerušil ho zvednutím ruky. "Ne. Přišel jsem ti pouze říci, že jsem nikdy nezradil a hodlám splnit slib, který jsem dal Brumbálovi před…před jeho smrtí." Opět se odmlčel. Jakoby mu každé další pronesené slovo rvalo vnitřnosti na kousíčky. "Nechci, abys mi uvěřil a neobhajuji se zde před tebou, protože k mému činu není žádný ospravedlňující argument, ale chci, aby věděla, že ať se stalo cokoli a ať se v budoucnu cokoli stane, tak..." Otočil se. Jeho černé oči se leskly. "Chtěl bych jí vidět."
Remus nejistě ukázal do patra na dveře přímo proti schodišti. Nevěděl, proč to dělá. Proč jen sleduje jeho kroky. Proč mu věří.
Snape tiše otevřel dveře jejího pokoje a vstoupil.
Ležela bledá a pohublá na posteli a skoro se ztrácela v peřinách.
Vina ho bodla hluboko do srdce. Třaslavě se nadechl a přistoupil až k ní. Jeho ruka se opatrně dotkla zamračeného čela.
Snad jí trápila další noční můra nebo se jí utrpením tyhle vrásky vyryly navždy do tváře.
"Vždycky tě budu milovat a především pro tebe a pro Brumbála udělám to, co jsem měl udělat už dávno.
Odpust mi. Ne hned, ale časem snad." Ani si neuvědomil, že to říká nahlas, že v těch několika slovech odhodil veškerou bolest svého srdce, spadlo to z něho jako špinavý a těžký mokrý plášť. "Sbohem." Bez dalšího slova položil na stolek dopis, prošel kolem Remuse stojícího jako solný sloup ve dveřích, vzal si v předsíni svůj plášť a vyšel ven.
Až zavrzání domovních dveří, probralo Lupina z nepochopitelné strnulosti. Prudce se otočil a vyběhl za Snapeem. "Severusi počkej!" vykřikl do ohlušujícího zahřmění.
V další chvíli proťal oblohu klikatý blesk a ozářil na kratičký okamžitě černou postavu v rozevlátém plášti, s bledým obličejem a zářícíma očima.
Pak se s prásknutím přemístil.
Remus ještě chvíli stál, bičován ledovými kapkami deště a šlehán nemilosrdnou vichřicí. Nemohl tomu uvěřit! Snape! Severus Snape!
Ano, vždyť on věděl, že nikdy nezradil a je ve skutečnosti nevinný, ale se svou domněnkou nemohl před nikoho předstoupit. Ani před ní ne. Bylo to tak absurdní a přeci skutečnost.
Jenže co chce proboha udělat?!
Co mělo znamenat jeho "sbohem"a slova, že to měl udělat už dávno…a pro ní,…pro Brumbála…!
Ach Bože! Došla mu konečně Severusova slova.
Rychle zmizel zpět do domu a začal běhat z jednoho pokoje do druhého. V jednom našel bystrozorský plášť, v kumbále koště, hůlku, pověřovací listinu, pergamen, brk, inkoust, Severusův dopis pro ní,…
Posadil se v pracovně za stůl, již připraven k odchodu a začal rychle psát. Netrvalo to však ani dvě minuty a už vybíhal nahoru do patra, aby na ní ještě mohl, na kratičký okamžik spočinul pohledem. Možná jí vidím naposled. Pohladil jí se smutným úsměvem po bledé tváři a vedle na polštář položil dva dopisy. "Sbohem Hermiono." zašeptal a na čelo jí vtiskl krátký polibek na rozloučenou. "Snad nám někdy odpustíš."
Bez dalšího ohlédnutí vyšel otevřenými dveřmi ven do pomalu utichající bouře a kouzlem zabezpečil dům před cizím vniknutím. Alespoň trochu bude chráněná. Pomyslel si a nasedl na koště. Pohlédl na slunce, které konečně vykouklo clonou protrhávajících se mraků, sklánějící se pomalu, ale jistě k obzoru.
Už mi nezbývá mnoho času. Odrazil se a jako šíp vylétl k temné obloze a zamířil vstříc své zkáze.
Věděl, kde hledat a kam jít. Tam, kde už nyní Severus je. Kde sám vede svou bitvu na život a na smrt. Tam, kde na něho čeká kmotřička s kosou a Pán všeho Zla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama